Nebude to také ľahké drahá...

... Turecko je most mezi východem a západem... nebo spíš mezi Východem a Západem - spousta věcí tu funguje jako u nás, jak ale dnešní empirická zkušenost ukázala, na jednu orientální zeď tu jedinec narazí i bez rozběhu opravdu tvrdě - je na ní nápis BYROKRACIE.

Dneska jsme si podle pokynů z před dvou týdnů měly dojít na univerzitu vyzvednout stipendium. V metru se s náma chtěla děsně kamarádit Mustafa z Etiopie, ale ukázalo se, že je chlapec docela v pohodě... Nicméně na samotné univerzitě začala pravá arabská sranda: ve druhém patře nám řekli, že máme přijít za hodinu, že jsou všichni na obědě. Dobrá, došly jsme si dát do kavárny kolu a za hodinu se vrátily. Nikde nikdo. Pár místních memurů, kteří se poflakovali na chodbě, se dali do řeči s Aničkou, a když jsem vylezla z místního WC, už byla řeč u českých fotbalistů :-). Jeden z memrů nám nechal přinýst čaj, seděly jsme tam plné víry, že všechno bude jupí... jenže - po půl hodině jsme se dozvěděly, že ve druhém patře toho moc nevykoukáme a memur nás odvedl do patra třetího, kde jsme měly počkat na pana Mustafu s tím, že on je ten, kdo nám dá naši bursu. Posadili nás do kanceláře k příjemný paní, velký milovnici psů (tolik jsem z jejího desetiminutovýho monologu pochopila), kde jsme strávily další hodinu a půl (paní nám nechala přinést kávu), neboť Mustafa Bey si po obědě zašel ještě do mešity (koneckonců, je pátek, že?!). Když se konečně vyloupl, nadšeně jsem se vpotácely do jeho kanclu:
Mustafa: "Co chcete?"
My: "Jsme zahraniční studentky a měly bychom si tu dneska vyzvednout stipendium!"
Mustafa: "To máte dobrý!"
My: "???"
Mustafa: "Jděte tady s kolegyní..."
(kolegyně byla celou dobu, co jsme tam čekaly, ve vedlejší místnosti...)
Kolegyně: "Co chcete?"
My: "Jsme zahraniční studentky a měly bychom si tu dneska vyzvednout stipendium!"
Kolegyně: "Hm. Pojďte se mnou!"
A odvedla nás do přízemí do kanclu, kde jsme byly před dvěma týdny se ohlásit a kde nám řekly, že dneska máme jít do druhýho patra... Znáte všichni tu písničku o psovi, co sežral jitrničku? Tak přesně tak jsme si přišly... Akorát ani ta jitrnice z toho nekoukala.
V kanclu:
Paťatej chlap, co vypadá jako zvětšenej Záprdek z Je třeba zabít Sekala: "Co chcete?"
My: "Byly jsme tu před dvěma týdny a domluvily jsme se s vámi, že si dneska máme přijít pro stipendium..."
Prťavec: "Elektrik yok." (Nejde elektřina)
My: "???"
Prťavec: "Nejde eletřina, žádný stipendium dneska nebude. Přijďte v pondělí!"
Následovala snaha vysvětlit, že Anička tu v pondělí není, jestli by to přeci jen nešlo, jestli bych jí to nemohla vyzvednout já... Nakonec si pro peníze bude muset dojít patnáctýho, až tu budou s Honzou přestupovat z busu z jihu na bus do Istanbulu - resp. v Prťavce a jeho party si vyzvedne asi nějaký papír a s ním se pak půjde do banky... Nemůžu se dočkat pondělka, až to absolvuju jako testovací králík sama na vlastní kůži. Jupí...

Jeden sourozenec? To byl tatínek teda hodně línej!

Berna: "A kolik máš sourozenců?"
Oliver (z Guiney Bissau): "Jenom čtyři."
B: "Cože? Jenom?"
O: "Jo, jenom, táta byl línej..."
B: "Línej?"
O: "Jo, línej."
...
B: "A ty máš kolik sourozenců?"
Já: "Jednu sestru."
O: "Jednu?! Tvůj táta je strašně línej!!"

Takže tati, tady to máš: dvě dcery = seš línej chlap! V Guiney Bissau bys platil za největšího osla ze vsi.

P.S.: Oliver plánuje pětadvacet dětí s pěti manželkami. Dle slov jeho krajanky Nany to není nic neobvyklého, naopak... Pak nemá být Afrika přelidněná!

For you, my dear sister...

... slov netřeba, modří už vědí :-)

Večerní elegie...

... aneb důkaz tání mozku při teplotách nad 40 stupňů Celsia...

J: "A kdy půjdeme na žrádlo?"
A: "Já nevím, tak v sedm, až si vezmu prášek? Nebo až budeš mít hlad..."
J: "Ok, tak v sedm, až si vezmem prášek... teda, až si vezmeš prášek..."
A: "Já už mám poslední, bych se klidně i podělila..."

İzmir, Çeşme, Efes a koňská handlířka

čtvrtek 22.7. - neděle 25.7.

