Co vlastně ti cestovatelé celé dny na cestách dělají?

...a jsem zpátky u omílané Cesty do Indie - ne, vážně - co ti cestovatelé teda celý dny na cestách dělají?! Já na to totiž nemůžu nějak přijít a možná se tím připravuju o nejzábavnější část celého cestovatelského projektu...

Den Třetí - úterý 23.8.2010 - Mardin-Hasankeyf (107 km; 5500 obyvatel, nadmořská výška neuvedena)

Ráno jsem se nechali po nejbohatší snídani, jsou jsme za celý týden v Kurdistánu jedli, odvézt místní sockou (tohle označení není asi na místě, protože mardinské autobusy jsou v zásadě nové a čisté, na rozdíl od téměř všeho ostatního, čím se můžete v téhle části světa nechat přepravit) na minibusák (můj vlastní novotvar - variace na autobusák, kdybyste někdo náhodou můj geniální výmysl nepochopil :-), kde jsme byli okamžitě naloděni do náklaďáčku. Po chvilce jsme zaplatili čtrnáct jetelů a mohlo se vyrazit.
Nabrali jsme smrduté ženy se špinavými dětmi (na fotce sedí nalevo od cedule Mardin) a hurá do Hasankeyfu.

Jen co jsme tam po hodině jízdy vystoupili, odchytl nás místní "hoteliér" a začal nám rvát šrouby do hlavy, že tam určitě musíme přespat, že z Batmanu jede poslední autobus do Vanu v jednu hodinu, že je už jedenáct a tím pádem máme na celý Hasankeyf dvě hodiny a to nemůže stačit (věřte mi, může) a bla bla bla -v úplně původním plánu byla noc v Hasankeyfu, tak jsme na to nakonec kývli. Podívali jsme se na pokoj - docela jízda, hezký výhled z balkonu na Tigris a na společnou sociálku - jízda na druhou (na kobku to ovšem nemělo) a cena: 50 lir noc. Nuž dobrá. Vypadalo to všechno jetě, ale relativně čistě.





Na fotce úplně vpravo je vedle mostu motel vidět - ano, ta zelená budova a ano, vedle mostu. takže kdykoliv přesněj přejel náklaďák - a věřte mi, bylo to dost často bez ohledu na to, jestli zrovna svítilo sluníčko nebo měsíc - celej hotel se solidně rozklepal. Pod oknama nám šuměl Tigris, bylo vedro, ale snesitelný, tak jsme si řekli, že to bude nakonec fajn.

No... bylo nebylo. Chvíli jsme zevlovali na pokoji, pak se tam ale udělalo hrozný vedro, tak jsme usoudilo, že je fuk, jestli se budeme potit na sluníčku nebo na pokoji a vyrazili jsme obhlídnout místní hlavní atrakci - obydlí vykutaný do skal, v některých údajně (ano! jednoho pána jsme viděli!) dodnes místní žijí. Skály byly moc hezký, brána na hrad zavřená (ostatně se nám tam v tom pařáku zas až tak moc drápat nechtělo), navíc jsem začínala mít fakt hlad.




Jenže... co s hladem o ramazanu v Hasankeyfu poté, co jsme zjistili, že nejchválenější hospoda z eLPéčka je zavřená? No, však víte... mohla jsem si ho akorát tak hladit a říkat mu malej. Takže jsme udělali to, co podle William Sutcliffa cestovatelé dělávají - vlezli jsme si na pokoj a usnuli. Probudila jsem se před šestou s totálně propoceným trikem - nekecám, fakt jsem měla celý mokrý záda, břicho, o podpaží ani nemjluvím. Od řeky vítr hnal poryvy vařícího vzduchu, větrák na pokoji je odrážel ode dveří a posílal zpátky, odkud přišly. Usoudili jsme, že je čas vyrazit nafotit vesnici z druhého břehu řeky, namočit si nohy v Tigridu a urychlit tím čekání na západ slunce a večeři.


Ano, Hasankeyf JE fotogenický místo...




Po sedmý hodině jsme konečně v místní restauraci přes ulici dostali předražený pide a vodu. Noc byla skutečně plná vášní: vedro, ve vedlejším pokoji se dohadovali do dvou do rána nějaký chlapi (možná se jen dobře bavili), venku někdo neustále pořvával... upřímně jsem byla moc ráda, když začal zvonit budík - ona vyhlídka na ceestu klimatizovaným busem do města, kde si najdeme nějaký hezký hotel, člověka vzpruží... (v této chvíli připomínám dovětek, kterým jsem končila předchozí příspěvěk - chcete-li pobavit pánaboha atd.)

Appendix I aneb má sbírka kulaťáků

Mám nový koníček, fotím východo anatolské skulptury zdobící tamější kulaťáky - má sbírka se za týden notně rozrostla (z nuly na pět ;-), a každý originální kousek ve mně vzbuzoval nevídané nadšení.

