Ankara'ya gittik...

pondělí 28.6. - úterý 29.6.

Odlítaly jsme v pondělí v 18:35 z Prahy. Podle letového řádu jsme měly před desátou hodinou dorazit do Istanbulu a druhý den v sedm ráno pokračovat do Ankary. Od megery na check-inu jsem si vyslechla, že mám o dvě a půl kila těžší kufr, než je stanovený limit, a jestli si jako uvědomuju, že se za to platí... Zeptala jsem se, jestli to mám přebalit, na to už nic neřekla a po vyfasování sedadel, odevzdání Aniččina batohu nazvaného pro tuto speciální příležitost "penis" (fakt, že si ho nechala zamotat do ochranné fólie a díky karimatce, kterou na něm měla přiváznou získal určitý tvar s tím, samozřejmě, neměl co dělat ;-)), rozloučení s Tomem (protentokrát jsem byla statečná a dokonce jsem se zvládla nerozbrečet) a povinném nákupu glenfiddichského jelínka, který by už mohl dostat občanku, jsme se mohly nalodit na palubu.
Nejdřív nám přišlo vtipné, že třetí sedačku u okýnka okupuje Syřan, že si můžeme pokvákat (teda hlavně Anička) arabsky, ale jelikož pán zjevně nebyl schopný pochopit, že povídat si je fajn jen chvíli a člověk si chce taky třeba číst (obzvlášť, když jsme nafasovaly Respekt a Hürriyet) nebo si povídat, začal být poněkud otravný - vrcholem bylo, když se jal ukazovat Aniččce fotky z Číny v mobilu a místo památek a Číňánků na ni vybafla růžová fotka (regulérní detail... majitelka klidně mohla být Číňanka, kdo ví...) - to byl docela solidní šok, mistr Syřan měl zjevně pocit, že je to ok a dál se s námi snažil bavit. Hnus, velebnosti. Druhý highlight představovaly luxusní turbulence - kdo mě zná, ví, že nejsem dvakrát velký fanda do lítání a tohle mi teda neměli dělat. Už dlouho jsem nebyla tak ráda, že můžu z letadla vystoupit.
Na letišti jsme se usalašily ve Starbucks, koupily si kafe, klapaly pantem a Anička to nakonec zalomila. Ve společnosti Larssona noc vcelku utíkala. Před šestou, kdy jsme pobraly saky paky a jaly se hledat příslušný check-in na druhou fázi cesty, jsem zvládla ještě prohrát v kostkách, a pak už byl konečně čas vyrazit. Turecký check-in proběhl bez problémů, stejně jako hledání gatu a lodění se. I let byl klidný, jídlo dobré, takže jsme začínaly věřit, že to nejhorší máme za sebou, a teď už nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty.
Cestu z letiště jsme totiž taky zvládly v klidu, na autobusovém nádraží AŞTİ jsme se vcelku zorientovaly a vyrazily jsme vstříc přidělené yurtě. Tam začalo správné peklo. Totiž - není yurta jako yurta. Informace o ankarských kolejích se značně rozcházely. Jedny pravily, že jsou naprosto super, pokoje pro jednoho atd., a druhé hovořily o pokojích po osmi a pekle na zemi. Žel bohu se ukázalo, že ty druhé spadají do naší reality. Nejdřív se nás tam ujal docela milý pán, který - jako všichni ostatní včetně kompletního osazenstva yurtu obývajících studentek - neuměl anglicky ani zbla, tudíž jsme byly poprvé v životě nucené snažit se rozumět turečtině a turecky reagovat. Vzhledem k probdělé noci a ne zrovna úplně kvalitní znalosti jsme se záhy ztratily v překladu.
