sobota 17. prosince 2011

Druhý měsíc za námi

Včera to byly dva přesně dva měsíce ode Dne D.

A co je nového?

* Madlenka překonala magickou hranici pěti kilo (kolik přesně naše křehká dívčinka váží, zjistíme jednadvacátýho na pravidelný kontrole u doktorky)
* o něco méně často to u nás doma vypadá takhle:
(jen teda nenosím ten šátek ;-)
* je z ní čím dál zdatnější konipaska
* za její úsměv bych šla světa kraj, naštěstí jím nešetří a nejčastěji se úsmívá na svoje milovaný točící se hrbatý krávy, co má přidělaný na poličce nad přebalovákem v koupelně
* trhly jsme spací rekord - nejdelší zaznamenaná doba aktuálně činí šest hodin :-) (škoda, že je to od osmi večer, tudíž já z nich urvala jen tři, ale nevadí, rozhodně si nestěžuju!)
* naučili jsme se dostatečně energicky houpat a zároveň jí nepřivodit otřes mozku, ideální frekvenci houpání zajišťuje běh s vřešťanem v náručí - zajímalo by mě, jak velkou "kročejovou hlučnost" (to je termín, co?), by pří mým pobíhání od dveří na balkón k oknu do ložnice někdo naměřil...
* když je vzhůru, nevydrží jen tak zírat - teda kromě velbloudů, ty jsou výjimkou, ale musí být neustále v pohybu (což znamená, že se zvesela hrbíme půl dne nad pračkou a šťoucháme do kolotoče), když nejsou, nastává znovu případ:

* motor v autě musí řádně brumlat, takže po městě jezdíme za tři, otáčkoměr ignorujem, Fabulka je holka srdnatá, ona to zvládne
* nosítko se musí, stejně jako kočárek hýbat, kdo stojí, nejede, kdo nejede, je nudný, kdo je nudný, na toho je potřeba řádně zakřičet
* je bytostí společenskou a to do té míry, že ná návštěvy se křičí jen výjimečně, většina odchází s pocitem, že si její občasné hysteráčky, až slzičky lítají, vymýšlím a nechápou, na co si můžu stěžovat, když máme přeci tak hodný dítě! (já v tu chvíli taky ne)
* je oficiálně přivítanou občankou naší městské části, i když si zjevně o celým obřadu myslela svoje

středa 23. listopadu 2011

Už v tom zase lítám...

... aneb horečka sobotní noci hadr.

M. výjimečně zabrala už v osm, v deset ji přetransportuju jak zkušený pyrotechnik hromadu trhaviny do postele, lehnu si k ní, že se konečně vyspím, jenže... V jedenáct koukám na telefon, nadávám si, že bych měla spát, když mám sakra tu možnost, že si budu zase v pět ráno drbat hlavu... O půlnoci přichází T. z práce, já jsem čerstvá jak rybička. T. se sprchuje, zalejzá do postele a během pěti minut chrápe. Já se dál převaluju z boku na bok...
... proč to? Jedna možnost je totálně rozhozenej rytmus, M. nám spurtuje, jí co dvě hodiny, nad ránem (tak od pěti) i co hodinu. Druhá je ta šestiproudá dálnice v hlavě, kterou ne a ne vypnout.
Jojo, je mi jasný, po kom je naše holčička těkavá a taky že na kojící demenci je toho ještě víc, než na tý těhotenský. Že se mi moje arabštinářský schopnosti smrskly na malou skomírající hnidu, to bych ještě (špatně, ale přeci) zkousla, že se mi podařilo poslat peníze za vánoční dárek na neexistující účet a bezdůvodně jsem tudíž prudila prodávajícího, je na pováženou, ale že jsem dneska nebyla schopná do telefonu ani říct "fakturační adresa", to už je fakt pecka.
Jelikož s mentálním stavem toho moc nenadělám (holt počkám, kam až to dojde, pak obhlídnu trosky a usoudím, co s tím), rozhodla jsem se, že je na čase začít něco dělat se stavem fyzickým.

Tréninkový plán je z už dřív zmiňovaný knížky Running and Pregnancy. Nejdřív jsem trochu netašťastně opisovala ty dlouhý chodecký "vložky" a říkala si, co na to asi Ego. No, Ego na gauči před telkou se může prsit jak chce, jakmile došlo na lámání chleba, zalezlo někam hodně hluboko, protože - první "výběh" ("východ"?) mu uštědřil solidní ťafku. Jak já byla vděčná, že jsou ty běžecký intervaly jenom minutový!
Nicméně popořádku - už když jsem vyndavala kecky ze skříně, přistihla jsem se, že se culím jak měsíček na pověstném hnojišti. Nasoukala jsem se oblečení, kritickým okem zhodnotila jezevčíka nad gumou kalhot a vyrazila. Celých předepsaných šestadvacet minut bylo naprosto úžasných. I když se nohám nechtělo těch pár desítek vteřin kmitat, svaly se vzpouzely, odmítaly se probudit z dlouhýho předlouhýho spánku, funěla jsem jak sentinel a tepovka šplhala do závratných výšin... bylo to prostě úžasný.
Druhej výběh bolel o něco míň, ale ve sprše jsem si pak říkala, jestli ještě budu vůbec někdy opravdu běhat? Totiž, i ty dvě minuty, co jsem měla běžet, mi přišly nekonečný. Na hodinky jsem se během nich podívala snad stokrát a modlila se, ať už je to u konce, jinak někde u tý cesty padnu.
A ten třetí dneska? Ten dokázal, že některý plány prostě fungujou - protože dvě minuty utekly neskutečně rychle a já chtěla běžet dál a dál a dál...
Tak proč nespím? Protože řeším, jak to udělám zítra, kdy T. musí nejpozději v devět odcházet, vrátí se v noci a já musím (prostě musím!) na tu půlhodinu ven... Tak mi holt nezbude, než vstát po krmení v sedm a vystrčit se za dveře. Bože, jsem já to ale masochistka. Už teď se těším!

čtvrtek 17. listopadu 2011

Zpátky do trenek!

1. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 1 minuta; chůze 5 minut; běh 1 minuta; chůze 5 minut; běh 1 minuta; chůze 2 minuty (celkem 25 minut)

Den druhý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)

Den třetí – odpočinek

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)

Den pátý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)

Den šestý – odpočinek

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)


2. týden

Den první – odpočinek

Den druhý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)

Den třetí – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)

Den čtvrtý – odpočinek

Den pátý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut)

Den šestý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut)

Den sedmý – odpočinek


3. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 17 minut; chůze 10 minut (celkem 37 minut)

Den druhý – chůze 10 minut; běh 18 minut; chůze 10 minut (celkem 38 minut)

Den třetí – odpočinek

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den pátý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den šestý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)


4. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den druhý – odpočinek

Den třetí – chůze 10 minut; běh 22 minut; chůze 10 minut (celkem 42 minut)

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 22 minut; chůze 10 minut (celkem 42 minut)

Den pátý – odpočinek

Den šestý – odpočinek

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 23 minut; chůze 10 minut (celkem 43 minut)


5. týden

Den první – odpočinek

Den druhý – chůze 10 minut; běh 25 minut; chůze 5 minut (celkem 40 minut)

Den třetí – chůze 10 minut; běh 25 minut; chůze 5 minut (celkem 40 minut)

Den čtvrtý – odpočinek

Den pátý – chůze 10 minut; běh 27 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den šestý – chůze 10 minut; běh 27 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den sedmý – odpočinek


6. týden

Den první – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den druhý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den třetí – odpočinek

Den čtvrtý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den pátý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den šestý – odpočinek

Den sedmý – chůze 7 minut; běh 32 minut; chůze 5 minut (celkem 44 minut)

Měsíc za námi...

Včera to byl měsíc, co se k naší do té doby trojhlavé a osminohé domácnosti připojila Madlenka...

Co se za ten měsíc událo?

Naše křehká drobná holčička přibrala skoro kilo dvacet (tj. víc jak třetinu porodní váhy - čímž mě jednoznačně trumfla - mně to trvalo devět měsíců :-D)
Natáhla se o pět centimetrů
Obvod mozkovny se jí zvetšil o čtyři centimetry
Vyplešatěla jí půlka hlavy
Vzorně zkouší pást koně - občas to ještě není stoprocentní a je z toho spíš onen pověstný pták klovák, ale nevzdává se!
Je to naprosto objektivně nejkrásnější miminko na světě (a rozhodně tu neplatí arabské přísloví, které praví, že pro matku je i opičátko gazelou...)
Dál jí chutná a jí s pravidelností, ze které by určitě měla radost i paní doktorka Cajthamlová (co dvě hodiny, ve dne v noci... )
Nejvíc se jí líbí v Becu a nejoblíbenější hračky představují červený medvěd Faceless a červený lišák Che Guevara z IKEA, kterýmu babička tak srdnatě natahovala hrací ocas, až mu prostě přestal hrát a zůstal viset

A my?
My zjistili, že:
na spánkový deficit se neumírá
v televizi dávají i něco jinýho než fotbal (ale za moc to většinou nestojí)
jsou s miminkem opravdu dny, kdy se člověk ani nenají
člověku dokáže udělat naprosto upřímnou radost prd (a to doslova)
fakt před očima
a i když je to náročný, stojí to za to ;-)

