Tak jsme došli...

Den osmý a den devátý - sobota a neděle 11. a 12.8.

Nějak strašně to uteklo. Mně se nechce domů. Haló? Slyší mě někdo? Mně se nechce domůůů... béé... nešlo by to třeba nějak zařídit, aby byly prázdniny o něco delší? Třeba... no... nekončný?

Hm.

Ticho.

Asi nešlo, co?

Tak jsme aspoň obě odpoledne vyrazili do bazénu, kde nám Madlenka předvedla, že její nepití je stejně iluzorní, jako podle některých náboženství tenhle svět, došli jsme se ještě naposledy projít, ulovili fotky neskutečně ofrklýho veverčáka Pizizubky, který svačil v krmítku u místní roubenky a ještě mi, když jsem na něm namířila objektiv, zapózoval.

(veverka se mi nechce nahrát, když na to nezapomenu, dodám důkaz místo slibů později...)

A pak už zbývalo jen uplácat svačinu na cestu, sbalit tu neskutečnou hromadu věcí, kterou jsme se přivezli a doufat, že nebude PN (=pekelná noc).

Den třináctý - pondělí 13.8.

Cesta domů, stejně jako všechny ostatní cesty domů, utíkala o poznání rychleji, než cesta tam. Je to takový zvláštní fenomén a zajímalo by mě, jestli to máte taky tak? Když se odněkud vracíte, přijde vám, že jste doma mnohem rychleji? (jestlipak někdo z průměrných čtyř čtenářů zareaguje?)... Tvrdě jsem ale podcenila Madlenčino jídlo na cestu a chudák hladovej zbouchala padesát kiláků před Prahou celej jogurt, aby ho ve chvíli, kdy jsme konečně zastavili před barákem a já ji vyndala ze sedačky, vyhodila elegantním obloukem ven. Takže jsme dědečkovi zaprasili auto navíc i natrávenou hollandií a opět se potvrdilo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Taťka přivezl fabku a Čestíka a v lehce pozvraceném autě si odvezl mamku . Mě čekala akorát šílená hromada tašek, ze kterých se vyvalila ještě šílenější hromada špinavýho prádla a když jsem tak přehlídla byt, pochopila jsem, proč mamka po dovolených vždycky říkala, že to bylo krásný a je to jako by nikde ani nebyla.

Někam bych jela.

Už jsem nějak moc dlouho na jednom místě ;-)

Den šestý - čtvrtek 9.8.

Dneska jsme měli takzvaně svobodný den. Takový svobodný den nastane, když jste vdané/ženatí, máte díte/děti, od kterýho jste se zatím pořádně nehli a najednou vám ho někdo hlídá a vy mu nemusíte být neustále za plínou. V našem podání vypadal takový den následovně: po noci strávený pacifikováním insomniaka, který v půl čtvrtý vykřikuje z postýlky pápá! bábá! jééé! mamama! a zuřivě tleská, jsme spali do dvanácti (jo, i já) a odpoledne vyrazili hledat zakletou cestu na Mallnock. Tam, kde jsem tvrdila, že už žádná, ale vůbec žádná není, jsme jednu samozřejmě našli. Vydrápali jsme se o kus výš, abychom zjistili, že je fajn, moc hezky značená, krav-prostá, akorát nevede tam, kam jsme chtěli jít. Už cestou tam pršelo, nebe se tvářilo, že to rozhodně nebyla poslední dávka H2O, kterou dneska vypustí, tak jsme se rozhodli pro cestu domů s tím, že to střihneme vrchem přes Oswald a dáme si někde pivko. Jen co jsme sešli z cesty a zamířili k lesu, začlo lejt. Velebila jsem pro sever zakoupený pláštěnky. Lilo víc a víc a víc. Z vibramů teklo, jako bych v nich měla zabudovaný kohoutky, nohy jsem měla zaprasený až po kolena, ale v lese bylo krásně a naštěstí přestalo, než mi začla bejt FAKT zima. Celkem jsme ušli 6,64 km, pivo nebylo.