Vyplnily jsme nějaké papíry a pán nás dovedl do jednoho ze tří paneláků, kde se v přízemí tísnily v několika místnostech desítky holek, které čekaly, až se dostanou k jednomu ze tří stolů, kde seděly místní memury. Proces připomínal zapisování čekohokoliv v arabárnách - jedna secvakla, druhá něco napsala, třetí podtrhla a čtvrtá připsala naše jména na osmilůžkový pokoj. Shit.
Pak jsme šly nafasovat navlhlé povlečení a polštář a podařilo se nám (teda hlavně Aničce, protože je to bytost akční) vykomunikovat prohlídku našeho potenciálního útočiště na další dva měsíce. Pokoj v pátem patře mi připomněl film Merry Christmas, Mr. Lawrence - na patnácti metrech čtverečních stály čtyři palandy, stůl a čtyři železné skříně. Byl nám přidělen jen z kavalců a jedna z dvojskříní (na skříň si člověk mohl koupit visací zámek, dveře do pokoje se ale zamknout nedaly). Snažily jsme se zjistit, jeslti by nebylo možné dostat dvoulůžák - jeden byl totiž na patře volný. Proběhla série telefonátů a dohadů, aby nám nakonec nějaká čarodejnice s bradavicí na nose arogantně sdělila, že neexistuje, abychom měly dvoulůžkový pokoj, že tu jsme přeci proto, abychom se naučily turecky (což by určitě na pokoji plným zahraničních studentek šlo, haha), tak ať si nevymýšlíme 3,14čoviny a jdeme se ubytovat.
Sedly jsme si na recepci a řešily, co dál. Anička byla ochotná to zkusit, já ne. Prostě ne. Říkala jsem to od začátku a moje rozhodnutí fakt, jak pokoj vypadal, jenom utvrdil. Asi jsem měkká, ale tohle je prostě přes moji osobní hranici. Takže jsme vrátily povlečení (s mým prohlášením "Bizim ihtiyac değil", kterému kupodivu pán porozuměl), vzaly bagáž a odvlekly ji do blízké kavárny. Mezitím jsme ještě absolvovaly sérii telefonátů - Tomovi, na ambasádu, do realitky... Tam jsme si daly limonádu, sendvič a díky tomu, že tam bylo připojení, jsme začaly hledat nějaký podnájem. Ukázalo se,e že rovnováha ve vesmíru fakt asi existuje, protože zhruba na šestý pokus se nám podařilo dovolat se jedné paní či slečně, která byla strašně překvapená, že někdo volá a domluvit se s ní na zítřek, kdy bychom si měly dopoledne (na desátou hodinu) přijít prohlédnout pokoj, který chce pronajmout. Sraz jsme si domluvily před Kocatepe Camii (což nám v ten moment vůbec nic neříkalo) a s nadějí zabookovaly pokoj na jednu noc v hotelu poblíž dohodnutého místa srazu.
Znovu jsme si naložily náklad a plazily se na metro. Nakonec se nám podařilo dolézt do hotelu, který byl ještě dost daleko od místa, kde jsme vystoupily z metra. Hotel, jak jsme dočetly na webových stránkách, byl postaven v roce 1987 - v té době asi platil za luxusní špičku, jenže se v něm od té doby vůbec nic nezměnilo :-). Přišly jsme si trochu jako v ozdravovně ROH, ale v pokoji byla koupelna, čistá postel a wi-fi.
Nakonec jsme se šly ještě na chvilku projít a večer padly za vlast. Shrnuto a podrtrženo: první den v Turecko nebyl zrovna ideální, ale kromě babek v yurtě se zatím Turci jeví jako milí, příjemní lidé - v kavárně, když viděli naše zoufalství, nám přinesli čaj, chlapi mi v metru ochotně bez ptaní pomáhali s kufrem do schodů a celkově zatím Anakara působí jako bezva město, tak uvidíme...