sobota 22. října 2011

Jak se narodila Madlenka

Těhotenství bylo dlouhý a zároveň děsně krátký - nejdřív mi nebylo nic, který se potom přes noc metamorfovalo do třítýdenní nejtěžší kocoviny mýho života, kdy jsem nebyla schopná pomalu ani vylízt postele (kromě přískoků na záchod), jíst jsem nemohla, pít jsem nemohla... mohla jsem jen ležet a doufat, že to brzy přejde. Přešlo. Pozůstatkem kocoviny bylo každodenní ranní okukování dna záchodové mísy, které skončilo finálním okukováním trávy ráno před cestou trajektem z Hirsthalsu do Stavangeru (zajímalo by mě, jestli si naši slovenští bratia, kteří jako jediní spolu s námi přespávali na parkovišti přilehlého motelu a stali se tak svědky mého ranního potácení se z auta a hledání místa, které by stálo za to okouknout, mysleli, že jsem takovej dobytek, že se zliskám i na cestu na dovolenou...). Během naší cesty na sever jsem měla pocit, jaký že nemám krásný těhotenský bříško a jak je na mě ta naše Houska vidět. Prd! Když si teď prohlížím fotky z dovolený, nikde tu naši Housku pořádně ani nevidím... Pak nastal zlom - během července a srpna se vyvalilo břicho, my se dozvěděli, že Houska je Madlenka, já otekla, nabrala dalších deset kilo a s příchodem září už jen doufala, že se do tý cílový rovinky nějak dopotácím. No jo, jenže cílová rovinka = porod.
Porod jako takový, jako proces samotný, mě vždycky neskutečně fascinoval. Říkala jsem si, že to musí být úžasný, přivíst na svět nový život, že až to jednou budu moct absolvovat já, strašně si to užiju. Jenže... čím víc se blížilo datum vylodění a spolu s ním břicho rostlo, vlnilo se, kopalo, bolelo, tím víc mě děsila představa KUDY se to miminko dostane na svět. Nakonec jsme se s Tomem domluvili, že si seženeme k porodu doprovod - abych nepanikařila já ani on, abychom tam měli někoho, kdo nám bude schopný říct: "ano, tohle je naprosto normální; ne, tohle už normální není" a kdo nám pomůže, abychom to společně prožili a přežili v psychickým i fyzickým zdraví.
Od konce září mi začlo nepravidelně tvrdnout břicho. Od začátku října se ty pitomí poslíčci stali téměř každodenní součástí jídelníčku. Ráno se objevily po hodině, do odpoledne se interval zkrátil na dvacet, patnáct minut, večer se z fleku dostali na minut sedm, pět, deset, abych je nakonec pro velký úspěch pokaždý zaspala. Začínala jsem být unavená, otrávená, protivná, vzteklá. Všechno mě bolelo. Pochopila jsem, že když ženský na konci těhotenství tvrdí, že už sakra! chtějí rodit, nelžou. Nevymýšlí si. Nepřehánějí. Prostě FAKT chtějí. I já jsem chtěla. Moc.
Zkusila jsem všechno možný - od červenýho vína a teplých van přes přirozený prostaglandiny a masáž bradavek až po ricinový koktejl. Po posledním jmenovaným jsem se pos*ala jak zákon káže (ani při klystýru během porodu to nebyla taková jízda) a skončili jsme večer v porodnici, abychom se ráno sbalili a zase odjeli s nepostupujícím nálezem domů. Sakra, sakra, sakra.
Tak jsem začala doufat v sílu krásných datumů (10.10.2011; 11.10.2011 atd.) a úplňku, Tom Madlenku přemlouval, aby vykoukla v pátek ráno, když má před sebou konečně volný víkend a mohl s námi být o to dýl doma.
Kdepak. Madlenka bude asi holčička svéhlavá. Bylo jedno, kolikátýho je, kdo má zrovna narozeniny, kolik jsem čeho vypila, do čeho se naložila nebo v jaký fázi se zrovna nacházel Měsíc.
V sobotu patnáctýho jsme si po obědě pustili Vraždy v Midsomeru. Břicho bolelo už od pátečního odpoledne trochu víc, ale jako vždycky se ta bolest dala zaspat, takže jsem už ani nedoufala, že by z toho mohlo něco být. V pondělí mě čekala další poradna, byly dva dny po vypočítaným termínu. Šéfinspektor Barnaby vyřešil případ vražd kolem dostihovýho koně a já se svíjela o něco víc. Začli jsme plusmínusautobus stopovat, po jak dlouhý době se bolest objevuje (oblíbená toť činnost posledních dní a týdnů). Interval se držel kolem sedmi, osmi minut. Večer už to bylo horší, jenže - interval se nezkracoval, takže jsem vlezla do vany, Tom studoval chytrý knihy, kdy že teda máme vyrazit, jak se ten porod má odlišt od poslů a vůbec a já kňourala, že už fakt moc moc chci, aby to bylo ono, protože jestli TOHLE není ono, tak to ONO nemůžu prostě vydržet. Že už mě to nebaví, že už nemám sílu (cheche, kdybych věděla, kolik síly ještě mám!)... Ve vaně se interval zkrátil, ale jen co jsem vylezla, dostali jsme se během hodinky zpátky na sedm minut. Ve dvě ráno jsem poslala Toma spát. Zůstala jsem v pokoji, stopovala a koukala u toho na Moulin Rouge. Někdy v půlce jsem zjistila, že se interval protáhl dokonce i na patnáct minut. Naštvaně jsem televizi vypnula a šla ty pitomý posly zaspat.
Jenže... ono to nešlo. Pokaždý, když nějaký přišel, musela jsem z postele. Ležet jsem nemohla, stát jsem nemohla a věčný převracení s tím obrovským bříchem na všechny čtyři mě ničilo snad ještě víc, než bolest samotná. V mezidobí jsem párkrát na deset minut usnula. Ráno jsem vylezla z postele kolem sedmý. Interval se poměrně rychle zkrátil z deseti minut na šest, pak na pět. Vytáhla jsem Toma z pelechu s tím, že se fakt něco děje a ať se radši ještě v klidu nasnídá. Domluvili jsme se, že zavolá Monice, popíše jí situaci a necháme si poradit, jestli teda máme vyrazit nebo co s námi. Já neschopná sedět, ležet, jsem pochodovala po bytě, snažila se u toho snídat a nepodlíhat skepsi při představě dalšího planýho výjezdu. Monika poradila sbalit, odjet do porodnice a dát vědět, co a jak. Jak řekla, tak jsme udělali.
Na příjmu mi natočili monitor, jako na potvoru při něm břicho nijak dramaticky nebolelo a já se už viděla zase se zbytečnou kapačkou a pondělím doma v posteli - naštvaná na celej svět a nejvíc na sebe. Po monitoru mě vyšoupli zpátky na chodbu s tím, že paní doktorka je u císaře a až přijde, vyšetří mě. Na chodbě kromě nás čekali další dva pánové, já pochodovala, funěla do zdi a doufala, že verdikt nebude znít "těhotenský nález". Tom prorokoval aspoň 4 centimetry z krku. No, kéž by.
Pání doktorka Holá, kterou jsem znala už z poradny (mimochodem moc milá ženská) se objevila asi po půl hodině. Vyšetřila mě a ukázalo se, že Tom je dobrá Libuše - čtyři centimetry za námi, přijetí na sál před námi. Zavolali jsme Monice, posbírali věci a nechali se odvést na sál. Obepsali jsme rodinu, seznámili se s naší porodní asistentkou (PA) - mladou, sympatickou holkou, já se převlíkla, vypakovali jsme pití a čaj, dostala jsem kanylu a první dávku ATB a vzápětí už dorazila Monika. Další dvě hodiny jsme si povídali o všem o možným, nález utěšeně postupoval, já hrdinsky dejchala, trochu skučela, ale pořád měla pocit, že je to dobrý, že to zvládám, že jsem to čekala horší (že jsem se toho horšího dočkala asi zdůrazňovat nemusím). Následoval monitor (ukázkový), vyšetření (5-6 cm), sprcha a rozhodnutí, že ve tři bude klystýr. Přišla jsem si jako Švejk, protože jsem na něj v zásadě docela těšila. Monika poslala Toma, aby se došel někam najíst, PA do mě napumpovala pytel vody a v tu chvíli se snesla mlha, která se zvedla, až když se Madlenka vyloupla na svět. Patnáct minut jsem srdnatě vydržela, ležela jsem na křesle, drtila Monice ruku, prodejchávala podle pokynů čtyři nechutný kontrakce a pak se odpotácela na záchod. Bolest, která se s klystýrem rozjela se těžko popisuje. Nebyla jsem schopná slízt ze záchoda, kroutila jsem se tam jak žížala a přemýšlela, jestli bych si radši neměla přibouchnout hlavu do plechovýho držáku na toaleťák, dokud je čas , protože TOHLE se prostě vydržet nedalo. Jenže... jak to pustit? Začala jsem skučet nahlas a složila se na všechny čtyři na zem. Monika poprosila PA o žíněnku. Někdy v tý době musel přijít Tom, protože v týhle fázi už byl v koupelně s námi. Já začla na konci každý kontrakce zvracet, měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím a tak trochu doufala, že se to i stane (nestalo). Litovala jsem všechny přítomný - ty v místnosti se mnou i ty v těch okolních, protože při kontrakcích jsem zvládala akorát nekontrolovatelně řvát (a to jsem si myslela, že budu spíš nadávat, kdepak, na nějakou artikulaci jsem neměla ani morálku, ani sílu). Přišlo mi to jako věčnost, ale na čtvrtou mě převeleli zpátky na křeslo, že musím dostat druhou dávku ATB, po který můžeme začít, pokud bude Madlenka připravená, tlačit nejdřív za půl hodiny. Tehdy jsem pochopila, jak je pojem času relativní... Po čtvrtý hodině s kapačkou a monitorem jsem dostala do fáze: už ne, nechci, nemůžu, nezvládnu, nedokážu. PA se mě snažila hecovat, že kdepak, tohle že říkat nebudu (mít sílu, tak jí přes všechny sympatie jednu natankuju), Monika mě ukliďnovala, že to zvládnu, že to bude dobrý, že je to všechno bezva.
Pak začly Madlence klesat ozvy - tohle vím jen z Tomova vyprávění, protože mha přede mnou, mha za mnou, byla v tu dobu už fakt festovní (na svět vykoukla s pupeční šňůrou omotanou kolem ruky - nejspíš si ji při sestupu trochu zmáčkla a přidusila se...). Vím jen, že se na mě přišel podívat nějaký doktor, že Monika říkala, že jsem na devět centimetrů a byla by škoda, kdyby to teď muselo skončit císařem a že se to všechno srovnalo. A pak už nás čekalo jen finální finále - na tři kontrakce a asi deset zatlačení byla Madlenka venku. Ten tlak je nepředstavitelný, vzorně jsem se snažila dělat, co mi bylo řečeno, drtila jsem Monice a Tomovi ruce a pak jsem ji uviděla. Hlavičku, ramínka, nožičky... a byla tady. Naše Madlenka. Trochu fialová, trochu uplakaná, neskutečně nádherná a jen naše.
Položili mi ji na břicho, počkali, až dotepe pupečník, který Tom po chvilce váhání přestříhl a na chvilku mi ji odnesli zvážit, změřit. Já dostala oxytocin a během chvilky byla placenta mezi námi. Lidi, to je neskutečná věc. Pak mi vrátili Madlenku, zabalili jsme ji do červenýho ručníku a já nemohla uvěřit, že je to za mnou. Všechna ta bolest byla najednou pryč, jako kdyby nikdy ani nebyla. Monika pomohla Madlence se poprvý přisát, ta to zvládla skvěle, chvíli pila a pak už jsme na sebe jen koukaly. V některý fázi se objevila doktorka, která mě prohlídla, zjistila, že nebude potřeba vůbec žádný šití, což ji překvapilo, protože podle jejích slov jsem naprostý adept na nástřih s vysokou a pevnou hrází (asi bych měla poslat výrobcům epi-na děkovný dopis - měla jsem pocit, že natrénovaných mizerných osmadvacet cenťáků nemůže pomoct a podle PA tam bylo místa dost - v propouštěcí zprávě jsem se dočetla, že obvod hlavičky byl třicet čtyři centimetrů a ramínek třicet dva...). Myslím, že ten šutr, co mi spadl ze srdce, musel otřást Podolím od základů. Obvolali jsme rodinu, Monika se s námi rozloučila a nás čekal přesun na šestinedělí. Jediným mráčkem byl plně obsazený nadstandard, takže jsme s Madlenkou byly dva dny samy na dvoulůžáku, ale už v úterý odpoledne jsme se přesunuli z podzámčí do zámku, přijel Tom a od tý doby jsme všichni tři spolu. Přes všechnu tu bolest a navzdory pocitům, že tohle je na mě prostě moc, tohle nezvládnu, který jsem tu poslední hodinu a půl před začátkem tlačení prožívala, byl porod naprosto úžasný zážitek. Jsem neskonale vděčná Tomovi, že tam se mnou byl, Monice, že mě celým tím procesem provedla a Madlence, že to tak krásně zvládla :-).