Den sedmý - pátek 10.8.

Záhada Mallnocku rozluštěna! A že to teda trvalo... a bolelo. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se nenechám vycukat a na ten vrcholek vyběhnu i kdybych u toho měla padnout. No, z části jsem ho teda nakonec vyšla, protože běžet jsem prostě nezvládala, ale povedlo se. Zahučela přitom sedmička vody, gel a jedna nutrendová tableta. Ty taťka objednal nebo dostal jako dárek k hromadě gelů a ionťáků, nevím jistě, každopádně jsem je nikdy předtím nepotřebovala a je to teda slušnej speed :-). Ale zpátky na stromy. Vybíhám s tím, že se dostanu nahoru prudší cestou, která slibuje skoro kilometrový převýšení, seběhnu k lanovce a svezu se dolů. Znovu se dostávám do míst, kde jsem se už motala a kde jsme nepochodili (doslova) ani s Tomem. Zahýbám k hospodě a odchytávám tam jakéhosi staršího pána se soplem u nosu, který zrovna přelezl dřevěný plůtek. Svou chabou němčinou se ptám kudy tudy na Mallnock. Z jeho výrazu čuju zradu a začínám se obávát, že jsem měla vážně odbočit o tři kilometry níž. Nakonec se mi pokouší chabou angličtinou vysvětlit, že musím rovně a doleva a nahoru a doleva a pak doprava a nahoru a nahoru a nahoru. Jo, nahoru to vážně bylo. Na hodně vysokou horu. Běžím dál, začínám šetřit s pitím. Cesta se přede mnou zvedá a já přecházím do chůze. Běžím vždycky od jedný turistický značky ke druhý a k tý následující jdu. Zuby nehty se snažím držet tep pod 165. Jde to blbě. Postupně potkávám pár postarších turistů. Všichni jdou dolů. Jedinej, kdo se drápe nahoru jsem já. Mají pohorky pomalu až ke kolenům. Nevím, jestli na mě civí proto, že předstírám běh nebo proto, že mám na nohou vibramy (jsem děsně pyšná na oboje a dávám jim to sežrat: takhle to dělaj borci!). Zastavuju se na horizontu. Vidím náš barák. Hodně malej a hodně daleko. Zjišťuju, že zdaleka nejsem v cíli a nemám z toho radost. Nohy tuhnou, voda dochází a začíná mi bejt kosa. Přidávám do kroku. K běhu se nutím čím dál hůř, ale chvílema to ještě jde. Aspoň že ty krávy tam nejsou. Na vrcholek se spíš doplazím, než doběhnu. Posílám vítězoslavnou smsku. Fotím se. Zjišťuju, že mi zplesnivěla flaška. Teda ne cestou, tak dlouho jsem se nahoru neplazila.
K lanovce se mi sbíhá poměrně lehce, po šotolině to sice není nic příjemnýho, motat se mezi davama lidí jak na lázeňským korzu taky ne, ale nakonec se dostávám k místu určení. V rámci solidaritiy s ostatními bych si ráda urvala kabinku pro sebe. Smrdím jak stádo tchořů a potím se jak vrata vod chlíva. Nepodaří se mi to. Tatínek od rodinky, co jede se mnou, chce zapřádat neměcky hovor o botech. Nerozumím mu. Vysvětluju mu, že mu nerozumím a on další pokusy o small talk vzdává. Pod lanovkou je stejně jako poslední kilometr nahoru běh vítězstvím ducha nad hmotou. Pajdám domů. Drápu se po schodech. V apartmánu je jenom Tom, mamka je s Madlenkou venku. Zjišťuju, že se klepu a mám modrou pusu. Zároveň se směju, jako bych právě testovala, jak kvalitní zelený list se kouří v srpnu. Je mi skvěle. Jsem utahaná, všechno mě bolí, ale je mi skvěle.

