Nebo spíš běžkyně - po pátečním celodenním vysedávání na zadku, mě večer popadl amok a za boha jsem nebyla schopná vydržet na místě. Vzhledem k Aniččině zdravotnímu stavu nepřicházelo v úvahu, že by běžela se mnou. Tak jsem se rozhodla, že vyrazím sama - spokojila jsem se s instrukcí, že Kurtuluş park, kam jsem měla v plánu doběhnout, je pořád rovně, a pak se před mnou objeví - Aniččiným tempem zhruba 7 minut daleko.
Vyrazila jsem z kopečka ostrým tempem s tím, že až doběhnu do parku zpomalím - hlavně, ať jsem co nejdřív z tý rušný ulice. Běžím rovně, furt za nosem, tepák ukazuje rozstřel mezi 85-90% maxTF a já zoufale vyhlížím park. Po patnácti minutách je jasné, že je něco špatně. Na konci ulici jsem se otočila a vyrazila zpátky.
Pozitivní je, že lidi nečumí o nic víc, než Pražáci - spíš je běžící jedinec překvapuje, ale rozhodně jsem si nevšimla nějakýho pohrdání.
Výsledek byl poměrně brutální: 5 km za 30 minut, průměrný tep 170, max TF 186... ale za ten nával endorfinů to fakt stálo! :-)
A kam ten park schovali?! Že tys nechala doma mapičku!;)
OdpovědětVymazat