Co tím chce básník říci?

No... že občas jeden obraz vydá za tisíc slov, a když je těch obrazů více, slov už skutečně není třeba :-)

Diyarbakirský meloun na hradbách - přiznejte se, že jste mi to nevěřili? :-)

Vanský čajník - okolí Vanu bylo vůbec na dokonalý sochy bohatý...

Opět Van a opět fauna

Vanská kočka i s koťátkem - neplést s albínským fenkem...

A to nejlepší na konec :-)

Dinosaurus kdesi na návsi 60 kilometrů od Vanu ... (já teda tvrdím, že je to Lochnesska, ale v rámci držení se návodu na Šťastné manželství píšu, jako co to identifikoval Tom ;-)

"Všichni Mardin milují..."

a podle eLPéčka je prý hned jasné, proč... a já se ptám: PROČ?!

Nějak mi to za ten den a noc, co jsme tam strávili, nedošlo.

Den Druhý - pondělí 22.8.2010 - Diyarbakır*-Mardin (96 km; 55 000 obyvatel, 1325 m n.m.)

Po snídani a zaplacení vyhandlované ceny jsme se nechali odvézt na autobusák (standardně kdesi in the middle of fuckin' nowhere za městem), abychom se na přepážce METRa inzerujícího busy do Mardinu dozvěděli, že odtud tam nic nejede a musíme se odpravit na İlçe minibus otogar a tam že už něco chytneme. Takže zpátky na hlavní, mávnou na dolmuš a oddolmušovat se na Ilče...

Na plácku, u kterýho nás vyhodil druhý dolmuš (první dojel kamsi, tam nás přesadili na další...), se skutečně tísnily desítky bílých minibusů. Hned za záchodky vedle dětí prodávajících všechno všem nás odchytli a nahnali do příslušný rozhrkaný dodávky, která se během deseti minut zaplnila, zacálovali jsme 12 jetelů a jelo se.

V Mardinu nás vysadili pod kopcem a nastrkali nás i s bagáží do městskýho autobusu, kterej nás za pár lir vyvezl na kopec (pěkně šukran, tomu se říká rip-off). Podle LP je potřeba se v Mardinu chroupnout do paty, když chce člověk spát jako člověk, levný hotely stojí za pendrek - výjimečně - Hell, YES!

Vlezli jsme do prvního hotelu, který jsme potkali. Nabuzená tím, že mi zatím všichni jednoduchý věty rozuměli, jsem pánovi na "recepci" (rozuměj: ve vedrem nasáklým pokoji s dvěma ošuntělýma, kdysi šukézníma, pohovkama, stolem, kalendářem z roku 51 a větrákem honícím tu vařící směs kyslíku dusíku výfukových splodin a tlejících odpadků sem a tam a se zdma s olejovým nátěrem v puklinách prorostlým plísní) vysvětlila, co chceme. S úsměvem pravil, že 50 lir, koupelna na chodbě. Tak mu povídám, že bychom to rádi viděli. On - není problém. Odvedl nás do patra a ukázal ten super pokoj za 700,- na noc... Děcka, to byste musely vidět! (Mami, ty radši ani ne :-) Pokoj nevypadal až tak hrozně, ano, na stropě byla mapa světa na jakési exoplanětě vyvedená v černo zelené plísni, ano, postele vypadaly trochu jetě, o koberci radši ani nemluvě, klimatizaci zajišťoval "výkonný" větrák z roku ajn-cvaj, ale budiž. Ovšem společné sociální zařízení bylo jinačí kafe: Na chodbě - dle smradu člověk nemohl minout - vlevo, v místě se sníženým stropem, dva turecké záchody, které vznikly pravděpodobně ve stejné době, jako celý Mardin (tj. v 5. století př.n.l.), naproti záchodkům byla místnost, která silně připomínala středověkou kobku - jen s tím rozdílem, že z jedný zdi trčela sprcha! Ó ano - KOUPELNA!! Zkusila jsem zjistit, jestli by tam nešlo přespat za 40 YTL... A víte co? Šlo! Akorát v jiném pokoj, jiný pokoj byl o deset lir levnější proto, že v něm nebyly okna!! Takže... víte co? Jsou věci mezi nebem a zemí, na který jsem možná moc stará a použitá a možná jsem na ně byla stará a použitá vždycky - tohle je jedna z nich.

Poděkovali jsme a s tím, že si to rozmyslíme, jsme odešli.

Za dalším rohem jsme našli ceduli na další hotel... Dle prvního dojmu jsme čekali něco podobného...
Na protějším chodníku se tísnili kolem dodávky chlapi, kolem prošel pán a v každé ruce nesl za ucho jednu useknutou telecí hlavu... Kde jsme se to sakra ocitli?!