I and Pangur Bán...

I and Pangur Bán my cat,
Tis a like task we are at:
Hunting mice is his delight,
Hunting words I sit all night.

Better far than praise of men
Tis to sit with book and pen;
Pangur bears me no ill will,
He too plies his simple skill.

Tis a merry thing to see
At our tasks how glad are we,
When at home we sit and find
Entertainment to our mind.

Oftentimes a mouse will stray
In the hero Pangur's way;
Oftentimes my keen thought set
Takes a meaning in its net.

'Gainst the wall he sets his eye
Full and fierce and sharp and sly;
'Gainst the wall of knowledge I
All my little wisdom try.

When a mouse darts from its den
O how glad is Pangur then!
O what gladness do I prove
When I solve the doubts I love!

So in peace our tasks we ply,
Pangur Bán, my cat, and I;
In our arts we find our bliss,
I have mine and he has his.

Practice every day has made
Pangur perfect in his trade;
I get wisdom day and night
Turning darkness into light.

(Irská báseň z 8. století, autor neznámý)

TENKRÁT POPRVÉ

Jitka (26) - Stalo se to teprve nedávno (pro pedanty předevčírem), takže to mám ještě v živé paměti. První setkání proběhlo tak dávno, že si na něj ani nepamatuju. Žijeme spolu vlastně celý život, pár let byl náš vztah opravdu intenzívní, pak nás na nějaký čas rozdělila studia, lenost a spousta výmluv. Před pár týdny (přijde mi to jako věčnost, ale podle vlastních záznamů je to opravdu teprve pár týdnů) jsme si padli do náručí a od té doby se od sebe nehneme - stanovili jsme si první společný cíl jako zkoušku ohněm našeho vztahu: závod na deset kilometrů, jen já a on - já a běh (a koho to nenapadlo hned, je cvok - co jste čekali?! :-).
V plané naději, že to zvládnu a zvládnu to dobře, jsem všem vyslepičila, na co se chystám, takže možnost z toho vycouvat nepřicházela v úvahu (přeci se nepřiznám k tomu, že jsem něco vzdala!). Díky všem dobrým duším z Běhej, jsem se začala dokonce těšit. Vzorně jsem se v pátek večer držela stranou chamru, šla brzy spát, ráno se nepřežrala, pečlivě zavázala tkaničky a s neblahým tušením při pohledu na oblohu (rosničkáři zatracený - hlavně že slibovali, jak se neochladí, kecy v kleci) jsme vyrazili směr Poděbrady. Všechno probíhalo hladce (teda až na fakt, že všude na webu byla psaná registrace do 9:15, ve skutečnosti probíhala až do 9:45 a představa, že se mohlo teda vstávat o půl hodiny pozdějc 50% výpravy notně rozladila). Ze stínu jsem sledovala houfující se běžce, hubený chlapíky s vyrýsovanými dlouhými svaly, pár holek (hubených s vyrýsovanými svaly) a nikde ani známka podobnýho diletanta mýho kalibru. Snažila jsem se utěšit tím, že to prostě nějak dopadne, jenže ve chvíli, kdy se všichni shlukli na startu, jsem kromě toho, že jsem neměla ani páru, kudy vlastně vede trať, zjistila, že je na sluníčku pekelný vedro a tep mi ve stoje lítá někam k horní hranici běžnýho vybičování se při běhu samotným. Sakra, sakra, sakra - jen co houf rozběhl, bylo to jasný: tohle bude průser.
První, krátký kolo jsem se držela zuby nehty nejstaršího účastníka závodu - dusali jsme s panem Plešingerem vedle sebe, na dotaz, za kolik to chci jít, jsem vyslovila naději, že doufám, že do 1:10, snovej čas je pod hodinu, ale s tím nepočítám - pan Plešinger s hodinou počítal (a skoro ji, ve svých dvaasedmdesáti letech (!!) dal), první delší kolo jsem mu ještě stačila, a pak nohy odmítly kmitat. Prostě usoudily, že tohle by stačilo a dál si buď poběží svým tempem nebo půjdou jinam. Tak jsem začala všem běžcům jistit z dálky záda (a ta dálka byla čím dál tím delší...).
Při druhým delším okruhu jsem byla zralá na ručník do ringu, snažila jsem si spočítat, kolik toho mám ještě před sebou - vědět v tu chvíli, že ještě nejsem v půlce, zouvám kecky, jdu si sednou do jezírka pod vodotrysk a utírat si nudle do rukávu. Když jsem doklopýtala třetí okruh v naději, že mám před sebou poslední, došlo mi, jak šeredně jsem se mýlila. Mezitím mě dvakrát předběhl vítěz závodu, který už stihl doplachtit do cíle a vlastně všichni účastníci (kromě opravdu hrstky nejpomalejších). Na poslední dva útrpný okruhy se ke mně připojil jeden z organizátorů na kole, díky němu a posléze jednomu z doběhnuvších běžců, který usoudil, že je fuk, jestli bude čekat, až se doplácám do cíle v cíli nebo se mnou poběží, jsem se nějak propotácela do finále. Přišla jsem si tak zoufalá, trapná a nemožná, že jsem v první chvíli ani neměla radost, že jsem to zvládla. Byla jsem prostě jen strašně ráda, že už nemusím nikam běžet.
Závěr: přežila jsem, nevzdala jsem to! Zjistila jsem, že když se chce, všechno jde - i v pekelným vedru. Obrovská podpora od opravdových běžců funguje jako kopanec do zadku, po kterým vás i totálně nespolupracující nohy poponesou deset, dvacet kroků, ani nevíte jak. I když jste diletanti, nikdo se vám nepošklebuje, naopak - což pro mě byla naprosto úžasná, nezpomenutelná a nepřenositelná zkušenost. Ráda jsem viděla, jak to vypadá, když se opravdu běží. Čas jsem měla hroznej, ale co, aspoň bude případný zlepšení o to patrnější. A dobrá rada pro ostatní diletanty: po závodě není dobrej nápad jet odpoledne na fesťák a dalších osm hodin stát, i když si tím empiricky ověříte jednu z mála životních jistot - co do tý doby nebolelo, to 100% bolet začne! :-)