Velitelský čas ohlásil 20:57 a my směřovaly na metro na Kızılay a na autobusák, abychom se pokusily koupit lístky na bus společnosti Kamil Koç do Izmiru.
A: "Tak už vím, co jsem zapomněla."
J: "Co?!"
A: "Pyžamo..."
J: "To přežiješ."
A: "Můžu spát v žabkách..."
Podařilo se nám uchvátit poslední dvě místa v autobusu, který odjížděl ve 23:00 a do Izmiru měl dorazit v 6:00 ... Osm hodin - na místní poměry nic tak hroznýho, u nás je osm hodin cesta do Paříže.
Kamil Koč se nakonec předvedl jako super společnost - na každým sedadle televizka s výběrem filmů a hudby, jediný, co se ukázalo být drobným handicapem, byl fakt, že všechny filmy (včetně zahraničních) byly nadabovaný bez titulků... Takže jsem sáhla po Juno, kterou znám a aspoň vím, o čem se tam baví. Ve dvě ráno jsme si o půlhodinový pauze daly čaj a trochu si protáhly kostru. Jen co bus vyjel, Anička usla... V šest jsme zastavili na autobusáku na okraji Izmiru, vypotácely se ven a šly hledat dolmuš do centra, který měl podle LP z otogaru jezdit. Taxikáři nám s kamenou tváří tvrdili, že do centra nic jinýho než oni, nejezdí. Nakonec jsme zvolily městskou dopravu, sice je relativně drahá (3 jízdy 5,5 YTL), ale lepší, než se nechat natáhnout od taxikáře. V centru našly velice rychle vybraný hotel Alican (překřtěný Patlican - pro velký zájem zařazuji jazykové okénko: patlican = lilek, bohužel fór se ztrácí v překladu :-)), Anička vyhandlovala snídani navíc a nezbývalo, než na pokoji odhodit zátěž, pokochat se výhledem z okna a jít se nacpat do jídelny.
Po snídani následoval výsadek po doporučených pamětihodnostech - nakonec jsme jenom přes plot okoukly Agoru (usoudily jsme, že v tom vedru se nám nechce po planině ne nedopodobné parkoviště courat a už vůbec se nám za to nechtějí dávat tři liry, obzvláště když jsme si cestou všimly, že v nálevně vedle hotelu vám za přesně stejný finanční obnos donesou jedno orosené, točené pivíčko) a pokračovaly dál směrem k turistickým informacím. Tam jsme nabraly letáčky, nechaly si vysvětlit cestu na autobus na Češme a po povinném drinku v předražené kavárně na nábřeží vyrazily do hotelu pro plavky, protože vedro začínalo být neúnosné a vidině pláže a moře se prostě už dál odolávat nedalo.
V hotelu jsme si nechaly poradit bližší autobus na autobusový seřadiště, ze kterého měl jet bus do Češme (nadměrné užívání slova autobus si uvědomuji, leč není zbytí :-)), měly jsme štěstí, protože jen co jsme došly na zastávku, jel jeden ze dvou busů, co nám slečna recepční doporučila. Anička při kupování lítsku ještě pro jistotu oznámila panu řidiči, kam chceme jet, ten to odkýval, prodal lístek a pohoda. Jenže po patnácti minutách nekončící jízdy předměstími Izmiru se šla radši zeptat znovu a on: "Na Učuyuklar nejedu!" Anička: "Ale prodal jste mi na něj lístky!" on: "Hm." ... po pěti minutách to šla zkusit znovu. On: "Pak vám pomůžu, jděte si sednout."
Autobus po pětadvacetiminutách zastavil, lidi vystoupili, my též a autobusák si odešel povídat s jiným autobusákem, který měl v těhle končinách zjevně taky konečnou. Vyrazily jsme teda do lékárny v naději, že se doptáme na autobus, který by nás mohl dovézt na avizované seřadiště.
Nakonec nás řidič nahnal do jiného autobusu, co tam stavěl a tím jsme se skutečně dostaly na U., kde už nebyl problém najít bus do Češme (velký, bílý, s nápisem Češme) a za další hodinu jsme byly na místě.
Na vyprahlém, sluncem rozpáleném parkoviště se tísnily budky největší autobusových společností (včetně oblíbeného Varana - Varan je asi nejdražší a pravděpodovně nejluxusnější společnost... :-)) - po další plus mínus půlhodině se nám podařilo koupit lístky na Kamila Koče na sobotu na cestu domů - večerní busy byly vyprodané, takže nás čekal odjezd ve 14:30... Což znamenalo zkrouhnout sobotní plánovanou návštěvu Efesu na hodinu.
Vydaly jsme se směrem k moři, které bylo cítit ve vzduchu. Přišla jsem si jako malej harant, co se nemůže dočkat Ježíška - tj. nutně musela před vodou následovat ještě štědroveční večeře v podobě kebabu a ayranu (ale moc dobrýho, to se musí nechat).
Moře vypadalo božsky. Slunečníky, lehátka, povalující se lidi, vlny... značka Ideál. Jen co jsme se zastavil, hned přiběhl chlapec s tím, že dvě lehátka a slunečník - 15 lir. Anička se pustila do handlování: jsme chudé studentky, jsme tu jenom na jedno odpoledne, patnáct lir nemáme, no tak, trochu lidskou cenu, tohle nejde... chlapec, světe div se, povolil - zaplatily jsme sedm lir a ještě nám donesl čaj :-D.
Moře bylo úžasný, teplý, čistý, mokrý... Vůbec se mi odtamtud nechtělo. Ale co dalo dělat - nakonec Anička usoudila, že je čas vylákat mě z vody a použila jednu ze smrtících pák, která na mě s téměř stoprocentní úspěšností platí:
Nedá se svítit, na Efes holt slyším... Do Izmiru jsme se vrátily v podvečer a odhodlaně o něco později vyrazily na nábřeží s tím, že si zajdeme do restaurace na rybu - v LP jsme vybraly jednu, v níž měly být "rozumné" ceny a vydaly se jí hledat. Jídlo vypadalo opravdu skvěle - teda na obrázcích v menu i na stolech lidí kolem, jen ty ceny nám nepřišly až tak rozumné, ale co, žijeme jenom jednou. Samotná porce byla dost drobná, piva třetinka, chleba na druhé požádání a účet... řekněme... nečekaný. Dvanáct lir za "kuver a ostatní" nás mále srazilo ze židlí (za 12 bychom se ve vedlejším bufetu u hotelu nacpaly k prasknutí), zaplatily a s kurvováním se vydaly do hotelu.
V sobotu ráno nás po snídani a zaplacení hotelu čekala první cesta, tureckým vlakem. A bylo to bezva :-) vlak nacpanej k prasknutí, ale s místenkama jsme se pohodlně usalašily a hurá do Selcuku.
V Selcuku jsme si na doporučení místní, zatraceně akční a milý hoteliérky vzaly taxíka k horní bráně nejzachovalejšího antického města ve Středomoří. U pokladny vyplázly dvacet jeteláků (je neuvěřitelný, že tu nikde nikdo neposkytuje slevy pro studenty - výjimečně pro místní, pro zahraniční vůbec - takže mě ani nemusí mrzet ISIC zapomenutý po posledním výletu na Štefánikovu hvězdárnu u Toma v peněžence) a vyrazily. Efes je úchvatnej, Anička a nedostatek času mi zabránily věnovat se oblíbené zábavě na podobných místech - nesměla jsem si obejmout ani jeden šutr, protože kdybychom nestihly vlak do Izmiru, ujel by nám bus do Ankary... Rozhodně bych se tam a do Selcuku chtěla někdy vrátit...
Vlak do Izmiru jel na čas, tentokrát bez místenky jsme posedaly kde se dalo (já na bedničce s hasičákem, A. na schodech) a hurá nazpět. V Izmiru jsme do sebe naházely čorbu a vydaly se lovit bus. Po pětatřceti propocených minutách nás MHD vyplivlo před otogarem, kde už čekal na stanovišti 21 (ze 175) náš Kamil Koč.
Cesta do Ankary byla zatím asi to nejpohodlnější a nejluxusnější, co jsme s místními busy zažily. Hned po nástupu přinesl stevard zmrzlinu (nekecám! Vanilkovo čokoládovou algidu v kelímku - a to si ještě den předtím dělala Anička srandu, že se vsadíme o to, kdo se v autobuse cestou domů ze srandy zeptá: "Dondurma var mi?" anebo "Máte zmrzlinu?"... a vono jo! :-D), vodu, kafe, koláček, sušenky, znovu kafe a džus... V telce nic nedávaly, což vzhledem k tomu, že jsme obě měly co číst, ani nevadilo. Co bylo slabší, byly paní středního věku na sedačkách před námi, které ani nenapadlo, že když si totálně svoje křesílka sklopí, přišpendlí nás na těch našich jako pan profesor Veselý špendlíval svoje vzácné brouky... Přišpendlený jsme strávily osm hodin v buse s přestávkou na sváču.
Ankara nás přivítala chvíli před jedenáctou. Špinavý a utahaný jsme před půlnocí zvonily na vyděšenou Aysun, která měla klíče v zámku a čekala nás až v neděli.
Sečteno a podrtženo: Izmir nic moc, Selcuk, Efes a Češme palec nahoru! :-)