(R)evoluce

evoluce, -e ž vývoj, jedna z jeho forem záležející v postupných zdokonalujících změnách: e. a revoluce; biol. vývoj jako proces postupného zdokonalování živé hmoty a forem života od jednoduchých organizmů k stále složitějším, od nižších k vyšším; evoluční příd.: e. změna; odb. e. teorie objasňující vývojové změny v přírodě (Darwin aj.) a ve společnosti (Spencer); biol. e. biologie zaměřená na studium fylogenetického vývoje organizmů a jeho zákonitostí


revoluce, -e ž 1. zásadní změna, základní převrat, svržení starého a nastolení nového polit. režimu, často násilnými prostředky: Velká francouzská r. 2. náhlá a velká změna jako společenský proces v růz. oborech činnosti: průmyslová r.; kulturní r. 3. fyziol. (srdeční) r. jeden cyklus srdeční činnosti zahrnující stah a ochabnutí; revoluční příd.: r. události; r. změny; r. objev; revolučně přísl.; revolučnost, -i ž


Madlenka *16.10.2011 v 16.59 (3200 g, 49 cm)

úterý 9. srpna 2011

Sédmej měsíc nastal...

... s ním i třetí trimestr, což těžce smrdí velkým krvavým finále...

Co už je definitivně mimo moji ligu?
- neběhám
- neplavu (za což teda nemůžu já, ale správa hloubětínského bazénu, která se rozhodla ho kvůli rekonstrukci (?) přes léto zavřít)
- nechodím večer ven, večer je čas vymezený na ufuněný převalování se v posteli ve snaze najít nějakou polohu, ve který se nebudu dusit a Madla se mi nebude snažit prokopnout bokem (mimochodem, myslím, že něco na tom Jungovi bude - jak jinak vysvětlit její snahu prokopat se ven, než kolektivně sdíleným povědomím o jisté písničce jisté valmezské kapely?)
- nepiju (to je jasný, rozkošný obrázek přeskrtnuté těhotné ženy s culíčkem a skleničkou jsem po Glenfiddich objevila i na Gambrinusu... tu whisky jsem si nedala, ten gambáč jo... ale jen půlku!)
- nevejdu se do oblečení (což se teda dalo čekat)
- nejsem pomalu a jistě schopná mluvit o ničem jiným, než o miminech, porodech, miminech a porodech... ech
- nepouštím si hudbu, protože u ní nemůžu "tančit" (kdo mě někdy viděl se zmítat, ví, proč tam ty uvozovky jsou)