 (neb jsem nepřišla na to, jak jednotlivý tabulky vyexportovat, je deset pryč, jsem unavená a nechce se mi o tom přemýšlet, dávám vám dva krásný print screeny, vsadím se, že je oceníte... ;-)

Den čtvrtý - úterý 7.8.

Dopoledne jsem vyběhla s tím, že zkusím absolvovat okruh St. Oswald - Mallnock - horní stanice lanovky na Brunnach a domů. Jenže to by po dvou a půl kilometrech nesmělo končit značení, respektive nesmělo značení na Mallnock prachsprostě zmizet. Další kilometr a půl jsem zmateně pobíhala mezi jakousi hospodou, pár chatama, poslední cedulí, která ukazovala kamsi do neznáma a tvrdila, že přesně tamtudy se jde na Mallnock a cestou do kopce se závorou, za kterou se páslo stádo krav. Když posledně jmenované na cestu slezly, vybavilo se mi, kterak jsem v Cestě na sever zrovna předevčírem četla, jak hlavní hrdina našel mezi věcmi staré britské noviny, kde jeden z článků hovořil o farmáři, kterého rozpáral splašený býk a zbaběle jsem se vrátila domů. Bylo z toho šest kilometrů za necelou hodinu s převýšením 475 m. Odpoledne jsme sbalili Madlenku a vyrazili do Bad Kleinkirchheimu s tím, že se vyvezeme nahoru lanovkou a tam se projdeme.
V lanovce se Madlence docela líbilo, tentokrát jsem ji i víc oblíkla a nahoře jsme ji zapařezovali do deuteru. Prošli jsme se na hoře hory, mrkli se k tamnímu a kříži a usoudili, že je moc brzy jet rovnou dolů a že radši sejdeme ma Mittlestation a odtamtud už se svezeme dolů. Ha. Hahaha. Ach ta naše naivita.

Cesta dolů se ukázala býti delší a prudčí, než jsme čekali. Celou cestu z krpálu přes šutry a kořeny jsem zadržovala dech a doufala, že Tom s Máďou nespadne. To bych si je docela asi seškrábla do igeliťáku. Když jsme konečně dopajdali na Mittlestation, lanovka už samozřejmě nejezdila. Madlenka si snědla pudink, přehodili jsme ji z krosny do nosítka a vyrazili zdolat zbytek cesty. Toma bolely kolena, mě celej člověk a dole na parkovišti jsme se shodli, že jsme to zase jednou odhadli. Nakonec to bylo jedenáct kilometrů s převýšení 546 m.

Den pátý - středa 8.8.

Dneska jsme vyrazili do Villachu. Výlet stál za starou bačkoru, protože jsme nenašli jedinej park, jedinou hezkou hospodu, bylo vedro, Madlenka nemohla usnout ani v autě (kde navíc plakala), ani v kočárku, ani v nosítku a jako bonus mě natáhli o deset euto v DMku. Když se daří, tak se daří. Nakonec jsme skončili s kebabem od místních Turků zbouchaným za pochodu a mamka stihla Madlenku ještě prozáhnout lesem. (Ale těch deset ojro jim teda nevodpustím, to zas ne!)

Den druhý - neděle 5.8.