P.S.: Na žádost přidávám mapku, aby bylo jasné, kdeže jsme to byly...

Agatha Christie daha güzel ve Robin Hood sister

neděle 18.7. - pondělí 19.7.

V neděli večer jsme vyrazily do 50. Yıl Parkı - hezky všechny čtyři včetně Boncuk. Policajti u vstupu Aysun milostivě dovolili jít s Boncuk dál pod podmínkou, že zůstane na vodítku - kdo neviděl hysterický reakce některých místních lidí a dětí, nepochopí... Občas mám pocit, že člověk vodí na vodítku rozzuřenýho hrocha a ne vytlemenýho polovičního huskyho s neuvěřitelně milou povahou. Park je po rekonstrukci z minulého roku místem, kde se to hemžilo rodinami s dětmi. A kromě spousty dokonale kýčovitých dětských hřišťátek, potůčků a jezírek, dokonale zastřiženého trávníčku, plastových soch bílých a černých koz, tu nejdete lunapark, vysokánský stožár s tureckou vlajkou, božský výhled na Ankaru a nespočet altánků nasázených jeden vedle druhého. Snad každý, kdo má v ankře co jíst, seděl včera večer v altáncích v parku - jinak se ten mumraj nedal vysvětlit. Všichni vařili čaj, cpali se a buď se děsili Boncuk nebo se na ni naopak vrhali a děsně se s ní chtěli mazlit.


Dneska jsme po škole chtěly vyrazit na Atakule - místní vyhlídkovou věž. Pod Atakule jsme usoudily, že Pizza Hut vypadá líp a místo na vyhlídku jsme zapluly na pizzu. Cestou domů se Anička rozhodla, že by si ráda zakoupila pokrývku hlavy a v jednom z obchodů podél Tunali Hilmi si jich vyzkoušela něco málo pod tucet - v jednom vypadala jak z románu od Agáty Christii, z mé poznámky chytil pan majitel jen tu Agathu Christie, takže to komentoval slovy, že "Agatha Christie daha güzel!" a následně mi napařil na hlavu hustou hučku a prohlásil, že já jsem "Robin Hood sister!" - no nejsme dvojka snů?! :-)

Nejste náhodou archeoložky? Že je tu spousta archeologů na Çatalhüyüku...

J: "Jak na to sakra přišel?"
A: "Že by to bylo tou colou?!"

Vítejte v Konyi! :-)

Tří a půl hodinová cesta se společností Metro připomínala let se slušnějšími aerolinkami - dostaly jsme pití, kafe, koláček, znovu pití, hrála televize, klimatizace chladila, Anička spala a já si kupodivu zládla číst, aniž by se kafe s kaakem vrátily mezi nás.
V Konyi jsme vyrazily na tramvaj, koupily si vzorně lístek, ale už méně vzorně nastoupily dveřmi pouze pro výstup (což jsme jaksi netušily, protože na nich nemají žádný nápis nebo značku, které by tuhle skutečnost naznačovaly) a nechaly se odvézt do centra.
Ve všech průvodcích se píše, jak strašně není Konya tradiční, že je to bašta islamistů, místní si pomalu klepali na čelo, když jsme jim řekli, že tam chceme jet, takže jsme jedna jak druhá čekaly staré město minimálně s klasickou medínou. Konya je místo toho moderní město se spoustou obchodů, parků, kaváren a restaurací. Tedy alepoň podél hlavních silnic.
Hotel jsme našly v pohodě, zjistily, že Aysunin nábytek v obýváku, je vlastně ještě slabý odvar, protože v čistočistém pokoji s koupelnou na nás vybafla epesní židlička s možná ještě epesnějšími závěsy...


Tak jsme vyrazily do ulic - došly jsme se podívat na Rúmího hrobku, kde bylo strašně moc lídí, nic moc extra k vidění, nesmělo se fotit a celkově to pro mě bylo docela zklamání (nemluvě o totálně předražených obchodech se suvenýry, kde si můžete zakoupit pohlednici a 100% autentické upomínkové předměty na Istanbul...). Motaly jsme se městem, nakukovaly do mešit a nakonec to zabalily v kavárně na místní kopečku... Navíc jsme zjistily, že sema je v sobotu, kdy měla být svatba a tudíž nepřícházreloh v úvahu, abychom se tam zdržely ještě další den.