co mi naopak jde skvěle:
- startuju na první, na druhou brečím
- sledování pořadů pro intelektuálně náročné (16 and Pregnant, Teen Mom, Gossip Girl...)
- stěžování si - na všechno, všechny a pokud možno neustále
- sebelítost (béé, kdo by se taky nelitoval, když vypadá jako vyvržená velryba po dvou dnech na sluníčku?)
- přemítání nad tím, JAK MOC bude bolet porod / jak to bude všechno náročný/ jak MOC to nebudu zvládat (jinak jsem rozený optimista, kdyby vám to ještě nedošlo)
- absolutní vcítění se do dětí s ADHD

a pořád nevím, co má být na tom těhotenství hezkýho... že by to mimino na konci? :-) Minimálně jako kurz postupného nezbytného zvětšování tolerance nejbližších, to funguje zaručeně...

pátek 29. července 2011

Tak jde čas...

Tak jako písek v přesýpacích hodinách... atd atd, vzpomínáte ještě?


Mělo to asi miliardu dílu, koukala na to moje kamarádka Katka R. a já si pamatuju jenom tři věci: postavy Bo a Hope a to, že už tedy mi to přišlo fakt blbý...

Nicméně jsem asi před týdnem uvažovala, co jsem dělala vloni touhle dobou, a předloni, a předpředloni... a zjistila jsem, že digitální foťáky skrývají své další kouzlo v přesně dataci fotek, kterou není třeba složitě zjišťovat...
Takže: tak jako písek v přesýpacích hodinách, ubíhají i dny našich životů...



23.7.2010 - Češme, Turecko

12.9.2009 (ok, není to přesně na rok, jenže vzhledem k TÉHLE události jsem strávila léto s Pyramidou Toma Martina... modří vědí)

23.7.2008 - Brú na Bóinne, Irsko


23.7.2007 - Ammán, Jordánsko - školní hafla


srpen 2006 - Budva, Černá Hora

středa 13. července 2011

Ze Švédska až na konec světa

Den čtrnáctý-patnáctý: čtvrtek-pátek 2-3.6. Stockholm - Nymburk, cca 1500km, 23 hodin

Dopoledne jsme se konečně prošli po Starém městě, došli se podívat do Svenska museet na vikingské zlaté šperky a původně jsme chtěli ještě obhlídnout Vaasu, ale byla tam taková fronta, že jsme se na to vykašlali, odplavili se lodí na Gamlastan, nasedli do auta a vyrazili domů. Podle původního plánu jsme chtěli jet přes Malmö, přespat v Dánsku a v pátek navečer dorazit domů. Z původního plánu, jak už to tak bývá, sešlo. Pak jsme se chtěla přeplavit trajektem z Dánska do Rostocku, ale poslední trajekt v devět večer jsme neměli šanci stihnout, protože hned za Stockholmem jsme se dostali do šílený zácpy, ve který jsme skákali další tři nebo čtyři hodiny (že mají Švédové státní svátek a nejspíš proto všichni ve všední den vyrazili pryč z města, jsme si přečetli na arabským nápise na autoškole kousek za Stockholmem, kde jsme stavěli kvůli sámošce a zásobám na cestu... vivat globalizace aneb praktické využití teoretických znalostí). Nakonec jsme se přeplavili trajektem z Trelleborgu do Sasnitzu a cesta ubíhala prý dobře (já nevím, většinu času jsem prospala), až na nehodu těsně před českými hranicemi na německý dálnici, která ji uzavřela na další dvě, možná tři hodiny. Jak mi při cestě z Čech přišlo, že se na hranice hrabeme celou věčnost, měla jsem tentokrát pocit, že jsme se domů od hranic dostali mrknutím oka - aneb jak je vnímání času stráveného v autě relativní...

Těsně před barákem ukazoval tachometr opravdových nefalšovaných bestiálních 6 666 km celkem.

Bylo to dlouhý, bylo to krásný, bylo to náročný a jsem opravdu ráda, že jsem to mohla všechno vidět.

středa 6. července 2011

Blížíme se do finále...

Den dvanáctý: úterý 31.5. Uppsala - Stockholm, 70 km, cca 1 hodina

Švédsko se zjevně rozhodlo, že bude norským fjordům a jezerům konkurovat krásným počasím. Prošli jsme je po Uppsale, Tom mě vzal do školy, ukázal kde byla jeho domovská třída, provedl mě po centru - a je to vážně nádherný město, kde by se dalo bez problémů žít ;-)

Sjeli jsme se podívat na pohřební muldy prvních švédských králů a s těmi (a nanukem) jsme nechali Uppsalu za zády.
... Hodinový přejezd do Stockholmu byl v porovnání s tím včerejším pro srandu králíkům. Tom mě vyložil i s kuframa u hostelu a odjel zaparkovat. Z toho byla nakonec akce na hodinu a půl, protože zaboha nemohl trefit na zakreslený parkoviště. Neustále ho místní hlavní okruh vedoucí kolem Gamlastanu vedl jinam a až na n-tý pokus se mu podařilo najít aparcadero, které mu slečna na recepci zaznačila. Na pokoj přišel uštvanej a naštvanej. Podle původního plánu jsme se chtěli jít projít aspoň po Starým městě, ale moje dvojjediný já toho mělo tak plný kecky, že jsme si zašli do nějaký rakouský hospody na pivo a jídlo a prohlídku Stockholmu nechali na další den.


Den třináctý: středa 1.6. Stockholm

Dneska nás čekal výlet na Birku, někdejší hlavní obchodní centrum viginské éry. V přístavu jsme počkali na loď, krapet nervózně sledovali davy školáků, kteří se trousili kolem lodi, abychom si oddychli, když je našibovali na vedle kotvící plavidlo a na čas vyrazili. Po hodinový plavbě, kdy nám náš průvodce vykládal o zajímavostech, který bylo z lodi vidět, jsme dorazili na ostrov, kde v 8. století žilo až pár tisíc lidí. Zašli jsme se podívat do místního muzea a repliky několika domů vikingské éry (nic moc) a počkali na seřadišti na našeho průvdce - místního archeologa Andrese.