Nicméně poté, co jsmpe vydupali schody a prošli vchodovými dveřmi, jako bychom vstoupili do jinýho vesmíru - hotel byl prostě luxusní a tenhle pocit tryskal z každýho jeho kamene. Noc stála jednou tolik, co v kobce... Usoudili jsme, že se podíváme na pokoj a uvidíme. No a na pokoji nebylo, co řešit.

Hotel je zjevně hodně nový a výhled z ochozu před pokojem, stejně jako z kavárny o patro výš, byl vážně úžasnej (možná proto, všichni Mardin milují... ale ruku na srdce: pár pěkných pohledů do krajiny vás přeci nemůžu zasáhnout natolik, abyste hned tvrdili, že to tam zbožňujete, ne? no dobrá, dobrá, možná když jste exaltovaná Američanka... ale jinak?!)
Venku bylo vedro na padnutí, takže jsme si zalezli na pokoj, pustili klimatizaci a do dvou hodin hybernovali. Ve dvě jsme - nepoučitelní, vyrazili do muzea. Muzeum tentokrát fungovalo, jen ne v pondělí... Taže jsme místo muzea okoukli místní starou madrasu a došli se najíst - čert ví, jaký zvuky ta pidi hromádka předraženýho masa (že by ramazanová přirážka?) za živa dělala, v každým případě se na nás za těch dvacet minut, co jsme tam strávili, přišlo podívat snad celý osazenstvo třípatrovýho domu, ve kterým dotyčná hospoda sídlila a já si znovu vzpomněla na trička, který jsme si s Aničkou chtěly nechat někde v Ankaře turecky natisknout - na jednom by bylo "Ano, jsem člověk!" a na druhém "Ano, jsem z Marsu!" ...

Zbytek dne byl ve znamení povalování na pokoji a sledování anglických tureckých kanálů :-) bohužel tam neměli můj oblíbený e2, kde dávají každý večer od devíti Odložený případy, na druhou stranu Tom skočil koupil do pidipotravin na rohu celou Vienetu, v jídelně ukradl dvě lžičky a naprosto dekadentně jsme za poslechu tureckých popových hvězd na kanále Kral celej polárkáč bohapustě a bez špetky soucitu popravili.

Ráno jsem si znovu vzpomněla na Cestu do Indie, na pasáž, kde hlavní hrdina znovu potkává dvě holky, co tam odjely, aby jako dobrovolnice pracovaly v leprosáriu, neustály žvanily o tom, jak to tam bylo super, jak je to všechno super, jak se jim to líbilo, a poté, co před odjezdem s ním přespí jednu noc v luxusním hotelu, se jedna šprajcne a dostane hysterák, že z tý postele nevstane, že tam jsou peřiny a povlečení a že je to měkký a čistý a vůbec... Nechtělo se mi odtamtud, bylo tam přesně dvacet sedm stupňů, koupelna byla čisťounká, polštář načechranej a hlavně... před náma cesta do Hasankeyfu a podle původního plánu dál do Batmanu a odtamtud sedmihodinová štreka do Vanu. Ale znáte to: chcete-li Boha pobavit, řekněte mu o svých plánech...

*Diyrbakir má, mimochodem, ve znaku hradby, na kterých trůní meloun... nepředstavitelné? Ano. Nemožné? Nikoliv. Viz Appendix 1 :-)

Cesta do Indie...

... a musí to být zrovna Indie?

... nemusí! Může to být třeba... Kurdistán...

Na knihu Williama Sutcliffeho jsem si vzpomněla během našeho týdenního cestování po Kurdistánu hned několikrát - zdá se, že by ji skutečně mohl zasadit snad téměř kamkoliv.

Den První - neděle 21.8.2010 - Ankara-Diyarbakır (945 km; 665 400 obyvatel, 660 m n.m.)