V sobotu jsme prošly už jen dvě - moc hezký - muzea a s Metrem se odpravily do Ankary, abychom zjistily, že obřad proběhl ve tři místo v sedm a ze svatby tím pádem sešlo :-/ ... A ještě jeden poznatek na závěr: Turci mají rádi děti, ale tak nějak přirozeně, normálně, vedle v autobuse seděli lidi s malou postiženou holčičkou a nikdy se nad tím nijak nepozastavoval, cestou do Konyi bylo v autobuse snad deset dětí, ale nikdo se netvářil, jako kdyby byly na obtíž, protože občas křičí nebo kňourají... a spousta žen tu nosí - mají takový zvláštní na pohled strašně nepohodlný nosítka, ale nosí...

Veterinář, zámečník... aneb možná přijde u kouzelník!

středa 14.7. - čtvrtek 15.7.

To abychom neměli pocit, že si nepokecáme...

... ve středu se tu v půl třetí vyloupl veterinář, který měl Boncuk dát prášek, kápnout za krk cosi proti parazitům a znovu jí vyplnit očkovák, protože si ho z poloviny ožrala. Pan dokotor byl takovej malej milej tureckej chlapík, Boncuk se zjevně líbí, takže spokojenost na všech frontách. Oč byl pan doktor v pohodě, o to akčnější byl zážitek následujícího dne, kdy jsme se nadšeně vrátily ze školy (koneckonců začínal víkend, tak proč nebýt nadšené?), abychom zjistily, že nemůžeme nacpat klíče do zámku. Tj. Aysun musela zapomenout klíče ve dveřích. Anička jí zavolala a dostaly jsme za úkol jít čekat před barák, že prý pro nás někdo přijde. Naivně jsme se domnívaly, že ten někdo bude už kapıcı osobně, ale ono ne... Místo toho nás tam sebral chlápek z autopůjčovny za rohem, že si máme jít sednout k němu do kanclu, že mluvil s Aysun a že máme počkat u něj na zámečníka. Dostaly jsme čaj, proběhl jakýsi pokus o konverzaci, načež se chlápek zvedl s tím, že musí jet pracovat a že tam máme počkat - a odešel! Nechal nás tam se všemi věcmi s tím, že obchod zamkne prodavač ze sousedního krámku. Neskutečný... Nějak si neumím představit, že by se něco podobnýho stalo u nás...
Zámečník měl otevřeno zahnutým drátem během dvou vteřin. Zpoza dveří na něj vykoukla vysmátá Boncuk a on z ní měl málem infarkt - chytil za srdce a odklopítal až k Atillovým (sousedovým) dveřím. Vypadal, že ho budeme muset křísit :-).

A konečně jsem koupila letenky do Diyarbakıru - odlítáme 22.8. a vracíme se 29.8. hurá! :-)

Berna a tak trochu jiný outdoorový obchod

pondělí 12. - středa 14.7.

Máme novou paní učitelku. V pondělí ráno přišla Yüksel do třídy s tím, že nás rozděleli na dvě poloviny a ti, co je přečte, půjdou s novou učitelkou. Jak Tom trefně poznamenal, hezky nás rozdělili na západ a východ plus Afrika - v nový skupině s novou učitelkou kromě nás totiž skončil bosenský zubař, Íránka, Iráčanka, Syřan, dva kluci a jedna holka z Guinea-Bissau, Estonka a Tatarka z Estonska (ta je se svýma hazukama a masivníma dvoubarevnýma linkama obzvlášť vypečená).
Berna na první pohled nijak zvlášť sympaticky nevypadala, ale teď jsme rády, že jsme u ní skončily, protože je fakt vtipná :-). Dnešní hereská etuda s teleskopickým ukazovátkem nás v názoru jen utvrdila...

Včera jsme se vydaly nakupovat, protože Aysun přišla v pondělí s tím, že ji její kolegyně v práci pozvala v sobotu na svatbu. Ona řekla, že půjde, ale jen když náš bude moct vzít s sebou. Což znamená, ó ty hrůzu, že si musíme koupit něco reprezentativního na sebe. Prolezly jsme na naše poměry spoustu obchodů, Anička byla úspěšná, já jenom zpocená. Nakonec jsme zapadly do nějaký restaurace, najedly se a odvlekly se domů. Cestou jsme se ale zastavily v outdoorovém obchodě, který Anička našla na internetu a ve kterém potřebovala zakoupit dvě plynové bombičky na plánovaný trek do hor. Že je to tak trochu jiný outdoorový obchod nám došlo ještě než jsme do něj vstoupily. Výlohy totiž zdobila solidní výstavka ručních palných zbraní. Vevnitř se kromě sady kulovnic dala pořídit (hned vedle rybářského vybavení) i trojnožka na lehký kulomet. Bombičky měli, jejich cena byla (ostatně jako v podstatě všeho tady) stejná, jako v Čechách, a já nevacházela z úžasu, co všechno se dá v jednom obchodě prodávat - kromě raftů a termoprádla i lyžařské brýle (ale už ne lyže) a vábničky snad na veškerou faunu, která kdy běhala, lítala nebo plavala na téhle planetě. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Teď už aspoň chápeme, jak málo je tu podobná činnost asi rozšířená a proč na nás místní vždycky zírají, jako kdybychom spadly z jahody na znak, kdykoliv začneme mluvit o cestovatelských plánem po místních luzích a hájích...

Jak jsem chtěla, aby mě Anička adoptovala...

A: "A na kurz turečtiny bych měla u nás v jazykovce i slevu... A možná bych... i když to je asi jenom pro rodinný příslušníky..."

J: "A nechcete mě s Honzou adoptovat? Byla bych praktickej potomek - dostudovaná, vdaná, samostatná, daně platím, hypotéku taky..."

A: "A o matku by ses byla schopná postarat - to už máme od včera otestováno..."

Aneb co by jeden pro indirim neudělal... :-)

V Ankaře se neběhá, v Ankaře se chodí...

... a chodí tu opravdu všichni: zababušené otylé dámy, pánové v košilých a tesilkách, slečny v minisukních a na vysokých štěklých, sportovně oblečené holky, paní, kluci a páni - ty všechny jsme včera míjely na běžecké dráze v Kulturus Parku. Jediný, kdo tam běhal, jsme byly my.

