neděle 25. července 2010

İzmir, Çeşme, Efes a koňská handlířka

čtvrtek 22.7. - neděle 25.7.

Velitelský čas ohlásil 20:57 a my směřovaly na metro na Kızılay a na autobusák, abychom se pokusily koupit lístky na bus společnosti Kamil Koç do Izmiru.
A: "Tak už vím, co jsem zapomněla."
J: "Co?!"
A: "Pyžamo..."
J: "To přežiješ."
A: "Můžu spát v žabkách..."
Podařilo se nám uchvátit poslední dvě místa v autobusu, který odjížděl ve 23:00 a do Izmiru měl dorazit v 6:00 ... Osm hodin - na místní poměry nic tak hroznýho, u nás je osm hodin cesta do Paříže.
Kamil Koč se nakonec předvedl jako super společnost - na každým sedadle televizka s výběrem filmů a hudby, jediný, co se ukázalo být drobným handicapem, byl fakt, že všechny filmy (včetně zahraničních) byly nadabovaný bez titulků... Takže jsem sáhla po Juno, kterou znám a aspoň vím, o čem se tam baví. Ve dvě ráno jsme si o půlhodinový pauze daly čaj a trochu si protáhly kostru. Jen co bus vyjel, Anička usla... V šest jsme zastavili na autobusáku na okraji Izmiru, vypotácely se ven a šly hledat dolmuš do centra, který měl podle LP z otogaru jezdit. Taxikáři nám s kamenou tváří tvrdili, že do centra nic jinýho než oni, nejezdí. Nakonec jsme zvolily městskou dopravu, sice je relativně drahá (3 jízdy 5,5 YTL), ale lepší, než se nechat natáhnout od taxikáře. V centru našly velice rychle vybraný hotel Alican (překřtěný Patlican - pro velký zájem zařazuji jazykové okénko: patlican = lilek, bohužel fór se ztrácí v překladu :-)), Anička vyhandlovala snídani navíc a nezbývalo, než na pokoji odhodit zátěž, pokochat se výhledem z okna a jít se nacpat do jídelny.
Po snídani následoval výsadek po doporučených pamětihodnostech - nakonec jsme jenom přes plot okoukly Agoru (usoudily jsme, že v tom vedru se nám nechce po planině ne nedopodobné parkoviště courat a už vůbec se nám za to nechtějí dávat tři liry, obzvláště když jsme si cestou všimly, že v nálevně vedle hotelu vám za přesně stejný finanční obnos donesou jedno orosené, točené pivíčko) a pokračovaly dál směrem k turistickým informacím. Tam jsme nabraly letáčky, nechaly si vysvětlit cestu na autobus na Češme a po povinném drinku v předražené kavárně na nábřeží vyrazily do hotelu pro plavky, protože vedro začínalo být neúnosné a vidině pláže a moře se prostě už dál odolávat nedalo.
V hotelu jsme si nechaly poradit bližší autobus na autobusový seřadiště, ze kterého měl jet bus do Češme (nadměrné užívání slova autobus si uvědomuji, leč není zbytí :-)), měly jsme štěstí, protože jen co jsme došly na zastávku, jel jeden ze dvou busů, co nám slečna recepční doporučila. Anička při kupování lítsku ještě pro jistotu oznámila panu řidiči, kam chceme jet, ten to odkýval, prodal lístek a pohoda. Jenže po patnácti minutách nekončící jízdy předměstími Izmiru se šla radši zeptat znovu a on: "Na Učuyuklar nejedu!" Anička: "Ale prodal jste mi na něj lístky!" on: "Hm." ... po pěti minutách to šla zkusit znovu. On: "Pak vám pomůžu, jděte si sednout."
Autobus po pětadvacetiminutách zastavil, lidi vystoupili, my též a autobusák si odešel povídat s jiným autobusákem, který měl v těhle končinách zjevně taky konečnou. Vyrazily jsme teda do lékárny v naději, že se doptáme na autobus, který by nás mohl dovézt na avizované seřadiště.
Nakonec nás řidič nahnal do jiného autobusu, co tam stavěl a tím jsme se skutečně dostaly na U., kde už nebyl problém najít bus do Češme (velký, bílý, s nápisem Češme) a za další hodinu jsme byly na místě.
Na vyprahlém, sluncem rozpáleném parkoviště se tísnily budky největší autobusových společností (včetně oblíbeného Varana - Varan je asi nejdražší a pravděpodovně nejluxusnější společnost... :-)) - po další plus mínus půlhodině se nám podařilo koupit lístky na Kamila Koče na sobotu na cestu domů - večerní busy byly vyprodané, takže nás čekal odjezd ve 14:30... Což znamenalo zkrouhnout sobotní plánovanou návštěvu Efesu na hodinu.
Vydaly jsme se směrem k moři, které bylo cítit ve vzduchu. Přišla jsem si jako malej harant, co se nemůže dočkat Ježíška - tj. nutně musela před vodou následovat ještě štědroveční večeře v podobě kebabu a ayranu (ale moc dobrýho, to se musí nechat).