Ráno nekřesťanská vstávačka před půl sedmou, dopakovat pár zbývajících věcí, bez kterých bychom se obcházeli trochu hůř (kartáček na zuby, whisky, ručník, meloun...) a vyrazili na autobus na letiště. Všechno probíhalo naprosto hladce a na půl dvanáctou jsme přistáli v Diyarbakiru.
Diyarbakirské letiště hostí jak civilní, tak vojenské letouny - nikde jinde se mi zatím nestalo, abych po vystoupení na přistávací plochu míjela ozbrojené vojáky a musela projít plotem z pletiva obehnaným ostnatým drátem. Stejně tak jsem nikde jinde neviděla vedle pásu s kufry přepážku, kde si cestující vyzvedávají své zbraně, které museli na dobu letu odložit.
Bez větších problémů se nám podařilo najít městský bus, který nás za dvě liry na hlavu odvezl k Dağkapı - místu, kde se podle eLPéčka, měly na jedné hromadě povalovat všechny místní hotely. Vybrali jsme jeden, který nám přišel podle popisu i uvedené ceny zajímací - jak už se při tomhle (už víc jak dvouměsíčním) výletu ukázalo, LP je "trochu" mimo. Ceny jsou v podstatě o sto procent vyšší a Hotel Kaplan (nenechte se zmýlit, s křesťasnkou misií to tam fakt nemá nic společného - kaplan znamená v turečtině tygr), který najdete ve smrduté boční uličce, vás na noc vyjde na 100 YTL (1 jetel je 14 korun, kdybyste měl někdo chuť si to přepočíst). Kdo z vás by byl ochotný za dvoulůžák v komančské stavbě v Diyarbakiru zaplatit 1400,-?! ... Za rohem tváří v tvář stojí další dva hotely - mají jako kovbojové na divokým západě vstupy proti sobě a v obou si můžete zastřelit dvoulůžák za 80 lir - než se pustíte do handlování :-). Nakonec jsme se ubytovali v pátém patře v Hotelu Kristal za 65 lir na noc se snídaní. Pokoj byl sice malý, ale čistý, koupelna sice trochu ošuntělá, ale pořád opravdu průchozí (v porovnání s tím, co bylo před námi, to bylo opravdu hodně hodně průchozí).
Venku pařilo sluníčko, jak správný paka jsme ve dvě vyrazili do muzea - miluju eLPéčko! Muzeum je, vážení a milí, DVA roky zavřené! Vrátná na nás koukala jako na paka +2 (upgradovaná blbost). Nebyly památky, byl Migros a Burger King. Junk food chutná obzvláště vypečeně po delší pauze. Po chrámu konzumu jsme se vydali hledat starý muslimský chrámy - ulice praskaly ve švech, všude nagelovaný borci v košilích a kalhotech od obleku a dědci v šalvar kamísech s čepičkama na šošoli a prastarýma ukrajinama. Hlavní mešita je pod lešením, takže jsme se nakonec ocitli v největším pařáku na městských hradbách. Neustále jsem čekala, kdy na nás vybafne nějaká hadice, ale zjevně se mě (naštěstí) bojí stejně jako já jich, takže kromě malých ještěrek jsme jiné živoučichy nepotkali.
Podívali jsme se ke kostelu syrských monofyzitů a propletli se smrdutými uličkami plnými žebrajících dětí zpátky k hotelu. Zbytek dne byl ve znamení anglických tureckých kanálů, spánku a nezbytného společníka na cestách...
... příště? Jak jsme jeli do Mardinu, města kravských hlav a výhledů do Sýrie...

Ne že bych se chtěla vychloubat...

... ale trocha narcisismu ještě nikoho nezabila... nuž postupte si dále DO VOZU :-)

Turecký strýček Pepin

akorát ten náš se jmenuje Ali.

Je to Aysunin ex-přítel, stávající ohřívací láhev do postele (jako by to tady bylo potřeba) a od minulýho středečního rána tu s námi bydlí.

Jak se taková věc stane? To takhle přijdete odpoledne vyřízený ze školy a na gauči sedí kromě Aysun plešatej týpek, kterýmu je bajvoko pětatřicet plus, pijí čaj a koukají na televizi. Aysun vám sdělí, že to je TEN Ali (se kterým tři roky chodili - resp. měli (ne)fungující vztah na dálku, ona v Německu, on v Turecku a vídali se o prázdninách), a že jí v pět ráno volal, že je na cestě odkudsi domů do Kayseri, a jestli by u ní mohl přespat, než mu pojede večer bus.

Aysun měla jet na prodloužený víkend do Istanbulu, vyrazit měla ve čtvrtek večer. V tu dobu tu Ali pořád ještě byl (původní tvrzení, že "nééé, já s ním SAMOZŘEJMĚ nic nemám!" se změnilo v "Hm, no jo") a Aysun změnila plány. Místo do Istanbulu spolu odjeli půjčeným autem do neděle do Yalovy (což je, pro můj zeměpisný kroužek, městečko hodinu lodí od Istanbulu na pobřeží jižně od právoplatnýho hlavního města).

V neděli se vrátili večer a od tý doby každý den, kdykoliv se Aysun zeptám, kdy Ali pojede domů, odpoví, že "dneska".

Ali je osmadvacetiletý nezaměstnaný automechanik, který tu celý dny vysedává před telkou a nudí se... a chce si povídat, což je vzhledem k tomu, že neumí ani žbleptnout jinak než turecky, docela problém, protože moje turecký vyjadřovací schopnosti jsou, řekněme, pofidérní. Takže na mě věčně pokřikuje "Jitka! Jitka!" a k tomu zamumlá cosi turecky, co mi musí třikrát zopakovat, než pochopím, která bije, a pak následuje pětiminutová pauza, kdy se ze sebe snažím vymáčknout odpověď (což ho samozřejmě nebaví, tak do mě začne hustit něco dalšího). Přiznám se, že po šesti hodiných ve škole jsem ho dneska poslala do háje...