Empiricky se mi osvědčilo vyrazit, i když mě škrábalo v krku jako prase - výsledkem je konec krkabolu, jen místo nosu mám otevřený kohoutek - ale aspoň se to někam hýbe.

Akorát to chce chodit až po sedmé hodině - o sedmé bylo moc brzo. Příjemně začalo být až při návratu domů.

Jenže - ve snaze uniknout nezvané návštěvě v podobě Aysunina ex - Osmana, který nebyl schopný pobrat, proč jsou mezi jazyky rozdíly a proč všichni nemluvíme turecky, pak se tu rozvalil na gauč jako paša, chechtal se jako když hrbatej padá ze schodů (případně jako opice - aneb pane Darwine, měl jste pravdu, i kdybych do včerejška pochybovala, už nepochybuji!), neustále si chtěl povídat, i když viděl, že tu něco děláme a celkově byl prostě na přesdržku (vrcholem bylo, když Aysun začala uklízet a on nejen že ho netrklo, že by měl teda asi odejít, ale ani ho nenapadlo třeba pomoct!). V rámci průchoďáku, v nějž se náš byt včera proměnil, se ttu večer vyloupl další Aysunin bývalý přítel - Yazin, že prý se bude s námi dívat na fotbal. Jedinej, koho fotbal zajímal, jsem byla já. Anička řešila mapy na trek, ty dva se pošťuchovali na gauči a já držela usilovně palce Španělsku. A hoši to dokázali! Sice se nekonalo mé vysněné finále Uruguay Argentina, ale aspoňže to dopadlo takhle... Tak zas za čtyři roky. :-)

Glosa pro nedělní večer

A: "Hele, já myslím, že ona netřídí nic... jako vůbec nic: ani prádlo, ani odpad, ani chlapy..."

Statečná školačka

Nebo spíš běžkyně - po pátečním celodenním vysedávání na zadku, mě večer popadl amok a za boha jsem nebyla schopná vydržet na místě. Vzhledem k Aniččině zdravotnímu stavu nepřicházelo v úvahu, že by běžela se mnou. Tak jsem se rozhodla, že vyrazím sama - spokojila jsem se s instrukcí, že Kurtuluş park, kam jsem měla v plánu doběhnout, je pořád rovně, a pak se před mnou objeví - Aniččiným tempem zhruba 7 minut daleko.
Vyrazila jsem z kopečka ostrým tempem s tím, že až doběhnu do parku zpomalím - hlavně, ať jsem co nejdřív z tý rušný ulice. Běžím rovně, furt za nosem, tepák ukazuje rozstřel mezi 85-90% maxTF a já zoufale vyhlížím park. Po patnácti minutách je jasné, že je něco špatně. Na konci ulici jsem se otočila a vyrazila zpátky.
Pozitivní je, že lidi nečumí o nic víc, než Pražáci - spíš je běžící jedinec překvapuje, ale rozhodně jsem si nevšimla nějakýho pohrdání.
Výsledek byl poměrně brutální: 5 km za 30 minut, průměrný tep 170, max TF 186... ale za ten nával endorfinů to fakt stálo! :-)

Někdy příště...

... ukážu ti pr*el na ní klíště...

...ne, tohle jsem vlastně napsat nechtěla, ale kdo by odolal? :-)

Z Aniččinýho chrchláku se v noci ze čtvrtka na pátek vyklubal drsný Durchfal, drsný do té míry, že jsem byla ve tři ráno vzbuzena a požádána o skoro poslední pomazání. Pomazala jsem ji Imodiem, francovečkou na kostečce a čajem, což v kombinaci s pátečním celodením spánkem (a tím pádem zrušeným výletem do Konye), vyneslo dnešní druhý pokus o výsadek do Muzea anatolských civilizací. Tak snad ho tentokrát - vyzbrojeny mapou - najdeme.

TO BE CONTINUED....

Muzeum jsme našly bez problémů - vlastně jsme ho našly už napoprvé, stačilo neodehnout do parku a ujít ještě asi deset kroků a byly jsme tam. Nejdřív nás trochu vytočil arogantní chlápek v budce s lístky, kdy nám odmítl dát studentský indirim s tím, že na Tömer se nevztahuje. Vyplázly jsme nemuslimských 15 jetelů a jaly se objevovat krásy Muzea.

Muzeum bylo vážně moc krásný - všichni se můžete těšit na spoustu fotek spousty exponátů - jak je mým dobrým zvykem, všechny zajímavé jsem si zdokumentovala :-). Ale vážně - dokonalost dochovaných obrovských artefaktů, být součástí archeologických výprav, které tohle vykopávaly, muselo být naprosto neuvěřitelné.

Z Muzea jsme se vydaly ke sloupu římského císaře Juliána Apostaty a od něj do Genclik parku. Líbí se mi tu čím dál tím víc - jak někdo může říct, že je Ankara nudná a ošklivá? :-) Cestou domů jsme se zastavily v knihkupectví a podpořily tureckou ekonomiku zakoupením dvou arabských časopisů a dětské knížky "Kočička Minus".

A už se těším na fotbal! ;-)

Velký Téčko

Velký Téčko aneb Turgay aneb potenciální Aysunin přítel.

Na první pokuk vypadal na docela sympatickýho, zábavnýho týpka. Na další pokuky se zdá, že Aysun prostě jenom tahá za nos a je to dost velkej osel.

Je na něm zábavných především několik faktů:
1. na první rande, kdy přišel sem a měl přinést nějaký film, vzal jakousi ujetou slátaninu z ruského vězení ve stylu Karate Kida řízlýho Rockym. Dost hnus.
2. Bojí se ovoce s peckama.
3. Je mu 30, bydlí u maminky, před pár měsíci si s kamarády založil firmu. Chtějí prodávat jakýsi kyslíkový přístroj nemocnicím - ten přístroj nepotřebuje žádnou údržbu. Je přesvědčený, že na tom zbohatne (a děsně se diví, že firma ještě nezačala prosperovat a musel si půjčit peníze od maminky).
4. Zásadně nezvedá telefon, když mu Aysun volá. Vždycky volá zpátky. Resp. téměř nikdy nevolá zpátky. Smsky nepíše.
5. Věčně se tváří jako kyselá prdel a věčně je unavenej.
6. Poté, co musel svůj film o Rusákách vypnout (chtěla jsem se koukat na zápas, to snad každý chápe, ne? :-)), mu Aysun nabídla, že to můžou dokoukat u ní v pokoji na noťasu - odmítl s tím, že je unavenej...