Dopoledne vyrážím na další průzkum okolí. Chvíli sleduju po značení St. Oswald Rundweg, srabácky obcházím tři krávy, který leží přímo uprostřed pažitem bující cesty (jediný úchvatný pasáže, samozřejmě, zbytek samá šotolina a teda lesní stezky, který jsou ve vibramech nádherný nádherný nádherný), prodírám se lesejkem (srabácky se to snažím udělat co nejrychlejc, protože jako správný biolog netuším, jestli tu třeba nejsou hadi nebo myši nebo ehm... tím bych se asi veřejně chlubit neměla, co?), vracím se na cestu. Míjím asi tak stoletou babičku s trekkovýma holema, probíhám vesnicí, kde jsou v plném proudu jakési oslavy, všichni v krojích popíjí Weisenbier a pojídají Bratwursty k tomu jim hraje dechovka a já zatáčím z hlavní silnice zase zpátky k lesu, kde mizí značení (jak vypadá opravdový ponorný značení zjistím o pár dní později), takže si nejdřív vydupu jakousi louku (hadi? myši? obojí?), abych se poraženecky vrátila zpět a konečně ten zpropadený bíločervený obdélník našla. Domů se vracím po 1:35 s 8,5 km a překonaným převýšením 343 metrů, což notně neodpovídá mému vyflusnutí.

Odpoledne vyrážíme dolů do Bad Kleinkirchheimu, procházíme vesnici, protože Madlenka (jak jinak) cestou v autě skoro usnula, v kočárku jí to nějakou dobu trvá, ale nakonec usíná. Shodujeme se, že svatej Osvald je pro nás momentálně mnohem příhodnější místo a libujeme si, jak že jsme to ubytování dobře nevybrali. Cestou okukujeme oboje lázně, Tom jak vyslanec sonduje, který budou pro M. vhodnější. Nakonec se vracíme k novějším u lanovky a jakmile se Máďa rozkouká, jdeme otestovat, jak se bude tvářit na vodičku.

Bazén měl úspěch, největším hitem byly odtokový kanálky kolem vody, do kterých se daly bezvadně strkat prstíky. S menším nadšením byl kvitován miminkovský plavací kruh, náladu spravila až svačina a další dloubání kanálků.


Den třetí - pondělí 6.8.

Odpoledne balíme Madlenku a vyrážíme do Millstattu am See, kterým jsme cestou sem projížděli a kterej nám přišel jako nádherný městečko na procházku. Je vedro. Je velký vedro. Co je tohle sakra za bordel? Jsme přece na horách (na vysokých horách!), tak vedro bejt nemá! Máďa brečí v autě. Je unavená. V Millstattu není ani hnida stínu, všechny kavárny jsou na sluníčku, k jejich See se nedá sejít, čekali jsme (ó má ty naivito!), že budou mít u vody nějakej chodníček, když už ne promenádu. Madlenka v kočáru kňučí, je jí horko, nám taky. Nakonec jsme se usalašili na chvíli v parku a poraženecky se sbalili a vyrazili zpátky.

Madlenka celou cestu v autě hystericky brečí, nevím, co s ní mám dělat a ke konci už brečím s ní. Tom je vzteklej (nedivím se mu), doveze cirkus na místo určení, kde jako mávnutím kouzelnýho proutku po vyndání ze sedačky má zase dvě usměvavý holky. Zbytek dne se válíme, trochu tepla a jsem zralá na odpis. Hasankeyf na mě. Asi stárnu.

Na Plzeň Vávro, na Plzeň!