Moře vypadalo božsky. Slunečníky, lehátka, povalující se lidi, vlny... značka Ideál. Jen co jsme se zastavil, hned přiběhl chlapec s tím, že dvě lehátka a slunečník - 15 lir. Anička se pustila do handlování: jsme chudé studentky, jsme tu jenom na jedno odpoledne, patnáct lir nemáme, no tak, trochu lidskou cenu, tohle nejde... chlapec, světe div se, povolil - zaplatily jsme sedm lir a ještě nám donesl čaj :-D.
Moře bylo úžasný, teplý, čistý, mokrý... Vůbec se mi odtamtud nechtělo. Ale co dalo dělat - nakonec Anička usoudila, že je čas vylákat mě z vody a použila jednu ze smrtících pák, která na mě s téměř stoprocentní úspěšností platí:
Nedá se svítit, na Efes holt slyším... Do Izmiru jsme se vrátily v podvečer a odhodlaně o něco později vyrazily na nábřeží s tím, že si zajdeme do restaurace na rybu - v LP jsme vybraly jednu, v níž měly být "rozumné" ceny a vydaly se jí hledat. Jídlo vypadalo opravdu skvěle - teda na obrázcích v menu i na stolech lidí kolem, jen ty ceny nám nepřišly až tak rozumné, ale co, žijeme jenom jednou. Samotná porce byla dost drobná, piva třetinka, chleba na druhé požádání a účet... řekněme... nečekaný. Dvanáct lir za "kuver a ostatní" nás mále srazilo ze židlí (za 12 bychom se ve vedlejším bufetu u hotelu nacpaly k prasknutí), zaplatily a s kurvováním se vydaly do hotelu.
V sobotu ráno nás po snídani a zaplacení hotelu čekala první cesta, tureckým vlakem. A bylo to bezva :-) vlak nacpanej k prasknutí, ale s místenkama jsme se pohodlně usalašily a hurá do Selcuku.
V Selcuku jsme si na doporučení místní, zatraceně akční a milý hoteliérky vzaly taxíka k horní bráně nejzachovalejšího antického města ve Středomoří. U pokladny vyplázly dvacet jeteláků (je neuvěřitelný, že tu nikde nikdo neposkytuje slevy pro studenty - výjimečně pro místní, pro zahraniční vůbec - takže mě ani nemusí mrzet ISIC zapomenutý po posledním výletu na Štefánikovu hvězdárnu u Toma v peněžence) a vyrazily. Efes je úchvatnej, Anička a nedostatek času mi zabránily věnovat se oblíbené zábavě na podobných místech - nesměla jsem si obejmout ani jeden šutr, protože kdybychom nestihly vlak do Izmiru, ujel by nám bus do Ankary... Rozhodně bych se tam a do Selcuku chtěla někdy vrátit...
Vlak do Izmiru jel na čas, tentokrát bez místenky jsme posedaly kde se dalo (já na bedničce s hasičákem, A. na schodech) a hurá nazpět. V Izmiru jsme do sebe naházely čorbu a vydaly se lovit bus. Po pětatřceti propocených minutách nás MHD vyplivlo před otogarem, kde už čekal na stanovišti 21 (ze 175) náš Kamil Koč.
Cesta do Ankary byla zatím asi to nejpohodlnější a nejluxusnější, co jsme s místními busy zažily. Hned po nástupu přinesl stevard zmrzlinu (nekecám! Vanilkovo čokoládovou algidu v kelímku - a to si ještě den předtím dělala Anička srandu, že se vsadíme o to, kdo se v autobuse cestou domů ze srandy zeptá: "Dondurma var mi?" anebo "Máte zmrzlinu?"... a vono jo! :-D), vodu, kafe, koláček, sušenky, znovu kafe a džus... V telce nic nedávaly, což vzhledem k tomu, že jsme obě měly co číst, ani nevadilo. Co bylo slabší, byly paní středního věku na sedačkách před námi, které ani nenapadlo, že když si totálně svoje křesílka sklopí, přišpendlí nás na těch našich jako pan profesor Veselý špendlíval svoje vzácné brouky... Přišpendlený jsme strávily osm hodin v buse s přestávkou na sváču.
Ankara nás přivítala chvíli před jedenáctou. Špinavý a utahaný jsme před půlnocí zvonily na vyděšenou Aysun, která měla klíče v zámku a čekala nás až v neděli.
Sečteno a podrtženo: Izmir nic moc, Selcuk, Efes a Češme palec nahoru! :-)

P.S.: Na žádost přidávám mapku, aby bylo jasné, kdeže jsme to byly...

2 komentáře:

  1. Tyjo, proč jsi jen měla tak děsně velkej kufr, že jsem se ti do něj nevešla?? Hned bych jela s váma!

    PS: překladatelský fórek jsem kupodivu pochopila - bulharské slovo patladžan bude zcela evidentně slovanského původu, co?:-)

    OdpovědětVymazat
  2. no jen aby... :-) A kemalovské revoluční heslo "Turkem je každý, kdo je Turkem rád" se zjevně vztahuje i na bulharské lilky...

    OdpovědětVymazat