No, takhle když to píšu, to nezní tak vtipně, jako když ho tu drbeme v obýváku, ale třeba se ještě vytáhne a předvede nějakou dobrej kousek...
;-)

Rajóny, Fanatik, sözlük a afričtí spolužáci

úterý 6.7. - čtvrtek 8.7.

Úterní dopoledne bylo ve znamení rajónů - na mě připadl obývák, náš pokoj a žehlení a na AA koupelna, záchod a kuchně. Myslím, že kdyby věděla, jaké poklady kuchyně skrývá, nikdy by na tohle sesterské dělení nekývla - Aysun sice tvrdila, jak není čistotná, ale o nových vesmírných civilizacích pučících v lednici a pod mikrovlnkou nepadlo ani slovo. Z původní představy o dvaceti minutovém přelíznutí byly tři hodiny drhnutí a několikero kýblů černý vody (Aysun si toho, že jsme to tu vydrbaly, dle předpokladu, ani nevšimla ;-)).

Jelikož byl večer v televizi fotbal, následoval po podvečerním kvílení meluzína výsadek do krámu pro piva, mlíko a kapesní slovníky - tím se naše dvouhlavá výprava jasně vyprofilovala (AA jsem tak překřtila na Aİ - z Akční Aničky je Akční İnek aneb Akční Šprt, protože její blažený úsměv poté, co zakoupila dvě poslední uvedené komodity - čili süt ve sözlük - mi nedal jinou možnost), k pivům jsem přihodila ještě místní sportovní plátek "Fanatik", který vychází každý den, stojí celý 50 kurušů (tj. asi 7,- kč) a do detailu rozebírá dění v tureckých fotbalových klubech (plus je tam pár miniaturních zpráv z šampionátu a jiný sportů).

Když jsme dorazily domů, Aysun seděla na gauči s Velkým T a chystali si pustit nějakej - jak se později ukázalo - dost nablblej film s tím, že o půl desátý vyklidí pole a já budu moct koukat na zápas. O Velkém T se hodlám rozepsat separátně, neboť si to Borec fakt zaslouží. Po půl desátý opravdu odešli (kupodivu ven s Boncuk a Aysun se posléze někdy o půlnoci vrátila sama), já mohla zaujmout polohu fotříka před bednou, už mi chyběly jen ty koule, který bych si mohla drbat... Pivo bylo správně vychlazený, jen ten výsledek zápasu mě zrovna dvakrát nepotěšil. Tak po Messim i Diego? Ach jo... Tak to už zbývá jenom Torres a to prostě není ono ;-). Začala jsem koketovat s myšlenkou, že bych další den fandila Německu, jen pro sichr, aby nepostoupilo. Zjevně moje podpora má přesně opačný účinek, než v jaký doufám.

Středeční škola byla fajn. Jen se nám nějak rozmnožili spolužáci, takže je nás momentálně skoro dvacet. Mluvím sice jako Hotentot, ale baví mě to - teda, ne mluvení, ale škola jako taková. Navíc jsme dneska ve čtyřčlenné skupince s klukem z Bosny a Tlustým Syřanem vyhráli dvakrát (sice trochu podvodem) slovní soutěž, takže super :-).

Vzorně jsme si napsaly úkoly a večer vyrazily ve standardní sestavě sledovat zápas do Efes Why Not? Hoši španělský mě potěšili, fandila jim i většina přítomných Turků, jediný, kdo byl z výsledku smutný, byla Aysun, která si hrdě namalovala na tvář německou vlaječku a vzala si německé fotbalové tričko.


Dnešní škola se nesla v duchu šesti a půl hodiny spánku, které jsem ze včerejška na dnešek stihla urvat - máme ale vtipný africký spolužáky, netušíme úplně, odkud jsou, ale jsou tři, dva kluci, jedna holka a v rámci diskuse o sdělovacích prostředcích a vlivu televize a internetu jeden z nich neustále opakoval, že televize i internet jsou děsně "kotu" (aneb správně kötü, špatný) a po poslední hodině, když zjistil, odkud jsme, vyjmenoval polovinu českého nároďáku - zjevně nebude ta televize až tak "kotu", jak tvrdí...

Jo a Anička začala dneska skřehotat, tak snad to nijak neovlivní zítřejší plánovaný dvoudenní výsadek do Konyi...

Hola hola, škola volá

Pondělí 5.7.

Máme za sebou první den ve škole. Jako před každým prvním dnem kdekoliv jsem měla staženej žaludek a na rozdíl od AA jsem se fakt netěšila. Naštěstí se zdá, že kurz bude bezva, stejně jako učitelka Yüksel. Ve třídě se nám sešla super národnostní směska - Australan, Íránka a Íránec, Amík, kluk čert-ví-odkud, Ruska, Němka, dvě Italky a Španěl (no a samozřejmě my dvě). Amík zatím drží prvenství v hustopečství - je tu i se svou ženou a třemi syny ve věkovém rozmezí dva až jedenáct let. S ženou se potkali před lety právě na hromadné výjezdu do Turecka s vejškou, a teď se sem rozhodli vrátit - on tu učí Turky na TOEFL, ona taky učí angličtinu, jsou tu už půl roku a chystají se tu zůstat tak dlouho, jak je to tu bude bavit (Marťa B. by nejspíš řekla: "Cool!!" ;-)). Z party nových spolužáků jsme se ještě chvilku bavily s Ruskou, která je čerstvě vdaná za Turka, je v pátým měsíci a čeká chlapečka ;-).
Hodiny vcelku rychle utíkaly, ale bez mučení přiznávám, že ke konci jsem toho měla plný kecky. V kavárně s terasou v poslední patře jsme potkali Gruzínce z minulýho týdne - chystá se do Izmiru, tak jsme zvědavý, s čím přijde. Jo a zjistily jsme, že v rámci stipendia, jsme za učebnice "Chetit" zaplatily o polovinu méně, než normální studenti - hurá!
Jinak začínáme pomalu a jistě plánovat výlet do Konyi, na což jsme obě dost zvědavý, tak snad nás Rúmí na starý kolena nezklame.

