... s ním i třetí trimestr, což těžce smrdí velkým krvavým finále...
Co už je definitivně mimo moji ligu?
- neběhám
- neplavu (za což teda nemůžu já, ale správa hloubětínského bazénu, která se rozhodla ho kvůli rekonstrukci (?) přes léto zavřít)
- nechodím večer ven, večer je čas vymezený na ufuněný převalování se v posteli ve snaze najít nějakou polohu, ve který se nebudu dusit a Madla se mi nebude snažit prokopnout bokem (mimochodem, myslím, že něco na tom Jungovi bude - jak jinak vysvětlit její snahu prokopat se ven, než kolektivně sdíleným povědomím o jisté písničce jisté valmezské kapely?)
- nepiju (to je jasný, rozkošný obrázek přeskrtnuté těhotné ženy s culíčkem a skleničkou jsem po Glenfiddich objevila i na Gambrinusu... tu whisky jsem si nedala, ten gambáč jo... ale jen půlku!)
- nevejdu se do oblečení (což se teda dalo čekat)
- nejsem pomalu a jistě schopná mluvit o ničem jiným, než o miminech, porodech, miminech a porodech... ech
- nepouštím si hudbu, protože u ní nemůžu "tančit" (kdo mě někdy viděl se zmítat, ví, proč tam ty uvozovky jsou)
co mi naopak jde skvěle:
- startuju na první, na druhou brečím
- sledování pořadů pro intelektuálně náročné (16 and Pregnant, Teen Mom, Gossip Girl...)
- stěžování si - na všechno, všechny a pokud možno neustále
- sebelítost (béé, kdo by se taky nelitoval, když vypadá jako vyvržená velryba po dvou dnech na sluníčku?)
- přemítání nad tím, JAK MOC bude bolet porod / jak to bude všechno náročný/ jak MOC to nebudu zvládat (jinak jsem rozený optimista, kdyby vám to ještě nedošlo)
- absolutní vcítění se do dětí s ADHD
a pořád nevím, co má být na tom těhotenství hezkýho... že by to mimino na konci? :-) Minimálně jako kurz postupného nezbytného zvětšování tolerance nejbližších, to funguje zaručeně...