Abyste si Aliho s Aysun dokázali představit v barvách, přikládám fotku...
PS: Ali měl odjet dneska večer... Aysun prohlásila, že jestli neodjede, zabije ho (to samé jsem dneska říkala bosenskému spolužákovi nad kafem - že mu možná budu večer volat, aby mi pomohl zbavit se těla, smál se, asi si myslel, že si dělám srandu, leč...). Nicméně místo páchání jednoho z Hříchů pro pátera Knoxe se společně vypravili někam do hospody, takže počítám s tím, že Ali odjede "zítra"... Takže, Tomi, máš velkou šanci, že se s Alim poznáš osobně - máš radost? :-)

Gruzínština

Víte, jak vypadá gruzínská abeceda?
Umíte gruzínsky počítat do deseti?
Já taky ne...
Ale s menší pomocí gruzínského spolužáka se to dozvěděla a možná se to i naučím :-)

Cyničtí afričtí spolužáci

Některé zábavné chyby při učení jazyka prostě vznikají:

Olivio: "Kéž by byla na celém světě válka!"

...

Jeho krajan Gibríl ovšem dneska předvedl dokonalý černý smysl pro humor, který možná tak ani není humorem, jako obecným světonázorem a přesvědčením.

Učitelka: "Gibríle, podívej se na tu starou paní, co dělá?"
Gibríl: "Přemýšlí."
Učitelka: "A o čem přemýšlí?"
Gibríl: "O tom, že brzy umře!"

Ručníková víla

H: "Aniččina rodina za sebou po světě nechává ručníky, vždycky, když někam jedou, nechají tam ručník..."

...

T: "To je dobrý, oni jsou zjevně mimořádný Češi - protože ty většinou ručníky kradou, ne?"
PS: Myslím, že si ručník ukradnu - škoda ho, takovej pěknej... :-) Zjevně se dodneška dělíme na lovce a sběrače, sbrači nejsou schopný nikde nic nechat a lovci? Lovci holt cestují bez ručníků a melounů...

Antalya Antalya...

... aneb víkend na důkaz existence karmický rovnováhy :-)

