Reparát

Před dvěma lety jsem vyrazila na desetikilometrovou trať plná optimismu a přesvědčení, že stačí, když jsem schopná desítku uběhnout, a pak už to bude přeci jen o vůli. Má ty naivito! Trať mi ruku v ruce s teplotama přes třicet krutě nafackovala a ukázala, že jen chtít občas nestačí.

Vloni jsem běžet nemohla. Kromě drobnýho detailu v podobě dvaceticentimetrovýho mimina v pupku, jsme byli tou dobou v Norsku, dál netřeba rozebírat.

Prostor na očištění mýho (jak jinak než dobrýho :-) běžeckýho jména jsem tudíž dostala až včera. O patřičné nervozitě jsem už psala. Ráno jsem nachystala všechno potřebný, mamka se naučila dávat do auta Mádinu autosedačku a já se těšila na hromadný výlet v hujerovským duchu. Madlenka se rozhodla, že ufuněnou matku vidět nepotřebuje a radši dospí, co v noci probulela a pročuměla. Vyrazili sme teda s Tomem sami, taťka s Alčou se objevili posléze (Vojtíšek dospěl ke stejnýmu rozhodnutí jako Madlenka a taktéž absentoval).

Při zběžným okouknutí spoluběžců jsem se zhrozila, že by se předloňský fiasko mohlo snadno opakovat. Kolem nás se protahovali, převlíkali, bavili se nebo jen tak posedávali houfy chrtů a chrtic. Chvíli před během startoval na jezeře zázemím výrazně líp vybavený závod dračích lodí. Jeho moderátor toho běžeckýho velmi snadno překřičel, navíc propozice poběží se skoro rovně, pak doprava, doleva, doprava, doprava, doprava do kopečka a doprava, kde se budete držet vlevo, kolem kuželu a zpátky, mě notně mátly i při třetím opakování (je veřejným tajemstvím, že si dodnes pletu levou a pravou, v kombinaci s vykojeným mozkem se není čemu divit).

Nu což, usoudila jsem, že při prvním kole mi snad všichni neutečou, a pak už budu přinejhorším vědět kudy. Běžci se kolem čtvrt na jedenáct začali houfovat na startu. Šla jsem se teda houfovat s nima. Vedle mě se objevila moje bývalá spolužačka ze základky, Markéta, se kterou jsem se viděla naposledy na maturiťáku. Svět je malej a ten běžeckej zjevně ještě menší (vloni běžel tenhle závod podle výsledkový listiny i bývalý majitel našeho bytu ;-).

V půl bylo odstartováno. První kolo se běželo parádně. Minuli jsme ohrady s koňma (udělala jsem si v duchu poznámku, že tam musíme vzít Madlenku, protože byli opravdu nádherný), doběhli k Labi, na elektrárnu a k proklatému kuželu (cesta k němu a od něj na start byla nejhorší část trati). Sluníčko pařilo, chrti dusali kdesi v dálce přede mnou a já se předbíhala s pánem, který mi nakonec ve třetím kole utekl. To už jsem fakt nemohla, poprvý mě píchalo v boku jako blázen(s tím se většinou musím popasovat kolem čtvrtýho kilometru než se mi srovná dýchání) a když mi taťka podával flašku s vodou (proti mému očekávání na trati občerstvení nebylo - před dvěma lety stál stopro kousek za starotvní čárou stoleček s pitím), zvládla jsem akorát zakňučet, že uz nemůžu, že to nedám... do osmýho kilometru se mi totiž běželo v zásadě krásně, pak to najednou přestalo jít. Zpomalila jsem o víc jak půl minutu na kilometr a přidat nešlo a nešlo. Nakonec mi kromě pána, který mi přišel v cíli pogratulovat (neopomněl dodat, že jsem ho měla předběhnout, když jsem o tolik mladší), předběhla i Markéta, ale poslední jsem nebyla :-).

Hodinky, jak je jejich dobrým zvykem, v cíli odmítly reagovat a vypnout se mi je podařilo až později. Oficiální čas ještě není k dispozici, ale podle všeho by neměl být víc jak 54:36. Což je oproti předloňské hodině dvanácti solidní zlepšení :-). Jako velký mínus organizace jšem vnímala cyklisty, chodce a bruslaře, kteří se vesle motali po trase a vůbec jim to nebylo blbý...

V cíli za mnou kromě onoho pána přišel i Jura z Běhej, se kterým jsme si před závodem psali, a který to zvládl za dvaapedasát minut a pár drobných. Úžasný výsledek!