Toho jeho práce evidentně opravdu bavila, takže hodinový výklad utekl strašně rychle a klidně bych ho poslouchala ještě mnohem dýl. Věděli jste třeba, že vikingové ty strašně známý rohatý helmy nikdy nenosili? Že je to vyvrácená teorie, s níž přišli kdysi archeologové poté, co objevili při prvních vykopávkách rohy - no jo, jenže ty rohy byly na pití, ne na zdobení helmic... Nebo to, že mezi Vikingy bylo jen zhruba deset procent válečníků, kteří nosili meč? Zbytek byli obchodníci a rolníci nebo že se v opevněných hradištích nežilo, ty sloužila jen rpo případ ohrožení osady - trochu jako atomovej kryt? Já taky ne :-) Jen škoda, že všechny knížky, které se tam daly koupit, byly švédsky... To bych si moc nepočetla. Po prohlídce jsme si ještě šli poslechnout vedoucího právě probíhajícího výzkumu, Rakušana, který nám povyprávěl o technice scanování terénu, pomocí které je možné zjistit třeba obrysy budov, které na Birce stály před dvanácti sty lety... Pak už byl čas se znovu nalodit a odkolíbat se do Stockholmu.
Z původního plánu podívat se po Starým městě nic nebylo - nějak mě to tahání Housky začíná zmáhat.

Cíl #1 dosažen!

Den devátý: sobota 28.5. Fauske - Stamsund, cca 350 km - 5 a 1/2 hodiny

Ráno jsme vyrazili brzy na trajekt z Bognesu do Ledingenu. Odtamtud už to bylo co by kamenem dohodil a zbytek došel na Lofoty. A ty nezklamaly - nádherná krajina, mnohem menší provoz, bílý pláže, karibsky modrá voda a už jsem zmínila nádhernou krajinu?
Ubytovali jsme se ve Stamsundu, Tom zjistil, že je to stejný místo, kde bydleli před deseti lety, když tudy projížděli. Pan domácí vypadal jako echtovní vágus, ale byl neskutečně milej - večer, když jsme se vrátili z večeře, za námi dokonce přišel, že nachytali nějaký ryby, opékají je a jestli se k nim nechceme připojit. Vzhledem k tomu, že jsme se zrovna nacpali a já byla zralá akorát tak odpadnout, s díky jsme odmítli.


(půlnoční racek... foceno 0:12)

Den desátý-jedenáctý: neděle 29.5.-pondělí 30.5. Stamsund (NOR) - Uppsala (SWE), cca 1400 km - 21 hodin
Od začátku bylo jasné, že pokud se nám podaří na Lofoty dojet, budeme muset absolvovat šílený přejezd do Švédska. V původním plánu jsme měli jet severně přes Kirunu, přespat v Umeå a pokračovat další den do Uppsaly. Druhý plán hovořil o cestě trajektem do Bodo a následném přejezdu do Švédska s přespáním v Umeå, případně rovnou v cestě do Uppsaly (vzhledem k tomu, že plavba měla trvat pět hodin, počítali jsme s nějakým odpočinkem od řízení na lodi). Tom hledal trajkety už v Trondheimu, v hostelu visely na nástěnce úplně jiný časy. Potěš koště. Nicméně odpolední trajekt měl odplouvat ve čtyři hodiny, takže ráno jsme popakovali věci a vyrazili do místního vikingského muzea - Lofoteru.
V padesátých letech místní zemědělec při obdělávání půdy narazil na pozůstatky vikingského opevnění, protože byl nejspíš hlava osvícená a uměl si to spočítat, vyrostla na jeho pozemku replika vikingského náčelnického domu. Vevnitř si můžete vyzkoušet snad úplně všechno, co k běžnému vikingskému životu patřilo - od bot, přes rukavice, postele, nádobí, helmice až po zbraně. Je to krásný, je to zábavný a místní personál je neuvěřitelně vstřícný.





Prošli jsme se k jezeru, okoukli repliku kovárny a lodí kotvících poblíž a vyrazil na sever do Eggumu, kde začínala stezka vinoucí se dalších deset kilometrů podél pobřeží. Po fiasku s prvním trekem jsme neměli ani náhodou v plánu ji procházet, ale slibovala pozůstatky německého radaru z druhý světový, starý maják a mámo, panorámata.



Z Eggumu jsme vyrazili směrem na východní cíp Lofot, do vesnice s názvem Å. V ní Lofoty končí a dál už je jen moře... Měli jsme v plánu se tam porozhlídnout a vyrazit s dostatečnou časovou rezervou na trajekt.


(vpravo: sušící se tresky v Å)