Přes poslední pekelnou zkušenost se společností Metro jsem se rozhodla dám jim ještě jednou šanci - ne že by s mým návalem dobré vůle mělo něco společného to, že jsou asi jediná společnost, u který si můžete koupit místenky online, ale znáte to... :-) Zároveň jsem si našla nějaký cenově přijatelný hostel v lokalitě, která se dala dohledat na mapičce v LP, potvrdila rezervaci a byla připravená vyrazit. Respektive - nebyla, autobus odjížděl v jedenáct hodin v noci a vidina osmi hodin v sedě ve mě radostné emoce zrovna nevyvolávala. Měla jsem chuť zalízt do postele a nevylejzat... V tomhle směru jsou rezervace a zaplacené lístky k... no... nezaplacení. Vyrazit jsem musela, mé škrťounské já by se s propadlými 70 liráky nikdy nesmířilo.
Na autobusáku se to hemžilo lidma jak na Staromáku po příjezdu hokejistů - kvanta Turků s bágly, kufry, pytly a já nevím čím vším ještě - zjevně byla nějaká komplikace s odjezdem autobusů a várka v půl jedenáctý se o deset, patnáct minut zpozdila, na to konto koncentrace mumraja dosáhla dříve nevídané hustoty ró rovná se deset Turků na metr čtvereční. Za boha jsem nemohla najít, odkud jede můj autobus a začínala jsem z toho být trochu vyjukaná. Nakonec to byl menší problém, než jsem myslela, bus zastavil sice jinde, než měl, ale chlapík od Metra s jedákem sekutečných decibil vykřikoval "Antalya Antalya" tak intenzívně, že i Lazar by vstal a požádal ho, jestli se může krapet ztišit.
Doufala jsem (marně), že vedle mě nikdo nebude sedět. Místo toho se přede mnou na sedadlech vyloupl spolužák z Gruzie z jiný úrovně turečtiny ze školy s přítelkyní (pinda si později sklopila sedadlo tak, že mi div nezlomila nohy) a vedle mě se usadila tlustá postarší Turkyně. Nechtěla si, díky bohu, povídat, místo toho brzy usnula s otevřenou pusou a nestále se ke mně tiskla. Já jsem sice docela kontaktní člověk, ale tohle na mě bylo fakt dost silný kafe. Zhruba ve tři ráno jsem začala mít pocit, že jestli se ke mně bude dál takhle tulit, začnu křičet. Místo jsme na půl hodiny zastavili na parkovišti, po pauze jsem se snažila paní ignorovat a docela se mi dařilo.
V sedm ráno jsme konečně dorazili na autobusák v Antalyi.
První oříšek bylo najít bus - možná by nebylo od věci sepsat pro Turky manuál na používání turistů... jelikož jsem holka šikovná (to kdybyste o tom někdo do teď pochyboval), zvládla jsem to, stejně jako jsem se zvládla nechat odvézt ke Kaleiçi, kde se uvnitř starého města měl nacházet můj hostel. Město bylo kolem osmé ranní téměř liduprázdný, úzký uličky v Kaleici vypadaly naprostou kouzelně, a když se mi podařilo najít hostel a starý pán recepční o mně věděl, mohla jsem se začít spokojeně usmívat.
Měla jsem dvě hodiny počkat, než budu mít připravený pokoj, po dvou hodinách byl starý pán fuč a místo něj tam byl (asi) jeho syn (nebo vnuk) a ten mi řekl, že za další dvě hodiny... Asi jsem se tvářila dost zoufale a propoceně, protože mi nabídl, že můžu zatím být v jiným pokoji v přízemí. Tak jo. A co tam nenajdu?
(Pro nezasvěcené - tenhle borec hraje ve Stmívání, což je jakýsi soudobý neskutečný fenomén... můj osobní názor na první film je dost kritický - jak to říct kulantně, i při žehlení jsem se u toho dost pekelně nudila a pořád jsem čekala, kdy to teda začne být ta bomba, o které neustále všichni mluvili.)
Nicméně posléze jsem vyrazila na pláž a jedna věc je jistá: tady by se dalo žít :-) Minimálně na letní byt by to tu bylo opravdu hodně příjemná záležitost. Na pláži jsem s sebou flákla na rozpálené oblázky a zaujatě sledovala postaršího chlápka kousek ode mě: kromě slunečníku měl s sebou asi šest velkých osušek. Nejdřív jsem myslela, že na někoho čeká, ale ukázalo se, že jsou všechno jeho. Pán mohl být zhruba stejně vysoký jako já, ale vážil odhadem padesát kilo i s železnou palandou. Když si s cigárem v puse začal dávat nohy za hlavu, měla jsem co dělat, abych se nezačala smát - jediný, co mě do teď mrzí, je nedostatek odvahu vytáhnout foťák a ty jogínský prostocviky si vyfotit.
Antalye je celkově turistický místo - všichni se vám snaží něco prodat, všichni na vás pokřikují, ale zároveň jsem tam až tolik koupáků - obzvláště těch českých - nepotkala.
Za vidění rozhodně stojí místní muzeum. Je obrovský, vychlazený na dvacet pět stupňů a plný úžasných artefaktů.
Nedělní ranní cesta na autobusák byla taky zábavná: v Antalyi vybudovali zjevně novou tramvajovou linku z periferie do centra. Tramvaj se šine městem jako orgoj chorchoj, staví u novou zářících ostrůvků, na kterých pendlují místníst strážcí zákona a hlídají, aby každý prošel turniketem a nejezdil na černo (protože na ostrůvky se v okamžiku, kdy je jedinec schopný přelézt / podlézt / prolézt obyčejné zábadlí á la zábradlí v Praze (jen v chromované podobě), se dostane naprosto každý). Jenže - lístky se dají koupit jenom v trafice (vyprodány) anebo - jak jsem později zjistila - v budkách vedle nástupiště - které mají ovšem v neděli otevřeno až od 11:00! Policajti na zastávce, ze které jsem chtěla jet, mi sdělili, že ok, ať si teda nastoupím, ale ať si koupím potom lístek. Jednu stanici jsem projela na černo, a pak udělala zásadní chybu - vystoupila jsem. Proč? Protože jsem slušně vychovaná holka a ty přeci na černo nejezdí (díky mami, díky tati), abych zjistila, že prostě lístek není kde koupit a tamější policajt jen pokrčil rameny a řekl, ať jdu na autobus. Tak jo. Snažila jsem se zjisitit, který z busů jede na nádraží... Nakonec mě jeden odvezl kus od autobusáku, zbytek bylo potřeba dojít... Jo
jo, co si z toho odnáším? S poctivostí se člověk daleko nedostane... Jen dvě zastávky a zbytek je potřeba dojet dolmušem.
Celkově se víkend vydařil, jediným škraloupem byla osmihodinová cesta zpátky (opět si pán přede mnou sklopil sedadlo, aby si mohl spokojeně hajnout a já se nemohla další pět hodin ani pohnout), při který se mi vybil itouch, takže jsem strávila hodinu v tichu a Ankara mě přivítala do svoj vroucí náruče jako rána pěstí - je tu neskutečný vedro, vím, že to tváří v tvář českým povodním zní jako rouhání, ale 43 stupňů je fakt moc...

Hlavolam hlavolamu

Nepoměr obchodů s jistými surovinami je jedna z věcí, které vás stoprocentně při delším pobytu v Ankaře zaujme. V každé ulici najdete minimálně dva obchody se svatebními šaty (počet obchodů narůstá přímou úměrnou vzhledem k délce ulice)
Co tu ale nenajdete je... ano, papírnictví. Jeden z nejúžasnějších typů obchodů, kde to voní skoro stejně jako v těch nejúžasnějších (aneb v knihkupectvích), kde mají spoustu propisek a sešitů a naprosto zbytečných i méně zbytejčných krávovin, kterými můžete vystlat všechny šuplíky u stolu, zarovnat pracovní desku, police kolem sebe a stejně budete schopní (alespoň pokud ve vás koluje trochu Melicharovské krve) na daném místě utratit majlant. Papírnictví je v Ankaře poskrovnu, mimo ni snad neexistují vůbec.

