pondělí 28.6. - úterý 29.6.
Odlítaly jsme v pondělí v 18:35 z Prahy. Podle letového řádu jsme měly před desátou hodinou dorazit do Istanbulu a druhý den v sedm ráno pokračovat do Ankary. Od megery na check-inu jsem si vyslechla, že mám o dvě a půl kila těžší kufr, než je stanovený limit, a jestli si jako uvědomuju, že se za to platí... Zeptala jsem se, jestli to mám přebalit, na to už nic neřekla a po vyfasování sedadel, odevzdání Aniččina batohu nazvaného pro tuto speciální příležitost "penis" (fakt, že si ho nechala zamotat do ochranné fólie a díky karimatce, kterou na něm měla přiváznou získal určitý tvar s tím, samozřejmě, neměl co dělat ;-)), rozloučení s Tomem (protentokrát jsem byla statečná a dokonce jsem se zvládla nerozbrečet) a povinném nákupu glenfiddichského jelínka, který by už mohl dostat občanku, jsme se mohly nalodit na palubu.
Nejdřív nám přišlo vtipné, že třetí sedačku u okýnka okupuje Syřan, že si můžeme pokvákat (teda hlavně Anička) arabsky, ale jelikož pán zjevně nebyl schopný pochopit, že povídat si je fajn jen chvíli a člověk si chce taky třeba číst (obzvlášť, když jsme nafasovaly Respekt a Hürriyet) nebo si povídat, začal být poněkud otravný - vrcholem bylo, když se jal ukazovat Aniččce fotky z Číny v mobilu a místo památek a Číňánků na ni vybafla růžová fotka (regulérní detail... majitelka klidně mohla být Číňanka, kdo ví...) - to byl docela solidní šok, mistr Syřan měl zjevně pocit, že je to ok a dál se s námi snažil bavit. Hnus, velebnosti. Druhý highlight představovaly luxusní turbulence - kdo mě zná, ví, že nejsem dvakrát velký fanda do lítání a tohle mi teda neměli dělat. Už dlouho jsem nebyla tak ráda, že můžu z letadla vystoupit.
Na letišti jsme se usalašily ve Starbucks, koupily si kafe, klapaly pantem a Anička to nakonec zalomila. Ve společnosti Larssona noc vcelku utíkala. Před šestou, kdy jsme pobraly saky paky a jaly se hledat příslušný check-in na druhou fázi cesty, jsem zvládla ještě prohrát v kostkách, a pak už byl konečně čas vyrazit. Turecký check-in proběhl bez problémů, stejně jako hledání gatu a lodění se. I let byl klidný, jídlo dobré, takže jsme začínaly věřit, že to nejhorší máme za sebou, a teď už nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty.
Cestu z letiště jsme totiž taky zvládly v klidu, na autobusovém nádraží AŞTİ jsme se vcelku zorientovaly a vyrazily jsme vstříc přidělené yurtě. Tam začalo správné peklo. Totiž - není yurta jako yurta. Informace o ankarských kolejích se značně rozcházely. Jedny pravily, že jsou naprosto super, pokoje pro jednoho atd., a druhé hovořily o pokojích po osmi a pekle na zemi. Žel bohu se ukázalo, že ty druhé spadají do naší reality. Nejdřív se nás tam ujal docela milý pán, který - jako všichni ostatní včetně kompletního osazenstva yurtu obývajících studentek - neuměl anglicky ani zbla, tudíž jsme byly poprvé v životě nucené snažit se rozumět turečtině a turecky reagovat. Vzhledem k probdělé noci a ne zrovna úplně kvalitní znalosti jsme se záhy ztratily v překladu.
Vyplnily jsme nějaké papíry a pán nás dovedl do jednoho ze tří paneláků, kde se v přízemí tísnily v několika místnostech desítky holek, které čekaly, až se dostanou k jednomu ze tří stolů, kde seděly místní memury. Proces připomínal zapisování čekohokoliv v arabárnách - jedna secvakla, druhá něco napsala, třetí podtrhla a čtvrtá připsala naše jména na osmilůžkový pokoj. Shit.
Pak jsme šly nafasovat navlhlé povlečení a polštář a podařilo se nám (teda hlavně Aničce, protože je to bytost akční) vykomunikovat prohlídku našeho potenciálního útočiště na další dva měsíce. Pokoj v pátem patře mi připomněl film Merry Christmas, Mr. Lawrence - na patnácti metrech čtverečních stály čtyři palandy, stůl a čtyři železné skříně. Byl nám přidělen jen z kavalců a jedna z dvojskříní (na skříň si člověk mohl koupit visací zámek, dveře do pokoje se ale zamknout nedaly). Snažily jsme se zjistit, jeslti by nebylo možné dostat dvoulůžák - jeden byl totiž na patře volný. Proběhla série telefonátů a dohadů, aby nám nakonec nějaká čarodejnice s bradavicí na nose arogantně sdělila, že neexistuje, abychom měly dvoulůžkový pokoj, že tu jsme přeci proto, abychom se naučily turecky (což by určitě na pokoji plným zahraničních studentek šlo, haha), tak ať si nevymýšlíme 3,14čoviny a jdeme se ubytovat.
Sedly jsme si na recepci a řešily, co dál. Anička byla ochotná to zkusit, já ne. Prostě ne. Říkala jsem to od začátku a moje rozhodnutí fakt, jak pokoj vypadal, jenom utvrdil. Asi jsem měkká, ale tohle je prostě přes moji osobní hranici. Takže jsme vrátily povlečení (s mým prohlášením "Bizim ihtiyac değil", kterému kupodivu pán porozuměl), vzaly bagáž a odvlekly ji do blízké kavárny. Mezitím jsme ještě absolvovaly sérii telefonátů - Tomovi, na ambasádu, do realitky... Tam jsme si daly limonádu, sendvič a díky tomu, že tam bylo připojení, jsme začaly hledat nějaký podnájem. Ukázalo se,e že rovnováha ve vesmíru fakt asi existuje, protože zhruba na šestý pokus se nám podařilo dovolat se jedné paní či slečně, která byla strašně překvapená, že někdo volá a domluvit se s ní na zítřek, kdy bychom si měly dopoledne (na desátou hodinu) přijít prohlédnout pokoj, který chce pronajmout. Sraz jsme si domluvily před Kocatepe Camii (což nám v ten moment vůbec nic neříkalo) a s nadějí zabookovaly pokoj na jednu noc v hotelu poblíž dohodnutého místa srazu.
Znovu jsme si naložily náklad a plazily se na metro. Nakonec se nám podařilo dolézt do hotelu, který byl ještě dost daleko od místa, kde jsme vystoupily z metra. Hotel, jak jsme dočetly na webových stránkách, byl postaven v roce 1987 - v té době asi platil za luxusní špičku, jenže se v něm od té doby vůbec nic nezměnilo :-). Přišly jsme si trochu jako v ozdravovně ROH, ale v pokoji byla koupelna, čistá postel a wi-fi.
Nakonec jsme se šly ještě na chvilku projít a večer padly za vlast. Shrnuto a podrtrženo: první den v Turecko nebyl zrovna ideální, ale kromě babek v yurtě se zatím Turci jeví jako milí, příjemní lidé - v kavárně, když viděli naše zoufalství, nám přinesli čaj, chlapi mi v metru ochotně bez ptaní pomáhali s kufrem do schodů a celkově zatím Anakara působí jako bezva město, tak uvidíme...
Žádné komentáře:
Okomentovat