Přijeli jsme k molu, odkud měl trajekt odplouvat, abychom zjistili, že tam visí úplně jiný jízdní řád a trajket před hodinou odplul bez nás! Bezvadný... Došli jsme se do místní hospodo-kavárno-cukrárny zeptat, jak je to s dalším trajketem, který měl odplouvat za další tři hodiny. Dozvěděli jsme se, že se plaví přes další část ostrovů, bývá hodně plný a ti, kteří nastupují na oněch ostrovech mají přednost před těmi, co nastupují v přístavu, kde jsme stáli... Ale máme prý zkusit štěstí. Ehm, plavba by trvala o tři hodiny dýl, tři hodiny bychom čekali, jestli nás vůbec vezmou - rozhodnutí bylo nasnadě.
Vyrazili jsme zpátky do Ledingenu, věděli jsme, že poslední trajekt do Bognes odjíždí před desátou. Tou dobou jsme už byli na pevnině a vyrazili na jih. Cestou jsme potkali našeho prvního losa. Před půlnoci nás zastavili silničáři před jedním z tunelů s tím, že musíme chvíli počkat - tunel se opravuje a musí projet technika. Silničář nejdřív nechápal, proč mu tvrdíme, že mu norsky fakt nerozumíme ani slovo, obešel auto, podíval se na značku a vrátil se s tím, že když máme vzadu nalepenýho losa, ať se jdeme podívat na jednoho skutečnýho - kousek od silnice se ve svahu u něčí zahrádky pásla obrovský tmavě šedivý zvíře na dlouhých hubených nohou. Nikdy jsem živýho losa v přírodě neviděla, ale z toho jedinýho pohledu mi bylo jasný, proč mají na severu na triku většinu automobilových smrťáků... Tohle když srazíte, skácí se vám tuna živý váhy přímo na kabinu...
Ve dvě ráno Tom zadupl brzy, těsně jsme minuli přebíhající srnu, já řvala, brzdy kvílely, srna brala kramle, co jí nohy stačily. Tak jo. Bylo rozhodnuto, Tom se musí prospat, budu řídit.
Jen co jsem usedla za volant, znovu se rozpršelo, jen co jsem se rozjela, Tom usnul a já minula párek losů. Pásli se vedle silnice a vzhledem k dešti, šeru a faktu, že všechno kolem bylo hnědo-šedý, jsem je zaregistrovala, až když jsem je míjela. Tu noc jsem potkala snad všechny představitele severský fauny - soby (stádo i osamělýho jedince), lišku, zajíce, jakýhosi myšo-rejska (pamětníci mého jordánského střevlíka berou mé zoologické znalosti dávno s nadhledem, vy ostatní se k nim, co se hlodavců týče, směle připojte) a v dálce nejspíš i vlka...
Švédský silnice jsou v porovnání s těmi norskými výrazně četnější a ve výrazně horším stavu - tedy alespoň ty, po kterých jsme jeli my. Vedli nás před hory a přes doly, navigace neustále přeprogramovávala na rychlejší a rychlejší cestu, což nás ve finále přivedlo do situaci, kdy (poté, co jsme se někdy po šestý ranní vystřídali za volantem) jsem se vzbudila a Tom už delší dobu zoufale hledala benzínku. Bylo ráno, občas nějaká vesnice, kde nikdo nepremával a v nádrži vír. Nakonec jsme dojeli s rezervou snad na dvacet kilometrů do městečka, kde pumpa byla a byla i otevřená.
Švédsko nás přivítalo krásným počasím. Po deseti propršených dnech pařilo sluníčko, modrý nebe se nám klenulo nad hlavou a já si po dalším střídáním kurvovala za volantem, protože Švédové jsou na silnicích národ zjevně krajně opatrný, takže na devadesátce jezdí pro sichr osmdesát a ve městě čtyřicet. Však ať si každý jezdí podle svýho, to je v pořádku, ale proboha -hlavní silnici mají krásný odhejbací pruhy prio předjíždění, jen místním asi nikdo nevysvětlil, že to není metr a půl široká krajnice...
Po úmorné, úmorné, úmorné cestě jsme konečně po jedné hodině dorazili do Uppsaly. Původně vybrané obytování bylo plně obsazený kvůli jakýsi konferenci, která tam probíhala, takže se celá cesta protáhla s hledáním místa, kde složíme hlavu, o další dvě hodiny.
Nakonec jsme ale zvítězili. Večer jsme se šli kousek projít, Tom mi ukázal, kde před deseti lety bydlel, kam chodil nakupovat, dali jsme si pizzu vedle koleje a musím naprosto nezaujatě uznat, že v porovnání Preston - Uppsala je naprosto zřejmé, kdo si na Erasmovi vybral líp... ;-)

sobota 25. června 2011

Sobi za polárním kruhem a fousek

Den osmý: pátek 27.5. Trondheim - Fauske, cca 656 - cca 8 a 1/2 hodiny

Pokoj jsme museli vyklidit nezvykle brzy, zvykle brzy jsme se vyhrabali z pelechu, sbalili věci a vyrazili na snídani. Ta nastavila laťku tak vysoko, že už ji žádný dovolenkový zařízení (včetně mě samotný) nepřekonalo – vážně, velký výběr, spousta dobrých věcí, spousta zvláštních věcí (přiznejte se, kdo už někdy snídal slanečka?) a taky spousta amerických a norských huberťáků na výletě (slečna na recepci tudíž asi nekecala, když včera tvrdila, že nemá žádný dvoulůžek se společnou koupelnou… v duchu jsem se jí omluvila). Na pokoji jsme pobrali věci, Tom se zavřel v koupelně a při čekání, až si odbude, co si odbýt musel, se Houska poprvé ozval tak, jak se měl nadále ozývat s čím větší razancí a pravidelností – třikrát mě nakopl. Začala jsem řvát na Toma, ať hned přijde, že kope, on řval na mě, jak asi může hned přijít, jestli jsem se úplně nezbláznila… Dalších projevů budoucího Messiho jsme se toho dne nedočkali (vědět, že ty kopance opravdu ucítí až skoro o měsíc později, rozhodně bych neriskovala pohled, který jsem odvoláním z oné místnosti riskovala… ehm).

Sjeli jsme do centra. Trondheim vypadá jako krásný město, moc jsme toho z něj viděli, tak proto ta pochybnost. Upravený centrum plný obchůdků a uprostřed katedrála. Největší severská sakrální stavba s průčelím ozdobeným desítkami soch (a na všech našich fotkách taky aspoň jedním norským harantem, který byly na školním výletě, případě francouzskou důchodkyní, kterých tam byla celá loď…).

Katedrála má zevnitř svoje kouzlo, dokonce tu ještě pořád mají normální svíčky a ne tu zhůvěřilost, kdy se vám po vhození eura rozsvítí svíčka elektrická a taky mají v kryptě historický náhrobky. Venku začalo pršet, to asi abychom nezapomněli, kde jsme. Prošli jsme se k řece a pak zpátky k autu. Další zastávka: IKEA. Ano, ano, čtete správně. Kdo zná moji maminku, nediví se, kdo ne, vysvětlím. Někdo chodí n výstavy, někdo krmí racky něco zahradničí. Moje mamka jezdí do IKEy. Taťka, kterýžto je (v rámci zachování komické rovnováhy) až fanatickým odpůrcem modrých krychlí plných do placky rozloženého nábytku, ji tam vždycky odveze a pak si pro ni přijede. Je to pro něj menší utrpení, než tam s ní chodit a kochat se po sto padesáté tím stejným vzorovým obývákem (promiň mami, já ty tvoje pětihodinový výpravy taky nechápu J). V rámci plnění rázného příkazu „nic nevozte!“ jsme zastavili na parkoviště a pobaveně se prošli pražskou, pardon trondheimskou, IKEou – všude je to vážně úplně stejný, jen tady mají zkratky i v dolním patře ve skladu. Nabrali jsme norský katalogy (vsadím se, že na ty se dovozový embargo nevztahuje ;-)) a vyrazili na další úsek cesty.