J: "Na co, sakra, píšou, když si tu nikde nemůžeš koupit ani blbej sešit?"
A: "Asi na ty svatební šaty!"

Záhada vyřešena!

Dokázal by ji odhalit Hercule Poirot? A Jiří Paroubek? A co na to Jan Tleskač?

Nebude to také ľahké drahá... část druhá

Dneska nebyla škola. Ne že by mě nenapadlo, že asi nebude, když jsem skákala přes nachystané balíčky s dlaždičkama ve vstupní chodbě, která jinak plavala v jakési podezřele páchnoucí břečce (ó ano, jaký div, že všechny záchody byly zamčený a všude to smrdělo jako... no... jako v hajzlu), ale stejně - proč jsem teda vstávala?
Usoudila jsem, že je na místě vyrazit na univerzitu pro peníze, dokud jsem našláplá. A co jsem se nedozvěděla?!

"Maalesef, elektrik yok!"

Tak dělají si ze mě prdel nebo ne?!

Amasra

... aneb není nad to vyzkoušet si motto v praxi :-)

Anička s Honzou v sobotu ráno vyráželi na 14 denní trek po tureckých horách a já, abych nezůstala sedět na zadku v rozpálený Ankaře (předpověď hovořila o nedělní teplotě přes 41 stupňů...), jsem se rozhodla vyrazit k Černýmu moři do Amasry:
U Černýho moře jsem nikdy nebyla a o městě všichni kolem básnili, tak jsem si říkala, že to stojí za pokus. Koupila jsem si před net místenky do busů společnosti Metro a v sobotu ráno vyrazila na svojí první jednočlennou výpravu v životě. Cesta tam proběhla víceméně bez problémů - omylem vedle mě prodali jízdenku zhruba patnáctiletýmu klukovi - když to stevard zjistil (po obligátním dotazu, zda cestujeme společně - asi jsme vypadali jako lehce nesourodý pár) chlapce vykázal na jediné zbývající volné místo vzadu v buse a já se tím pádem mohla vcelku pohodlně rozvalit. Slabší bylo, když si na jedné ze zastávek vedle mě přisedla tělnatá žena s taškou. Záhy mě ujistila, že ona anglicky teda fakt nemluví, a zjevně ji od následné neutuchající snahy zapříst hovor, neodradil ani fakt, že jí nerozumím, ani to, že jsem si četla. Nedělalo jí problém do mě neustále dloubat a něco mi vykládat, v horším případě se na něco ptát - to následovala jediná věc, kterou turecky umím prefektně - široce se usmát a s výrazem šťastného idiota poulit oči. Naštěstí asi po hodině vystupovala...
Amasra na první pohled vypadala moc hezky. Slabší bylo, že po třičtvrtě hodinovém bloudění jsem nenarazila na žádný hotel, kde by měli volný pokoj. Nakonec jsem zazvonila v jakémsi penzionu, kde mi otevřela stará bába, která sice taky neměla volný pokoj, ale tvrdila, že by mi mohla něco sehnat, kdyby mi nevadilo, že to bude drahý. Jak drahý? Šedesát až sedmdesát lir. Tak jo, dobře - nemít na neděli koupený lístek, jela jsem obratem domů... Ale takhle? Bába mě odvedla kamsi do hlubin citadely, v polorozpadlým, zatuchlým domku otevřela stará bába se zajímavými zuby - jeden žlutej, druhej zlatej, třetí žádnej... Vypadala dost nakrknutě, mluvila jen turecky a to ještě tak, že jsem jí fakt nic nerozuměla. Co jsem pochopila, že bude chtít šedesát... Jelikož jsem neměla desítku drobnou, dala jsem jí sedmdesát a babka-průvodkyně prohlásila ok, ať mi nevrací... kurvy - chápu, že rozumím málo, ale zas až tak málo (bohužel) ne.
Po půl hodině sezení v obýváku s bezzubou bábou, zlodějskou bábou-průvodkyní a (asi) vnučkou bezzubý báby mi došly nervy - venku bylo vedro a já potřebovala čůrat a chtěla se jít vykoupat. Kvůli tomu jsem se tam, koneckonců, vláčela šest hodin. První šok byl na záchodě - že tu mají turecký záchodky na parkovištích a autobusákách, jsem si už zvykla, že ho bude mít někdo doma, jsem nečekala. Pak jsem se pokusila co nejrychlejc vypařit.
Moře bylo krásný - studený, slaný tak akorát a celkově mi trochu zvedlo náladu. Obzvláště, když jsem viděla, v čemže se to ty muslimky v reálu koupou (fotka je půjčená z webu, žel bohu mi stud zabránil vyfotit si postarší, silně obézní paní v květovaných "plavkách" s dětskými nafukovacími rukávky s kachničkami):