Chvílema, když už jsem nemohla, jsem si říkala, proč to proboha dělám? O co mi jde? Slibovala jsem si, že už na žadný závod nepůjdu, že tohle nemám zapotřebí...

Zjevně mám, protože příští neděli mě čeká pětikilometrový ženský běh v Káraným, pětku jsem jěstě neběžela, ráda bych se pokusila o čas pod 26, tak jsem na sebe zvědavá. Přinejhorším si střihnu za rok další reparát!  

Nervy na pochodu

... aneb návrat marnotratné dcery.

Za chvíli vyrážíme. Cíl: Poděbrady. Běh krále Jiřího. Pokus druhý. Plán: pokoření pětapadesáti minut. Nervy: jak špagáty.

Mám takový pocit, že takhle nervózní jsem nebyla ani před státnicema. Madlenka se rozhodla, že mě před tím velkým závodem poskytne během týdne různá rozptýlení: začala lézt, obzvlášť vysokou rychlost je schopná vyvinout, je-li v dosahu noťas, jakýkoliv kabel, ipad, telefon, ovládání od čehokoliv, knížky z knihovny a nesehnatelný a tudíž velevzácný kopie veledůležitých materiálů. Začala ještě hůř spát, kňourání prokládá dvouhodinovkama řevu. Přestala spát přes den. Včera trhla rekord a od půl devátý do sedmi večer si šlehla po obědě dvacetiminutovku s tím, že kdo spí, nežije. A vy se klidně postavte na hlavu (neměla jsem k tomu daleko). Začíní žvanit, k mamama, bababa, tatata a mememe přidala i zvučné ham a jé.

Veškeré její snahy vedly akorát k tomu, že budu v historii závodu prvním zombíkem na trati.

Venku je teplo.

Velký teplo.

Vůbec se mi nelíbí.

Zombík ve vlastní šťávě. Aspoň mám hned dvojnásobnou výmluvu, kdyby to nevyšlo...

Radosti otcovství

... odposlechnuto na Světě knihy ve stánku s komiksy...

Prodavač: "Devět set devadesát."
Tatínek: "Cože?"
Prodavač. "Devět set devadesát."
Tatínek: "CO-ŽE?"
Prodavač: "Devět set devadesát korun."
Tatínek: "Jiříku, ty chceš vážně knížku za tisícovku?"
Jiřík: "Nó!"
Tatínek loví v peněžence, vytahuje dvoutisícovku...

... a pak že mládež nečte :-)

Žena v pokušení

... aneb jak přede mnou vyrostl chodník a o den později i zeď.

Minulý týden v pondělí jsem završila duben třináctikilometrovým výběhem a zaokrouhlila tak kilometráž na rekordních 260 v pětadvaceti trénincích. Při lustrování Běhej jsem narazila na pár jedinců, kteří se z různých důvodů rozhodli prodat startovní číslo na PIM. Jak jsem si tak pročítala kdo co a za kolik, zaplavila mě nic-blahého-nevěštící nervozita a v krku vyrostl knedlík. Bylo jasný, že je zle. No, zle... Nebyla to předzkoušková nervozita, hnusný pocit, když vás zastaví revizor a vy jako na potvoru jedete bez lístku nebo uděláte botu a někdo, kdo na to nikdy přijít neměl, to samozřejmě zjistí. Spíš ten knedlík silně připomínal pocit před prvním rande s potenciálním Panem Dokonalým nebo chvíle, kdy člověk před odjezdem na vysněnou cestu sedí doma na kufrech a počítá minuty. Ano, představila jsem si, jaký by to asi bylo v neděli běžet. Na pár hodin být jen sama se sebou, běžet a běžet a běžet... Nadchla jsem se. A všichni kolem mě věděli, že je zle.

Totiž, jsem palice dubová, jakmile si něco vezmu do hlavy, těžko se mi to rozmlouvá. Ano, argumenty, že jsem nikdy víc jak půlmaraton neběžela, že běhám pořádně dva měsíce a že na to prostě nejsem připravená, by v jiný situaci asi ani nemusely zaznít. Protože já to vím. Jenže... Jedna věc je vědět a druhá je něco moc moc moc chtít. T. mi to rázně zatrhl, respektive mi sdělil, že jsem magor a jestli se chci odrovnat, ať klidně běžím, ale on mě v tom rozhodně podporovat nebude. Nakonec jsme uzavřeli dohodu - jestli o víkendu zvládnu v pohodovým tempu dvaatřicet, nechá mě běžet a nebude mi to mít za zlý.