Pozdě odpoledne jsme dorazili na polární kruh. Byla jsem opravdu vděčná z bergenskýho kulicha a geirangerský rukavice – sníh, vítr a teploměr v autě tvrdil, že je venku něco málo pod nulou. Vyfotili jsme se a vyrazili, abychom o pár set metrů dál musela znovu zastavit, protože přes silnici se motalo… stádo sobů! Nevím jak vy, ale já je nikdy takhle krásně z blízka neviděla.

Pozdě večer jsme dorazili do Fauske, Tom v kempu zaplatil chatičku a já, když jsme vlezli do tý vlhký, studený, smradlavý chatky, která stála víc než kdejakej luxusní hotel v Praze, dostala pravej nefalšovanej hysterák. Tím jsme si odbyli dovolenkový meldown číslo dvě. Předem prozradím, že žádný další se naštěstí nekonal, ale Fauske bylo horší, než první noc ve stanu. Snad jen ten polární den byl zvláštní – když chodíte za noc čtyřikrát čůrat, celkem se hodí, že je pořád světlo ;-).

středa 22. června 2011

Den sedmý: čtvrtek 26.5. Geiranger - Trondheim, cca 380 km - 6 hodin

Ráno jsme sbalili a se slzou v oku vyrazili na další cestu, jak se dalo čekat, počasí se umoudřilo a aspoň z vyhlídky nad Geirangerem se podařilo udělat pár povedenějších fotek. Obzvlášť zábavná byla skupina kanadských důchodců, kteří se tam fotili i s průvodcem (hláška o tom, že ti, co jsou "vertically challenged" si mají stoupnout do předu, právem patří do zlatého fondu (dobře, na tu z Černé Hory, jíž na vedlejší dece ležící děvče ohodnotilo místní kadibudky nemá (oba byli cizinci, zjevně každý z jiné země a domlouvali se spolu anglicky, slečnin intenzívní přízvuk sice nenapovídal, odkud je, ale její: "Áj hef nevr sín saš a sink, dér vér šit evryvér!" asi nikdy nebude zapomenuto), ale i tak je dobrá... ). Nafotili jsme fjord a vyrazili směr Trollí stezka a následně Trondheim.



Norsko je prostě krásná země, to mi nikdo nevymluví. Prostě si tak jedete po jedný ze svou nebo tří silnic, který tam mají a asi byste si mohli nechat přirůst kameru nebo foťák k ruce, protože těch úžasných scenérií, který byste si rádi odvezli domů, je kolem nekonečný množství...



Po necelých dvou hodinách jízdy jsme dorazili ke slavné Trollí stezce. Je to zvláštní, ale když vidíte nějakou úžasnou a neobvyklou věc na fotkách mockrát, v reálu už vás to nepřekvapí... Nebo aspoň mě ne. Nad stezkou roste nové návštěvnické centrum, to staré je zavřené až do června, kdy začíná sezóna. Že jsou tu tací, kteří po dvouhodinovém kodrcání v autě nutně potřebují čůrat, je Norům jedno (jako bonus za každý roh přitlučou cedulku, která názorně hovoří o tom, že kdo tam čůrat bude, dva tisíce korun norských pokutu si vyslouží... ehm). Propletli jsme se staveništěm, došli na vyhlídku nafotit a natočit stezku a vyrazili do údolí.



Po dalších pěti hodiních jízdy jsme konečně dorazili do Trondheimu. Pro velký úspěch jsme se projeli tam a zpátky po dálnici, protože mapka, kterou jsem si vzali v Bergenu, byla jaksi krapet stará a původní silnice už dávno nevedla tam, kde dřív...
Ubytovali jsme se v předraženým hostelu, uvařili si ve společnosti pubescentní Amíků a doufali, že zítra by třeba nemuselo pršet...

pátek 17. června 2011

Sestry, alkoholik a nezaprší a nezaprší...

Den šestý 25.5.2011, Geiranger

Původní plán zněl: pokud bude ráno hezky, zůstane ještě další noc. Ráno bylo pod mrakem a poprchávalo... Zůstali jsme další noc. (Čert vem Sázavu, tady bych chtěla mít chatku... ;-))

V průvodci psali cosi o několika snadných turistických trasách, jednu jsme potkali cestou z kempu do Geirangeru, odkud jsme měli v plánu vyrazit na plavbu lodí po fjordu.



Cestička jako malovaná, není-liž pravda? Představila jsem se, jak se tam s břichem drápu mlázím a usoudila jsem, že norský snadný treky pro celou rodinu vzdávám, jsou věci mezi nebem a zemí, na který nemám a je na čase si to začít připouštět...

Cestou se rozpršelo o něco víc a v turistickým centru jsme se dozvěděli, že loď vypluje na vyhlídku jen co přibude aspoň ještě jeden člověk, že je nás (i s námi) zatím pět... Nakonec se připojil ještě rozhádaný pár a mohlo se vyrazit. Plavba byla krásná, jen lilo a lilo a přeci jen tmavě šedá voda na pozadí světle šedé oblohy tolik nevynikne... Nicméně jsme viděla věhlasný vodopád Sedm sester, ze skály na opačné straně se hrne Nápadník, který se podle legendy postupně dvořil všem sedmi sestrám, jedna za druhou mu daly košem a on se na to konto uchýlil z žalu na dno láhve, na důkaz čehož je ve vodopádu dodnes patrný její obrys.



Celá plavba trvala něco přes hodinu, kromě vodopádů jsme viděli i zrekonstruovaný původní usedlosti bláznivých rodin, které žili až do počátku minulýho století odříznutý od světa na loukách uprostřed skal nad fjordem (jedni měli deset dětí a druzí museli ty svoje uvazovat na provaz, aby jim nepřepadly z útesu...).

Opravdové krásy Geirangeru jsme obdivovali vlastně až další den poté, co jsme se vyšplhali po silnici vysoko nad něj, ale i zbytek dne strávený v mém případě téměř nicneděláním, byl vlastně prvním a posledním dovolenkovým dnem na cestě - Geiranger si tak vysloužil hned po Lofotách stříbrnou medaily za druhé nejkrásnější místo na cestě...