... jak to vlastně s tím běháním v těhotenství je?
Jedni (většina) vás budou přesvědčovat, že je to špatné, rizikové, neprospěšné (a tak dále, doplňte tolik negativních adjektiv, kolik vás napadne), druhá skupina pokrčí rameny, případně si ťukne na čelo, ale dál nebude vaše odhodlání komentovat, no a osoby ze skupiny třetí (téměř neomylně z řad běžců) vám záměr schválí s tím, že super, pokud se dvojjedinec dostatečně přizpůsobí aktuálnímu stavu.
A tak se přizpůsobuju.
Už v době, kdy o nějaký Housce ještě nemohla být ani řeč, jsem řešila, že bych ráda, až jednou houskový období nastane, s běháním nepřestávala. Pročetla jsem na ne netu kde co a v kombinaci s informacemi z knihy Running and Pregnancy mi z toho v zásadě vyšel jednoduchý vzoreček: tepovka v aerobním pásu + zvýšený příjem tekutin při výkonu + dostatečné naslouchání vlastnímu tělu = bezproblémové běhání i s outěžkem.
No jo, jenže ono se to snadno řekne, ale praxe je (jako vždy?) někde úplně jinde.
Než jsem stihla doléčit koleno, začlo mi být někdy v sedmým týdnu pekelně blbě. Když píšu pekelně, myslím tím p*e*k*e*l*n*ě - tři týdny nejhorší kocoviny mýho života vystřídaly naprosto kontraproduktivní prozvracený dny, kdy mi představa jakýhokoliv pohybu dělala hodně zle. Skoro se slzama v očích jsem vyprala běžecký oblečení a uklidila ho do skříně s tím, že se uvidíme nejdřív za rok (jeden výběh jsem zkusila někdy v devátým týdnu, jen co jsem se začala hýbat, vylítla mi tepovka až do nebes, většinu z ucmrdaných čtyř kilometrů jsem ušla a místo radosti to celé bylo akorát k vzteku).
Jenže... pak tenhle stav začal pomalu povolovat a já vyrazila aspoň plavat. A stejně jako náš prapředek vylezl z vody na souš, vydrápala jsem se z ní i já a běhám. No, běhám... řekněme bez obalu že se závratným tempem km/12 a více minut ploužím v zajetí tepáku místním lesoparkem, ego řve jak na lesy, ale endorfiny se vyplavují a o co trapněji se cítím, když potkám nějaký óbéčko, o to zářivěji se na něj usmívám. Jako další obranný prvek jsem si koupila hezký hodně barevný kalhoty, do kterých se v pohodě vejdu a ještě barevnější nátělník (přičemž je na mě konečně vidět, že jsem těhotná a ne tlustá - aspoň doufám :-D), ignoruji našeptávající hlásek "přidej, přidej" a snažím si i to ploužení užívat. Zatím to jde - jen jsem fakt nečekala, že touhle dobou budu s během začínat, spíš jsem předpokládala, že budu pomalu končit.
No, takže v praxi se znovu ukázalo, že chci-li pánaboha pobavit, řeknu mu o svých plánech ;-).
čtvrtek 21. dubna 2011
středa 13. dubna 2011
Pražský 1/2maraton očima diváka
Aneb jak jsme byli fandit devíti a půl tisícům borců.
Jestli si dobře vzpomínáte (a já o tom nepochybuju), dostal ode mě tatínek k Vánocům startovné na 1/2PIM, abych v tom nebyla sama. Nakonec v tom zůstal sám on a popral se s tím opravdu ukázkově.
Ale nebudeme předbíhat událostem. Ve čtvrtek před závodem jsme se sešly s Aničkou a vyrazily vyzvednout startovní balíček s číslem, trikem, a jak se ukázalo taky hromadou létáků. Protlačila jsem se davem pro triko a nezbývalo než čekat na sobotu, až ráno náš rodinný Abebe Bikila dorazí. Už v metru jsme potkávali běžce a běžkyně - oblečené s přišpendleným číslem. Taťka se tvářil ledově klidně. Nechápala jsem. Já bych byla vyklepaná jak ratlík a natěšená jak harant na stromeček.
Kolem Rudolfína se houfovaly davy. Mysleli jsme, že budeme muset běžce před vstupem do zázemí opustit, ale ukázalo se (k nelibosti některých běžců - jak jsem se později dočetla na netu), že můžeme jakožto psychický doprovod všude a počkat s ním až do začátku závodu. Podařilo se mi spojit se i s Aničkou - byli s Honzou ještě na cestě a domluvili jsme se, že se před závodem sejdeme.