Vyrazili jsme k našim, protože jinde prostor pro podobný podnik není. V sobotu ráno jsem se vybavila veškerými nezbytnostmi a vyrazila. Šlo to krásně, sluníčko sice docela peklo, ale i tak se běželo moc hezky. Podle plánu jsem chtěla držet čas pod šest třicet na kilometr, což se mi dařilo. Proběhla jsem Poděbrady a pokračovala dál na Soutok, do Libice, až k jakési vesnici na K, jejíž jméno jsem plynule zapomněla. Na šestnáctým kilometru jsem zblajzla první gel v životě, vyslopala flaštičku ionťáku a otočila se k domovu. Překvapilo mě, jak mě poslouchaly nohy, jak krásně se mi běželo, jakou jsem z toho měla radost. Na osmnýctým kilometru a tří stém metru jsem se otočila za postarší dvojicí, která si vzájemně snažila oblíznout krční mandle. Než jsem se stačila pohoršit, oblízla jsem chodník.

Flaška s vodou odlítla do kopřiv a já rozpláclá jak žába v octě, jsem se začala sbírat a kontrolovat škody. Ipad hrál, takže dobrý. Horší bylo sedřený lejtko a koleno, rozervaný, týden starý tříčtvrťáky, naražený druhý koleno a lehce ošmirglovaný dlaně. Opláchla jsem se zbytkem vody a zjistila, že běžet s tím dál nepůjde. Takže nezbylo, než poraženecky zavolat odtahovku.

(válečný zranění - stáří: čtyři dny... modřinu na druhým koleni jsem vám nefotila... tu si určitě zvládnete představit docela v pohodě sami)

Aby toho nebylo málo, v noci jsem vylítla k plačící Madlence a o práh, jejichž existenci jsem jaksi odvykla, jsem si brutálně zkopla levý malíček. Když píšu brutálně myslím tím opravdu brutálně. Plakala jsem, kvílela jak Banshee a vůbec nechápala, jak tak malá (a v mém případě opravdu hodně malá) část těla může způsobit tak děsivou bolest. Malíček se do rána zdvojnásobil, zmodral a mě se při lustrování věrného přítele Googlu zmocnila panika, že jsem si ho zlomila, budu muset do nemocnice, tam mi ho budou chtít rovnat a lepit k prsteničku a zakážou mi běhání a s Poděbrady bude ámen.

Jelikož jsem z rodu, kde se na nějaký kňourání moc nehraje, rozsekla mou nerozhodnost, co teda s tím, maminka slovy: "Tak jdi běhat, buď to rozhýbeš nebo ne." (maminku před lety nutil tatínek rozchodit zlomenou kostrč... šlechtí ho jen to, že nemá rentgenový zrak a tudíž netušil, že si ten poslední obratel v páteři při pádu z kamenných schodů na chalupě ulomila... to jen aby bylo zřejmé, že tenhle postup není u nás v rodině nijak neobvyklý)

Nasoukala jsem nateklý malíček do vibramů a zjistila, že při běhu bolí výrazně méně než při chůzi. Na druhým kilometru jsem o něm už nevěděla. A běželo se krásně. Líp než v sobotu. Bylo chladnějc, sluníčko nepražilo, tempo jsem držela prvních pár kilometrů dokonce pod šesti a všechno bylo úžasný. Vydrželo to přes půlmaratonskou metu, kdy jsem si ještě nadšeně zrychlila. Na jednadvaceti kilometrech a sto metrech ukázaly hodinky čas 2:14:13, což vzhledem k tomu, že jsem cestou dvakrát stavěla (volání divočiny a občerstvení) a mohla v klidu pokračovat, považuju za úspěch. A šlo to docela parádně dál. Až do pětadvacátýho kilometru. Tam najednou začal bolet pravý kotník, vzápětí se přidalo pravý koleno, levý kotník a malíček a o pět set metrů dál bylo jasný, že je zle.

Někdo mi ukradl nohy a místo nich mi dal dvě neovladatelný dutý trubky. Voda došla už před pěti kilometry. Ionťák taktéž. Škrundalo mi v bříše a já se zoufale snažila dovlíct aspoň na kraj rodnýho města, zaokrouhlit to na třicet a opět poraženecky zavolat odtahovku. Za veslákem jsem se už jen plazila. Začalo foukat. A do mě se dala zima. Tom přijel docela rychle, naštěstí moje prohlášení, že měl pravdu, nijak zvlášť nekomentoval a odvezl mě domů.