Turečtina pro starší a pokročilé...

AA: Boncuk! Boncuk gel sem!!

Jak jsme šly do muzea...

Neděle 4.7.

Kupodivu jsem to byla ve finále já, kdo prohlásil, že pojedeme do muzea a to ne do ledajakýho, ale rovnou do Muzea anatolských civilizací, které bylo podle Lonely Planet v roce 1998 vyhlášeno nejlepším evropským muzeem (a podle kamaráda AA (= to nejsou anonymní alkoholici, ale zkratka pro Akční Aničku :-), který je archeolog, je to rozhodně místo, které je potřeba vidět). První kufrování přišlo hned na stanici Kizilay a to - nerada to přiznávám - mojí vinou. Blbě jsem se podívala do mapky a vedla jsem nás k naprosto jinému muzeu. Takže dost času zabralo, než jsme se vůbec ocitly ve správném metru jedoucím správným směrem - tj. na stanici Ulus. Ulus je v porovnání s místem, kde bydlíme, taková "hajj ša'abí" - lidová čtvrť se zvýšenou koncentrací prodavačů pajcovaných hadrů a hodinek a zababušenců. Zásadní chybou blonďaté výpravy se ukázalo notné podcenění LP mapičky, která jaksi neobsahuje názvy jednotlivých ulic (ačkoliv jednolivé ulici nejenže názvy mají, ale dokonce je může i prachsprostý turista vyčíst z modrobílých tabulek na rozích sokaků a caddesů), a tudíž po pár set metrech začala být orinetace v Ulusu nad naše síly. Hlavně že jsme si koupily detailní mapu Ankary, haha (ta samzřejmě zůstala doma na stole).
Nicméně jsme se najednou ocitly u citadely, vydrápaly jsme se do schodů a ačkoliv se AA dožadovala pokračování do rumunského cikánova za tlustými vnějšími zdmi, odolala jsem jejímu vábení a zatroubila na ústup.
Chvíli jsme doufaly, že bychom mohly přeci jen muzeum najít, a když zavírají v 17:15, alespoň koupit pohledy, když už nic jinýho (AA totiž tvrdila, že už je 16:30+). Nakonec jsme byly rády, že jsme se dopotácely zpátky na Ulus a odmetrovaly se na Kizilay a dopachtily se domů (teda hlavně já, nohy z ranního běhu bolely a puchejře se hlásily o své právo na život tak vehementně, že jsem přemýšlela, jak moc ostudné by bylo, kdybych si v centru Ankary sedla na pangejt a rozbrečela se).
Teprve doma jsme zjistily, že AA celou dobu žila v domnění, že si nepřeřídila hodinky (což ovšem udělala), takže nebylo půl šestý, ale půl pátý - a celá muzeální honička se vlastně dala v klidu stinhout...
Tak jsem aspoň viděla Berdychův debakl - jen nevím, jestli bylo o co stát - muzeum by ve mně s největší pravděpodobností zanechalo výrazně lepší dojem.

Jak se běhá v Ankaře...

... běhá - první poznatek!
... poznatek druhý - rozhodně jsme nebyly za exoty ;-)

Dneska jsme se konečně odhodlaly. Po zábavném vybalování věcí, kdy jsme zjistily, že kromě toho, že nakupujeme ve stejném internetovém obchodě, máme i stejné boty, jsme usoudily, že je na čase vyběhnout. Aysun šla s námi, ukázala nám jakýsi. údajně velký, park poblíž hotelu Sheraton, který je docela dost z ruky. Vstávaly jsme kvůli tomu dost brzy, ale než jsme tam došly, stejnak už bylo docela solidní vedro.
Do Boncuk se zamiloval nějaký místní homelesácký vlčák a odmítal se jí pustit. S Aničkou jsme se nejdřív snažily běhat v parku samotném, ale cestičky, které navzájem po maximálně dvaceti, třiceti metrech přerušovaly schody nakonec vystřídalo běhání kolem parku samotného - třetina cesty do prudšího kopce, třetina z kopce dolů a třetina po základně pomyslného trojúhelníka po rovině.
Lidi sice zírají, ale nezírají o nic víc než v Čechách. Park byl ve finále k ničemu, takže jsme usoudily, že si zkusíme najít nějakou trasu poblíž domu a zkusíme chodit běhat brzy ráno, kdy by nemusel být moc velký provoz a koncetrance Turků na chodnících by taky nemusela být zrovna vysoká.
Takže plán na společný kladenský půlmaraton v září zatím nepadají. Uvidíme, jak to bude vypadat dál... (obzvlášť poté, co Anička odjede s Honzou do hor).

Efes a Argentina

sobota 3.7.

Po včerejší večerní návštěvě restauračního zařízení, jsme se vyhrabaly z pelechu veverčáka Pizizubky relativně pozdě, a tudíž padla volba na procházku až po zápase Argentiny s Německem, který nechával v klidu jen třetinu osazenstva domácnosti. Aysun, jakožto německá Turkyně přirozeně fandila svým, já držela zuby nehty palce Argentině. Objednaly jsme si k tomu pivo, ale gól Německa ve třetí minutě naznačil, že to pro mě nebude příjemný zážitek s dobrým koncem. Když v poslední minutě první půle vypadla elektřina, bylo po legraci.
Sbalily jsme sebe a Boncuk a vyrazily hledat hospodu, kde by měly elektriku, televizi a pustili nás tam se psem. Uspěly jsme! Nakonec... v okamžiku, kdy jsme konečně usedly ke stolu, dalo Německo už třetí gól. Argentinský debakl mě málem rozbrečel, tolik jsem jim fandila a vážně byla přesvědčená, že vyhrají... Ach jo. Nicméně jsme díky tomu našly super hospodu a jestli se Němci dostanou do finále, máme zavolat a udělají nám rezervaci s dobrým výhledem na obrazovku ;-)

O facebooku

Z cyklu večerní chvilky filosofie:

J: "A zkoušelas' tam hledat třeba muršida?"

A: "Nezkoušela... "

J: "I když to je takový blbý jméno, tak se jmenuje skoro každej..."