Taťka se převlíkl, uložil si pimácký (letos prý v porovnání s loňským ročníkem o poznání hezčí) batůžek do šatny a přesunuli jsme se k právnický fakultě a čekali. Na Aničku s Honzou a taky na začátek závodu. Bylo krásně, možná až moc velký teplo, běžci se houfovali a houfovali, nakonec se objevila i Anička s Honzou.
Před dvanáctou se odešli zařadit do koridorů a my se chystali na přejezd na Palačák, abychom je chytli, než přeběhnou přes Vltavu na Smíchov. Pohled na vlnící se dav v ulici 17. listopadu byl neskutečný - jak musí vypadat dav před startem Newyorskýho maratonu?!
A pak to šlo ráz naráz, ozvala se Vltava a my vyrazili na metro. Na Palačáku jsme taktak chytili Aničku s Honzou, taťka se držel statečně, všichni makali, okolo spousta diváků a všichni - mlčeli. Nikdo netleskal, nikdo nepovzbuzoval - chvíli jsme to zkusila a přišla si hloupě. Taťka proběhl a my vyrazili na druhou stranu řeky, abychom je chytli, až poběží po nábřeží a budou směřovat do Libně.
Anička s Honzou byli na nás moc rychlí, tak jsme viděli aspoň taťku. Tady už jsem se fanouškovsky trochu víc osmělila a aspoň celých patnáct minut, co jsme tam stáli, tleskala. Kolemstojící na mě koukali trochu nechápavě, někteří běžci kvitovali a já se nad nima všem dojímala jak stará bába.
Poslední přejezd směřoval na Invalidovnu, kde už ve fanouškovských řadách zabrali místo Alča s Honzou a Jolankou. Aničku s Honzou jsme chytli jen tak tak, makali neskutečně, vypadali, že mají sílu minimálně ještě na jeden půlmaraton :-).
Taťka makal jak blázen, všichni do toho dávali všechno a já se dál dojímala a začínalo mi být líto, že už vlastně přejedeme do cíle a bude po závodou (je mi jasný, že ne všichni na tom 17. kilometru sdíleli moje pocity ;-).
V cíli jsme chytli taťku, Anička s Honzou byli na nás moc rychlí.
Taťku jsme našli tam, kde jsme se rozloučili - s medailí, fólií a taštičkou s pitím a pomerančem. Podařil se nám sejít i s Andulkou a Honzou (taky omedailovanými s úžasnými časy pod 1:50 (omlouvám se, ale nevím jistě, jestli Honza běžel 1:48 nebo 1:49, tak se radši budu tvářit, že to nechci takhle do detailů ani v nejmenší rozebírat :-)).
Teplo si vybralo svoji daň - podle toho, co taťka říkal, by to chtělo ještě jedno občerstvovačku nebo osvěžovačky, teplo veliký, pití málo. Hodně lidí zkolabovalo, sanitky houkaly a z chudáka, kterýho pacifikovali saniťáci před fakultou úplně dezorientovanýho, běhal mráz po zádech...
Nicméně: závod byl i z pozice diváka nádhernej, všichni podali neskutečný výkon, klaním se před vámi až k zemi a doufám, že příští rok se k vám připojím ;-).
Jestli si dobře vzpomínáte (a já o tom nepochybuju), dostal ode mě tatínek k Vánocům startovné na 1/2PIM, abych v tom nebyla sama. Nakonec v tom zůstal sám on a popral se s tím opravdu ukázkově.
Ale nebudeme předbíhat událostem. Ve čtvrtek před závodem jsme se sešly s Aničkou a vyrazily vyzvednout startovní balíček s číslem, trikem, a jak se ukázalo taky hromadou létáků. Protlačila jsem se davem pro triko a nezbývalo než čekat na sobotu, až ráno náš rodinný Abebe Bikila dorazí. Už v metru jsme potkávali běžce a běžkyně - oblečené s přišpendleným číslem. Taťka se tvářil ledově klidně. Nechápala jsem. Já bych byla vyklepaná jak ratlík a natěšená jak harant na stromeček.