Před vraty začala ta správná sranda. Vypadla jsem z auta, abych zjistila, že moje nohy jsou zpět a zatraceně bolí. Maminka se mě lehce zděšeně optala, jestli jsem cestou nechlastala inkoust - s modrou pusou a drkotajícíma zubama jsem vlezla do sprchy, která nijak extra nepomohla. Zabraly až teplý fusekle, polívka a odpolední dvouhodinový spánek.

Druhý den bolel kupodivu jen malíček a pravý kotník. V úterý jsem lehce popoběhla. Zatím bez pásu, neb se mi postaral o deseticentimetrový krvavý šrám, ze kterého je teda dneska strup, co už bolí, jen když mi do něj Majka při kojení zatíná drápky (což dělá podezřele ráda, sáďa můj mrňavej). Tak jo, je to oficiální - na maraton (zatím?) fakt zdaleka nemám. Dušička má pokoj. Na jak dlouho?

Mister Blister

Následující text může obsahovat informace, o něž jste nejspíš nikdy nestály.

Aneb jak zpívá Michal David v jedné ze svých hitovek, bude to čtení jen pro silné nervy.

Ano, řeč bude o puchýřích, mých nerozlučných přátelích posledních pár týdnů (kterýžto jsou tak trochu strýčkem Pepinem a já pevně doufám, že se nehodlají zdržet stejně dlouho jako on).

Jako by nestačilo, že se potím. Jistě, potíme se všichni, je to přirozené, prospěšně a vůbec. Jenže já se potím jako vrata vod chlíva. To myslím vážně. A při běhání se to jaksi projevuje s notně zvýšenou intenzitou. Takže se ke slovu dostal stoletý pirátský šátek z litexu, který záhy poté, co před milionem let dorazil, putoval na dno skříně, neb v něm vypadám jako korunovaný vůl. Jenže jakmile se korunovaný, leč zřící!, vůl ocitne na misce vah vedle potem oslepeného tápajícího vola, který se navíc snaží běžet a ještě u toho tlačí kočár, zvítězí na plné čáře. Pár dní nebo možná i týdnů (díky Madlenčině spacímu režim, který neexistuje, se mi jeden den slévá v druhý jak mlíko v kafi a já totálně ztrácím pojem o čase) to fungovalo docela dobře. Jenže s koncem dubna přišlo léto. Šátek objemy potu přestává zvládat pohlcovat a dnešní pokus s kšiltovkou skončil lehce katastrofálně. A nepotí se mi jen hlava, to dá rozum. Vypadám jak Polulinda Permanenta (a to s inkontinencí na mou duši na psí uši na kočičí svědomí problémy nemám!) a i funkčí triko bych mohla ždímat.
Teď mám navíc puchýře velikosti mexického tolaru. Jen co jsem se zbavila jednoho nehezkého, kterého jsem si pořídila v mladické nerozvážnosti v návalu nadšení z prvního teplejšího dne, kdy jsem vyrazila v balerínkých naboso do krámu, a který pak ve vibramech ještě nabobtnal, aby následně praskl, uschl a nechal po sobě vyprahlé dno...

...vyrazili jsme na neplánovaný pochoďák Jiřák-Letná. A já si ze sandálů, které jsem kupovala vloni v létě jako náhradu za do obuvnického nebe odputovavších botek samochodek (no, dobře, do nebe do nebylo, skončily v kontejneru káhirské ambasády) a neměla jsem možnost je otestovat, protože mi záhy natekly nohy a sněhule do sandálků prostě nenarvete, udělala na obou bříškách pod palcem ony zmiňované mexické tolary.

Aby toho nebylo málo, tak podle vzoru pták si postavil své bydlo na bidle a obě by/idla spadla jsem si je sobotním výběhem vyhnala na štok a tím dnešním (kdy jsem si podle rad Zkušených z Běhej pouchýře vydesinfikovala a přelepila) přistavila ještě jedno křídlo.
Tak proč na pár dní nevysadím? Protože si neumím představit, že bych ráno nešla. Protože za 24 dní se běží Poděbrady a já těch 55 prostě pokořím (a když ne, tak mi to bude asi docela líto). Protože mě přece nezastaví trocha nafouklý kůže. A protože mě živou nedostanou! (ale je to auau, to zas jo)