A: "To jo, tak se jmenuje skoro i já!"

.
.
.

J: "Jé, hele, i Steven Seagal se tak jmenuje!"

Test, Atatürk, Gruzínci a ryba

čtvrtek 1.7. - pátek 2.7.

Máme za sebou test, zařazení do skupiny, víme kdy, kde a jak budeme vzdělávány, že je dobré nezapomínat opalovací krém, když se jde přes poledne ven a že tu člověk dostane k obědu zadarmo dezert, salát a pečivo :-).

Samotný test trval dvě hodiny, chytala jsem se v prvních čtyřech sloupečcích z dvanácti, pak už ani ťuk. Trochu jsem si nadávala, že jsem si pořádně neprošla gramatiku z letošního roku a tudíž jsem ji neuměla, ale pak mi došlo, že bych si nijak nepomohla, kdybych byla v příliš vysokým levelu, který by neodpovídal mým (ne)schopnostem. Nakonec jsme s Aničkou ve stejným levelu - podle webových stránek jsme zjistily, že temel4 je nejlepší z nejhorších - tj. nejvyšší level začátečníků :-). Absolvovaly jsme úřední kolečko, kdy jsme z pobočky na Tunali Hilmi Caddesi, kde jsme psaly test, musely papíry odnést na hlavní budovu. Usoudily jsme, že to uděláme až v pátek, protože hlavní budova je od nás docela daleko.
V pátek na desátou jsme se teda vypravily na Ankarskou univerzitu, kde sídlí CNS Tömeru. Našly jsme si cestu v mapě (kterou jsem se předevčírem snažila nechtíc koupit za eura - a vůbec jsem nejdřív nechápala, proč si ta slečna nechce ty prachy vzít :-) pro mě jsou ty peníze skoro stejný, mince jsou navíc fakt zatraceně podobný) a vyrazily. Téměř v půli cesty se nám povedlo blbě odehnout a téměř v kruhu jsme se vrátily do skoro výchozí pozice, než nám došlo, že je něco shnilého v království dánském. Po pár dalších kilometrech jsme se dostaly tam, kam jsme potřebovaly a nakonec objevily park, kterým jsme chtěly projít. Jaké bylo naše nadšení, když jsme zjistily, že je to park, kde stojí Atatürkovo mauzoleum, kam jsme se chtěly vypravit, a které je vidět od nás z kuchyně.

Park kolem mauzolea byl parádní - včetně luxusních záchodků samý mramor, kde hrálo Čtvero ročních období - Vivaldi asi nečekal, že se jeho hudba dostane až na turecké WC :-). Na univerzitě se nám po Aniččině dvojím doptání na cestu podařilo najít sídlo Tömeru a dokonce i pána, který si nás měl odškrtnout. Dozvěděly jsme se, že jsme měly původně chodit na hodiny do téhle hlavní budovy, ale jelikož bydlíme kde bydlíme, vytelefonoval nám lekce na Tunali Hilmi, kde jsme psaly rozřazovací test a kam jsme měly také odnést formuláře.
Takže znovu zpátky na stromy. V tu dobu už mě začaly docela pekelně bolet nohy, udělaly se mi puchejře a jedný, co jsem chtěla, bylo být v pět hodin doma na zápas Brazílie. Odmetrovaly jsme se na Tunali, kde jsme se v rámci čekání na další papíry dali do řeči s Gruzíncem Satu, který si velice chválil české pivo s tím, že jeho nejoblíbenější je Staropramen - snažily jsme se mu vysvětlit, že Staráč není zrovna první liga a že taková Plznička nebo Gambáček je dozajista lepší volba, ale stál si za Staropramenem. Nakonec jsme vyfasovaly kartičku s úrovní a dny, kdy budeme chodit do školy. K našemu překvapení budeme mít školu jen od 9:00 do 13:00 v pondělí, středu a čtvrtek. Na jednu stranu je to fajn, na druhou z toho nemáme žádnou velkou radost - když už jsme se odhodlaly a vyrazily jsme, chtěly jsme z toho vytěžit co možná nejvíc.
Cestou domů jsme se stavily na rybě a koupily domů konečně první Efes. A Brazílie prohrála...

Tak jsme došly, ahoj babi...

středa 30. června

Po hotelové snídani, zaplacení účtu a sbalení věcí jsme se s malou dušičkou vypravily na desátou ke Kocatepe Camii (od včera jsme věděly, kde ji hledat a že se opravdu nedá přehlédnout) a na střídačku čekaly před obchoďákem, který je pod ní a před ní. Ve čtvrt na jedenáct, když se k nám pořád ještě nikdo nehlásil (snažily jsme se tipovat, která z žen nebo babek by mohla být ona Aysun - Anička tipovala, že bude podle hlasu starší...), přistoupily jsme k druhému kroku - snažily jsme se jí dovolat. Docela jsme se bály, aby nám to zvedla, jestli nás nevypekla a pokud ano, co budeme dělat... Aysun ale telefon zvedla s tím, že čeká z druhé strany Kocatepe a že hned přijde.
Do pěti minut se objevila sympatická holka s pejskem - Aysun a Boncuk. Odvedla nás k sobě domů - byt je super, Boncuk vtipná a Aysun milá. Hodinu jsme poposedávaly na gauči a čekaly, co z ní všechno vypadne. Mezitím přišla na návštěvu její kamarádka Selin s černou labradorkou Pety, řešily cigaretovou krizi, kdy oběma došlo kuřivo, kecaly s námi a my furt netušily, jestli to teda znamená, že máme kde bydlet. Nakonec jsme se domluvily, že si teda přineseme věci - což jsme taky udělaly.
Krize s bydlením je tímto (snad) zažehnána.
Odpoledne jsme vyrazily do Tömeru - jazykovýho centra, kam bychom měly docházet na turečtinu. Tam (opět) nikdo nemluvil jinak, než turecky, ale zvládly jsme se domluvit, že test budeme psát zítra v jedné z budov Tömeru, která stojí ve stejné ulici, jako bydlíme!
Věci se začínají obracet k dobrému... (ťuk ťuk ťuk - třikrát na dřevo)

Boncuk na balkóně, v pozadí Kocatepe Camii