Kolem Rudolfína se houfovaly davy. Mysleli jsme, že budeme muset běžce před vstupem do zázemí opustit, ale ukázalo se (k nelibosti některých běžců - jak jsem se později dočetla na netu), že můžeme jakožto psychický doprovod všude a počkat s ním až do začátku závodu. Podařilo se mi spojit se i s Aničkou - byli s Honzou ještě na cestě a domluvili jsme se, že se před závodem sejdeme.
Taťka se převlíkl, uložil si pimácký (letos prý v porovnání s loňským ročníkem o poznání hezčí) batůžek do šatny a přesunuli jsme se k právnický fakultě a čekali. Na Aničku s Honzou a taky na začátek závodu. Bylo krásně, možná až moc velký teplo, běžci se houfovali a houfovali, nakonec se objevila i Anička s Honzou.
Před dvanáctou se odešli zařadit do koridorů a my se chystali na přejezd na Palačák, abychom je chytli, než přeběhnou přes Vltavu na Smíchov. Pohled na vlnící se dav v ulici 17. listopadu byl neskutečný - jak musí vypadat dav před startem Newyorskýho maratonu?!
A pak to šlo ráz naráz, ozvala se Vltava a my vyrazili na metro. Na Palačáku jsme taktak chytili Aničku s Honzou, taťka se držel statečně, všichni makali, okolo spousta diváků a všichni - mlčeli. Nikdo netleskal, nikdo nepovzbuzoval - chvíli jsme to zkusila a přišla si hloupě. Taťka proběhl a my vyrazili na druhou stranu řeky, abychom je chytli, až poběží po nábřeží a budou směřovat do Libně.
Anička s Honzou byli na nás moc rychlí, tak jsme viděli aspoň taťku. Tady už jsem se fanouškovsky trochu víc osmělila a aspoň celých patnáct minut, co jsme tam stáli, tleskala. Kolemstojící na mě koukali trochu nechápavě, někteří běžci kvitovali a já se nad nima všem dojímala jak stará bába.
Poslední přejezd směřoval na Invalidovnu, kde už ve fanouškovských řadách zabrali místo Alča s Honzou a Jolankou. Aničku s Honzou jsme chytli jen tak tak, makali neskutečně, vypadali, že mají sílu minimálně ještě na jeden půlmaraton :-).
Taťka makal jak blázen, všichni do toho dávali všechno a já se dál dojímala a začínalo mi být líto, že už vlastně přejedeme do cíle a bude po závodou (je mi jasný, že ne všichni na tom 17. kilometru sdíleli moje pocity ;-).
V cíli jsme chytli taťku, Anička s Honzou byli na nás moc rychlí.
Taťku jsme našli tam, kde jsme se rozloučili - s medailí, fólií a taštičkou s pitím a pomerančem. Podařil se nám sejít i s Andulkou a Honzou (taky omedailovanými s úžasnými časy pod 1:50 (omlouvám se, ale nevím jistě, jestli Honza běžel 1:48 nebo 1:49, tak se radši budu tvářit, že to nechci takhle do detailů ani v nejmenší rozebírat :-)).
Teplo si vybralo svoji daň - podle toho, co taťka říkal, by to chtělo ještě jedno občerstvovačku nebo osvěžovačky, teplo veliký, pití málo. Hodně lidí zkolabovalo, sanitky houkaly a z chudáka, kterýho pacifikovali saniťáci před fakultou úplně dezorientovanýho, běhal mráz po zádech...
Nicméně: závod byl i z pozice diváka nádhernej, všichni podali neskutečný výkon, klaním se před vámi až k zemi a doufám, že příští rok se k vám připojím ;-).
pondělí 4. dubna 2011
Jak jsem se učila vařit
Minulý týden se mi v noci zdálo, že jsem kostila kuře - nastal čas popsat, jak bylo v Prakulu.
Ne že bych neuměla vůbec vařit, to zas ne, ale žádnej učenej z nebe nespad (jen ty blbce jako kdyby shazovali), takže jsem nadšeně udala dárkový kupón (díky Tome) a sedmnáctého března vyrazila do Pražského kulinářského institutu na kurz "Masa a omáčky" pod vedením Radka Šubrta.
Samotná výprava na opačný konec Prahy mě trochu děsila vzhledem k tomu, že dál ráno za ránem vesele objímám záchodovou mísu, sleduji stav odpadní roury a snažím se v kaskádě zvuků co nejvěrnějc napodobit Gluma, v autobuse stoupá moje spotřeba žvejkaček a bonbónů exponenciální řadou a jenom cestu do Prakulu IDOS odhadl na padesát minut. O čtyřech hodinách, které měl kurz trvat a které jsem měla odstát ani nemluvě.
