Po hotelové snídani, zaplacení účtu a sbalení věcí jsme se s malou dušičkou vypravily na desátou ke Kocatepe Camii (od včera jsme věděly, kde ji hledat a že se opravdu nedá přehlédnout) a na střídačku čekaly před obchoďákem, který je pod ní a před ní. Ve čtvrt na jedenáct, když se k nám pořád ještě nikdo nehlásil (snažily jsme se tipovat, která z žen nebo babek by mohla být ona Aysun - Anička tipovala, že bude podle hlasu starší...), přistoupily jsme k druhému kroku - snažily jsme se jí dovolat. Docela jsme se bály, aby nám to zvedla, jestli nás nevypekla a pokud ano, co budeme dělat... Aysun ale telefon zvedla s tím, že čeká z druhé strany Kocatepe a že hned přijde.
Do pěti minut se objevila sympatická holka s pejskem - Aysun a Boncuk. Odvedla nás k sobě domů - byt je super, Boncuk vtipná a Aysun milá. Hodinu jsme poposedávaly na gauči a čekaly, co z ní všechno vypadne. Mezitím přišla na návštěvu její kamarádka Selin s černou labradorkou Pety, řešily cigaretovou krizi, kdy oběma došlo kuřivo, kecaly s námi a my furt netušily, jestli to teda znamená, že máme kde bydlet. Nakonec jsme se domluvily, že si teda přineseme věci - což jsme taky udělaly.
Krize s bydlením je tímto (snad) zažehnána.
Odpoledne jsme vyrazily do Tömeru - jazykovýho centra, kam bychom měly docházet na turečtinu. Tam (opět) nikdo nemluvil jinak, než turecky, ale zvládly jsme se domluvit, že test budeme psát zítra v jedné z budov Tömeru, která stojí ve stejné ulici, jako bydlíme!
Věci se začínají obracet k dobrému... (ťuk ťuk ťuk - třikrát na dřevo)
Boncuk na balkóně, v pozadí Kocatepe Camii
Žádné komentáře:
Okomentovat