V domku hrůzy (ó ano, až tak - skutečně mi intenzívně připomněl náš pobyt v UK) jsem poprosila bábu, jestli bych se mohla osprchovat... Pustila mi vodu a z koupelny jsem ji musela vyšoupnout. Po čůrkem jsem se namočila a v rámci šetření vodou jsem sprchu zavřela. V tu chvíli se rozletěly dvěře a v nich bába! Totálně ignorovala, že tam stojím nahá a začala řešit, co je s vodou?! Mé turecké vyjadřovací schopnosti nepojímají toliko osvětlení mých ekologických snah, takže jsem tam stála jako trubka a čekala, až se babka vyprdelí pryč.
Poté jsem měla tu čest seznámit se s jejím mužem, který nebyl schopný pochopit, proč když jsem z "Československa" (na Českou republiku tu ryby fakt neberou), nemluvím německy?! (Lepší než babka, ta si myslela celou dobu, že jsem Švýcarka (super, co víc si přát?), a když jsem jí sdělila, že ne, že jsem z Čech, tak se otázala, jestli je to u Japonska?) Rychle jsem si spakovala peníze, telefony, obušek a slzák a vyrazila do ulic.
Amasra je hezký město... kdyby se do něj nesjelo na víkend snad celý Turecko, bylo by ještě hezčí. Všude se poflakují kočičky a koťátka (bééé, mně chybí Čestík), ale žádný se nenechá pohladit - teda až výjimku, kterou jsem potkala v neděli ráno:
Nakonec jsem zamířila do jedný hospody, která vypadala dobře. Číšník mi ale s naprostým klidem oznámil, že když jsem sama, neusadí mě. Nechápala jsem. A zároveň se mě zmocnila ukrutná vlna sebelítosti - tak jsem tady, daleko od všech, kterým na mě záleží, bydlím za těžký prachy v domku na kuří nožce a v hospodě mě neobslouží... Zkusila jsem teda vedlejší hospodu - a tam to najednou šlo. Moc milá servírka mě usadila ke stolu s výhledem na moře poté, co se mi omluvila, že mě nemůžou posadit na molo, když nemám rezervaci... (kdyby věděla, že to nebude číst moje maminka, napsala bych, že jsem potom ronila chvíli krokodýlí slzy do piva, protože mi bylo děsně líto, že tam Tom nemůže být se mnou, že jsem sama a celkově se ten výlet vůbec nezdařil tak, jak jsem doufala, ale vzhledem k tomu, že to číst bude, to sem nenapíšu - jednak by jí mě bylo líto a druhak by mi vynadala, že porád musim chlastat to pivo!;-))
Jídlo bylo moc dobrý a ve výrazně pozitivnějším rozpoložení jsem se vrátila do čarodejnické sluje. Vyhla jsem se osazenstvu, vyčistila chrup a v naději, že zítra bude líp, jsem usla. Celou noc jsem se budila, takový vlhký dusno jsem v životě nezažila. Napadlo mě, že bych si mohla odtáhnout závěs, ale zjistila jsem, že za oknem je dost strašidelnej výhled - nad mořem se vznášela hustá mlha, že který místa zářily lampy... tak jsem radši rychle zatáhla a zkusila to velý zaspat.
Ráno jsem se snažila vypadnout tak rychle, jak jen to šlo. Netekla voda, takže ranní hyena proběhla za asistence flašky s pitnou vodou, a pak už jen říct nashle bábě a zmizet.
U moře kromě dovu postarších dam nikdo nebyl, voda byla ledová a úžasná. S vidinou odjezdu do čtyř hodin, mi najednou Amasra přišla mnohem hezčí :-).
Cesta domů byla delší a náročnější, než jsem čekala. Po přestupu v Bartinu následovalo pět a půl hodiny v autobuse s nefungující klimatizací. Teploměr ukazoval 36-38 stupňů a já se potila a těšila se domů do sprchy. Mezi dveřmi jsem se potkala s Aysun, která zrovna odcházela venčit Boncuk a dozvěděla jsem se, že stejně jako včera, ani dnes neteče voda! Zoufale jsem nacpala tři třentiky Plzně, co přivezl Honza (ještě jednou vřelé díky! :-)) do mrazáku, svlíkla propocený hadry a zopakovala si hereckou etudu ze včerejška - seděla jsem s pivem na posteli, zpocená jako myš, tak jak mě pánbů stvořil, upíjela plzničku a plakala a žehrala, proč mě celej svět nesnáší a proč zrovna dneska neteče voda? Pohled hodný bohů... :-)