Prakul sídlí v Suchdole ve čtvrti plný vilek a baráčků, která spíš připomíná vesnici, než Prahu. Dorazila jsem s čtvrthodinovou rezervou. Vevnitř mě uvítal pan majitel, představil se mi, podal ruku a začal nabízet, co si dám k pití - víno? S díky jsem odmítla. Tak vinnej střik? Říkám, že nemůžu. On: miminko? Jo. A on: No to je úžasný! To bude silnej ročník gurmánů, co týden tu máme nějakou těhotnou, to je skvělý, to bude prakuláčků... :-) Dostala jsem čaj a sedla si mezi ostatní nemluvné účastníky zájezdu.
Až na jednu duši se dostavili všichni a mohlo se začít. Každý si vybral jedno pracovní místo, vyfasovali jsme zástěry a recepty a mohlo se začít.
Jako první byla na řadě
Nadívaná křepelka s máslovou zeleninou a bramborovou kaší, smržová omáčka
Suroviny: křepelka 4ks, máslo, bylinky
Na fáš: kuřecí maso 0,5 kg, smetana 200 ml, lanýžový olej, vejce 1 ks
Na máslovou zeleninu: mrkev, řapíkatý eler, máslo, bílé víno, sůl, pepř
Na bramborovou kaši: brambory 1,5 kg, máslo 0,5 kg, smetana 33% 500 ml, sůl, řeřicha na ozdobu
Postup:
Na fáš: Kuřecí maso rozmixujeme společně s vychlazenou smetanou, lanýžovým olejem a vejsem dohladka. Necháme odležet.
Na máslovou zeleninu: Mrkev a řapíkatý celer nakrájíme na nudličky. Na pánvi rozpustíme máslo a zeleninu na něm orestujeme. Přilijeme víno a zeleninu podusíme. Dle chuti osolíme a opepříme.
Na bramborovou kaši: Brambory oškrábeme a v osolené vodě uvaříme doměkka. Přidáme máslo, přilijeme smetanu a vymícháme kaši. Dle chuti osolíme.
Na křepelku: Křepelku vykostíme a naplníme fáší. Nadívanou křepelku vložíme na pekáč, přidáme bylinky a pečeme v troubě rozehřáté na 180°C asi 15 min.
Přírodní omáčka z kostí
Suroviny: cibule, máslo, tymián, bílé víno 0,2 l , hladká mouka 2 polévkové lžíce, kosti z křepelek
Postup: Kosti k křepelek orestujeme. Cibulku najemno nakrájíme. V kastrolu rozpustíme máslo, přidáme cibulku, tymián a orestujeme. Zalijeme vínem a vyrestujeme na tuk. Přidáme mouku a orestujeme. Přidáme orestované kosti, zalijeme vodou a necháme společně převařit alespoň 1 hodinu.
Smržová omáčka ze skeletů kuřat
Suroviny: máslo 1 pol. lžíce, kořenová zelenina nakrájená najemno 4 pol. lžíce, najemno nakrájená šalotka 2 pol. lžíce, žampiony 4 ks, bílé víno 0,2 l, tymián, bobkový list, demiglace 0,1l, smetana 33% 0,2 l, smrž (čerstvý nebo sušený), sůl, pepř
Postup: Na másle orestujeme zeleninu, šalotku, žampiony a smrže. Přidáme koření a zalijeme vínem. Necháme svařit. Přidáme demiglace a smetanu. Převaříme a dochutíme. Hotovou omáčku přecedíme na předem uvařené (orestované) smrže a znovu dochutíme.
Tohle byl asi nejtěžší recept, vzhledem k tomu, že jsme dělali všechny tři jídla najednou, ani mi v tu chvíli nepřišlo, že se do něj dává tolik věcí. Křepelka chutnala moc dobře, stejně jako kaše, na smržích jsem si moc nepochutnala, ale určitě za to mohl fakt, že jsem toho přes den moc nesnědla a tam jsme začali jíst, až když bylo všechno dovařeno, takže někdy po deváté hodině (a to už mi žaludek plaval jak Titanic).