pátek 3.8. - Praha - Nymburk - Sankt Oswald, Rakousko 744 km, 7 h 26 minut

Tak jsem se dočkala a konečně vyrážíme na deset dní na dovolenou. Mám pocit, že jsem sbalila snad celej byt - počet tašek v předsíni by tomu docela odpovídal. Kdyby tohle náhodou nestačilo k tomu, abych se vzadu za žaludkem usídlil vtíravý pocit, že tohle narvat do auta bude asi trošku nadrozměrný puzzle bez záruky, že se vejdeme do okrajů, je tu Tom a jeho "no, tohle teda do fabie nenacpem" ... "no, to teda nevím, jak to do tý oktávky narvem" ..."bez rakve nebudeme mít totálně šanci"... (mimochodem, vědět, že se mamka sbalí do kufru a vezme s sebou stoletou chladící tašku, opouštěl by optimismus i mě a neměla bych daleko k tomu nás komplet přebalit a vybavit nás podobně, jako byli moji oblíbení vítězové devátý řady The Amazing Race, kteří dobíhali s malou variantou takovej těch pruhovanejch tašek od Ťongů, tam kde ostatní soutěžící nesli na zádech špičkový krosny...).
Madlenka zjevně čuje nějakou zradu (Česťa je v tomhle směru evidentně špičkový učitel) a probouzí se v pět ráno a odmítá znovu usnout. Venku leje. V půl sedmý jsme skoro připravený vyrazit. Jdu odnýst tříděnej odpad a dostanu pojeb od kohosi ve třetím patře, že ráno se sklo nevyhazuje. Žádám ho tedy, aby ho vyhodil za mě, což prý neudělá... Až pozdějc mě (jak to tak v podobných situacích bývá) napadlo, že jsem se měla omluvit, že jsem si nevšimla, že by na tom kontejneru byla otvírací doba.
Máďa to samozřejmě zalomí jen co najedeme na Průmyslovou, takže za čtyřicet minut u našich je vzhůru. Paráda. To nám to ale hezky začíná. Zbytek cesty probíhá ale překvapivě dobře. Na to, že se normálně snaží z vajca po deseti minutách vyvlíknout, kvílí v něm jak banshee a celkově projevuje notnou nevoli vůči tomuhle způsobu cestování, ji mamka zvládla zabavit na jedničku s hvězdičkou. Za hranicema těsně před nájezdem na dálnici začínám usínat. V tu chvíli se ozve Tom, že potřebuje střídat, neb se mu zavíraj oči a se zavřenejma očima se želbohu blbě řídí. Tak jo, jsem srdnatá a necelý dvě hodiny pevně svírám volant, snažím se stíhat auta kolem a navigaci, neodbočit kam nemám, nikoho nepřejet a v pořádku nás dovézt až do místa, kde budu moct účastníka silničního provozu předat zpátky. Tiše spílám Rakušákům, kteří na 130 jezdí 110, v kopci se 90 předjíždí a do toho se v nečekanou chvíli vždycky vyloupne nějakej vlčák, co to smaží pro změnu 160... Zlatá hradecká! Tam dělaj kokotiny aspoň všichni... Uleví se mi, když se kormidla chopí znovu Tom, ještě kdybych tak zvládla usnout. Jak jsem to jen v Norsku dělale? Když jsme konečně před šestou zaparkovali před naším novým přechodným bydlištěm, měli jsme toho všichni čtyři plný zuby.

Den první - sobota 4.8.

V sobotu ráno bere mamka Madlenku do kočárku a já vybíhám obhlídnout okolí (5,72 km; 47 min, převýšení 454 m). V prvním kopci předbíhám chlápka dupajícího na kole, o kousek výš na něj čekaj kamarádi, kecala bych, kdybych tvrdila, že mě to nepotěšilo. Odpoledne vyrážíme na první túru na hřeben nad St. Oswaldem, kam vede lanovka kousek od našeho baráku. Máďu zaparkujeme do z hudáče půjčenýho deutera (ještě jednou moc díky D. za tip!) a vzhůru do oblak. Naivně jsem si myslela, že bude v krosně spát podobně jako v becu, tak ani náhodou, šlofíka si dala, ale po dvaceti minutách už zase čumákovala. Navíc se jí v tom po dvou hodinách už tvrdě nelíbilo. Naštěstí byla cestou hospoda, kde jsme mohli na chvíli odložit znavený kosti, trochu je svlažit pivem, přehodit skoro-chodce do beca a nasadit tvrdý tempo, abychom chytli lanovku dolů, která podle český rodinky, co popíjela malinovku a jedla cosi, co vypadalo jako kombinace omelety a bábovky u vedlejšího stolu, končila v půl pátý. Protože jsme drsná parta, zvládli jsme to (3:34 - 15,57 km).