Mým favoritem se stala
Vepřová panenka s rozmarýnovou omáčkou a keňskými fazolkami
Suroviny: vepřová panenka 4ks, sůl, pepř, rozmarýn, olivový olej
Na rozmarýnovou omáčku: zbylé blány z masa, rozmarýn, šalotka, máslo, bílé víno, hladká mouka, kuřecí vývar, sůl, pepř
Na fazolky: keňské fazolky, pancheta, tymián, bílé váno
Postup: Maso očistíme a okořeníme solí, pepřem a rozmarýnem. Na pánvi rozpálíme olivový olej a maso opečeme po všech stranách. Dáme péct do trouby rozpálené na 180°C tak, aby na středu masa bylo 65-70°C.
Na rozmarýnovou omáčku: Na pánvi orestujeme zbylé blány, přidáme rozmarýn a nakrájenou šalotku. Vše důkladně orestujeme na másle, zalijeme bílým vínem a necháme vyvařit na tuk. Přidáme hladkou mouku, zarestujeme, zalijeme vývarem a necháme převařit. Omáčku přecedíme a dochutíme solí a pepřem.
Na fazolky: Fazolky očistíme a zabalíme do panchety. Vše dáme na pečící plech, přidáme tymián, zakápneme bílým vínem a pečeme v troubě rozehřáté na 200°C cca 10 min.
Tohle je zatím jediný recept, který jsem zkoušela i doma - akorát teda bez fazolek, ty jsme nesehnali. Bylo to dobrý, tak dobrý jako na kurzu sice ne, ale i tak to stálo za to. Bylo nám doporučeno kupovat máslo Prezident, kvalitativně se prý s českými nedá srovnávat a stojí asi o pět korun víc. Stejně tak smětana by měla být mezi 30-35%, jinak to není smetana.
Posledním na řadě byl
Flank steak s foie gras s madeirovou omáčkou
Suroviny: flank steak, olivový olej, foie gras, hladká mouka
Na madeirovou omáčku: máslo 1 pol. lžíce, kořenová zelenina nakrájená najemnou 5 pol. lžic, najemno nakrájená šalotka 2 pol. lžíce, žampiony 2 ks, červené víno 0,2l, tymián, bobkový list, drcený pepř 2 pol. lžíce, demiglace 0,1l, smetana 33% 0,2l, madeira 0,2l, sůl, pepř, foie gras špičky 0,1kg
Postup: Maso osolíme a opepříme. Na pánvi rozpálíme olivový olej a maso na něm po obou stranách opečeme. Dáme dopéct do trouby rozpálené na 70°C asi 45 min.
Foie gras nakrájíme na plátky po cca 40g, osolíme je a opepříme. Lehce posypeme hladkou moukou. Opečeme po obou stranách a ihned servírujeme.
Na madeirovou omáčku: Zeleninu, šalotku a žampiony orestujeme v kastrole na rozehřátém másle. Přidáme koření a zalijeme vínem. Necháme vařit. Přidáme demiglace, madeiru a smetanu, dochutíme solí a pepřem a necháme převařit. Přidáme foie gras, rozmixujeme a přecedíme.
Foie gras jsem chutnala poprvé a musím říct, že do pravýho gurmeta budu muset asi ještě dorůst, protože mi to teda vůbec nechutnalo. S játry jak je známe my sice nemají nic společnýho, ale zároveň mi spíš připomněly syrovej žloutek než pochoutku. Pro ty, kteří by je rádi ochutnali: dají se koupit např. v Makru mražené, prý jsou naprosto ok.
Pak jsou tu další ingredience, které člověk moc často nepoužívá (nebo aspoň já ne) - třeba demiglace - na www.demiglace.cz se dočtete, co že to vlastně je a rovnou si tam můžete i kelímek objednat, pokud se vám nechce doma vařit vlastní (jako třeba mně). A poslední v řadě je madeira - jak se dočtete, jde o dezertní polosuché víno, na první pohled vypadá jako portský, ale voní úplně jinak. Podle internetových obchodů vás vyjde láhev na něco málo přes 700,-.
Za mě můžu tenhle konkrétní kurz naprosto vřele doporučit - člověk nestačí zírat, čeho všeho je vlastně schopen ;-).
Ne že bych neuměla vůbec vařit, to zas ne, ale žádnej učenej z nebe nespad (jen ty blbce jako kdyby shazovali), takže jsem nadšeně udala dárkový kupón (díky Tome) a sedmnáctého března vyrazila do Pražského kulinářského institutu na kurz "Masa a omáčky" pod vedením Radka Šubrta.
Samotná výprava na opačný konec Prahy mě trochu děsila vzhledem k tomu, že dál ráno za ránem vesele objímám záchodovou mísu, sleduji stav odpadní roury a snažím se v kaskádě zvuků co nejvěrnějc napodobit Gluma, v autobuse stoupá moje spotřeba žvejkaček a bonbónů exponenciální řadou a jenom cestu do Prakulu IDOS odhadl na padesát minut. O čtyřech hodinách, které měl kurz trvat a které jsem měla odstát ani nemluvě.
Prakul sídlí v Suchdole ve čtvrti plný vilek a baráčků, která spíš připomíná vesnici, než Prahu. Dorazila jsem s čtvrthodinovou rezervou. Vevnitř mě uvítal pan majitel, představil se mi, podal ruku a začal nabízet, co si dám k pití - víno? S díky jsem odmítla. Tak vinnej střik? Říkám, že nemůžu. On: miminko? Jo. A on: No to je úžasný! To bude silnej ročník gurmánů, co týden tu máme nějakou těhotnou, to je skvělý, to bude prakuláčků... :-) Dostala jsem čaj a sedla si mezi ostatní nemluvné účastníky zájezdu.
Až na jednu duši se dostavili všichni a mohlo se začít. Každý si vybral jedno pracovní místo, vyfasovali jsme zástěry a recepty a mohlo se začít.
Jako první byla na řadě
Nadívaná křepelka s máslovou zeleninou a bramborovou kaší, smržová omáčka
Suroviny: křepelka 4ks, máslo, bylinky
Na fáš: kuřecí maso 0,5 kg, smetana 200 ml, lanýžový olej, vejce 1 ks
Na máslovou zeleninu: mrkev, řapíkatý eler, máslo, bílé víno, sůl, pepř
Na bramborovou kaši: brambory 1,5 kg, máslo 0,5 kg, smetana 33% 500 ml, sůl, řeřicha na ozdobu
Postup:
Na fáš: Kuřecí maso rozmixujeme společně s vychlazenou smetanou, lanýžovým olejem a vejsem dohladka. Necháme odležet.
Na máslovou zeleninu: Mrkev a řapíkatý celer nakrájíme na nudličky. Na pánvi rozpustíme máslo a zeleninu na něm orestujeme. Přilijeme víno a zeleninu podusíme. Dle chuti osolíme a opepříme.
Na bramborovou kaši: Brambory oškrábeme a v osolené vodě uvaříme doměkka. Přidáme máslo, přilijeme smetanu a vymícháme kaši. Dle chuti osolíme.
Na křepelku: Křepelku vykostíme a naplníme fáší. Nadívanou křepelku vložíme na pekáč, přidáme bylinky a pečeme v troubě rozehřáté na 180°C asi 15 min.
Přírodní omáčka z kostí
Suroviny: cibule, máslo, tymián, bílé víno 0,2 l , hladká mouka 2 polévkové lžíce, kosti z křepelek
Postup: Kosti k křepelek orestujeme. Cibulku najemno nakrájíme. V kastrolu rozpustíme máslo, přidáme cibulku, tymián a orestujeme. Zalijeme vínem a vyrestujeme na tuk. Přidáme mouku a orestujeme. Přidáme orestované kosti, zalijeme vodou a necháme společně převařit alespoň 1 hodinu.
Smržová omáčka ze skeletů kuřat
Suroviny: máslo 1 pol. lžíce, kořenová zelenina nakrájená najemno 4 pol. lžíce, najemno nakrájená šalotka 2 pol. lžíce, žampiony 4 ks, bílé víno 0,2 l, tymián, bobkový list, demiglace 0,1l, smetana 33% 0,2 l, smrž (čerstvý nebo sušený), sůl, pepř
Postup: Na másle orestujeme zeleninu, šalotku, žampiony a smrže. Přidáme koření a zalijeme vínem. Necháme svařit. Přidáme demiglace a smetanu. Převaříme a dochutíme. Hotovou omáčku přecedíme na předem uvařené (orestované) smrže a znovu dochutíme.
Tohle byl asi nejtěžší recept, vzhledem k tomu, že jsme dělali všechny tři jídla najednou, ani mi v tu chvíli nepřišlo, že se do něj dává tolik věcí. Křepelka chutnala moc dobře, stejně jako kaše, na smržích jsem si moc nepochutnala, ale určitě za to mohl fakt, že jsem toho přes den moc nesnědla a tam jsme začali jíst, až když bylo všechno dovařeno, takže někdy po deváté hodině (a to už mi žaludek plaval jak Titanic).
Mým favoritem se stala
Vepřová panenka s rozmarýnovou omáčkou a keňskými fazolkami
Suroviny: vepřová panenka 4ks, sůl, pepř, rozmarýn, olivový olej
Na rozmarýnovou omáčku: zbylé blány z masa, rozmarýn, šalotka, máslo, bílé víno, hladká mouka, kuřecí vývar, sůl, pepř
Na fazolky: keňské fazolky, pancheta, tymián, bílé váno
Postup: Maso očistíme a okořeníme solí, pepřem a rozmarýnem. Na pánvi rozpálíme olivový olej a maso opečeme po všech stranách. Dáme péct do trouby rozpálené na 180°C tak, aby na středu masa bylo 65-70°C.
Na rozmarýnovou omáčku: Na pánvi orestujeme zbylé blány, přidáme rozmarýn a nakrájenou šalotku. Vše důkladně orestujeme na másle, zalijeme bílým vínem a necháme vyvařit na tuk. Přidáme hladkou mouku, zarestujeme, zalijeme vývarem a necháme převařit. Omáčku přecedíme a dochutíme solí a pepřem.
Na fazolky: Fazolky očistíme a zabalíme do panchety. Vše dáme na pečící plech, přidáme tymián, zakápneme bílým vínem a pečeme v troubě rozehřáté na 200°C cca 10 min.
Tohle je zatím jediný recept, který jsem zkoušela i doma - akorát teda bez fazolek, ty jsme nesehnali. Bylo to dobrý, tak dobrý jako na kurzu sice ne, ale i tak to stálo za to. Bylo nám doporučeno kupovat máslo Prezident, kvalitativně se prý s českými nedá srovnávat a stojí asi o pět korun víc. Stejně tak smětana by měla být mezi 30-35%, jinak to není smetana.
Posledním na řadě byl
Flank steak s foie gras s madeirovou omáčkou
Suroviny: flank steak, olivový olej, foie gras, hladká mouka
Na madeirovou omáčku: máslo 1 pol. lžíce, kořenová zelenina nakrájená najemnou 5 pol. lžic, najemno nakrájená šalotka 2 pol. lžíce, žampiony 2 ks, červené víno 0,2l, tymián, bobkový list, drcený pepř 2 pol. lžíce, demiglace 0,1l, smetana 33% 0,2l, madeira 0,2l, sůl, pepř, foie gras špičky 0,1kg
Postup: Maso osolíme a opepříme. Na pánvi rozpálíme olivový olej a maso na něm po obou stranách opečeme. Dáme dopéct do trouby rozpálené na 70°C asi 45 min.
Foie gras nakrájíme na plátky po cca 40g, osolíme je a opepříme. Lehce posypeme hladkou moukou. Opečeme po obou stranách a ihned servírujeme.
Na madeirovou omáčku: Zeleninu, šalotku a žampiony orestujeme v kastrole na rozehřátém másle. Přidáme koření a zalijeme vínem. Necháme vařit. Přidáme demiglace, madeiru a smetanu, dochutíme solí a pepřem a necháme převařit. Přidáme foie gras, rozmixujeme a přecedíme.
Foie gras jsem chutnala poprvé a musím říct, že do pravýho gurmeta budu muset asi ještě dorůst, protože mi to teda vůbec nechutnalo. S játry jak je známe my sice nemají nic společnýho, ale zároveň mi spíš připomněly syrovej žloutek než pochoutku. Pro ty, kteří by je rádi ochutnali: dají se koupit např. v Makru mražené, prý jsou naprosto ok.
Pak jsou tu další ingredience, které člověk moc často nepoužívá (nebo aspoň já ne) - třeba demiglace - na www.demiglace.cz se dočtete, co že to vlastně je a rovnou si tam můžete i kelímek objednat, pokud se vám nechce doma vařit vlastní (jako třeba mně). A poslední v řadě je madeira - jak se dočtete, jde o dezertní polosuché víno, na první pohled vypadá jako portský, ale voní úplně jinak. Podle internetových obchodů vás vyjde láhev na něco málo přes 700,-.
Za mě můžu tenhle konkrétní kurz naprosto vřele doporučit - člověk nestačí zírat, čeho všeho je vlastně schopen ;-).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)