Mé tempo je vražedné, mým revírem je dálnice...

... 19:04 ... není nad to se řádně vybičovat :-D

Ankara'ya gideceğim

Jojo, je to tak. Aničce se po dvou dnech pokusů podařilo dovolat na tureckou ambasádu a zastihnout někoho, kdo mluvil alespoň anglicky, když už ne česky. "Kupodivu" se ukázalo, že "najednou" ví, že pojedeme... a jako ostatně téměř vždycky všechno, i naše turkofilní výprava má svoje ale (resp. ALE) - tramtadadá - do Ankary.

(malé geografické okénko pro nezasvěcené:

Turecko je zatraceně velká země - a když píšu zatraceně, myslím tím zatraceně (ok, Čína to není, ale stejně) o celkové rozloze 783 562 kilometrů čtverečních (pro ty z nás, kdo jsme v zeměpise nikdy neperlili jenom dodávám, že naše malebná res publica má 78 866 kilometrů čtverečních), a když se tatíček Atatürk rozhodl, že nová země potřebuje nové hlavní město, představuju si, že si nechal přinést mapu Turecka, sedl si za stůl, vzal si kružítko, trojúhelník s ryskou a s lehce vyplazeným jazykem v návalu soustředění narýsoval střed země - bum a vylezla mu z toho vesnice Ankara (osobně mám pocit, že tam akorát kulhavej Timur zajal sultána Bayezida a to bylo asi tak všechno, co se tam kdy stalo...). Přihnul si vína (v drsnější verzi rakije), opřel se, zahleděl se do dálky a polohlasně zašeptal: "Ankara... Hm. Proč ne?" a bylo rozhodnuto. Z toho vyplývá, že Ankara je uprostřed stepi a je tak děsně zajímavá, že jí 724 stránkový Lonely Planet o Turecku věnuje "celých" 14 stránek! Navíc je to z ní všude daleko (podle tabulky ve zmiňovaném průvodci je Istanbul 450 km, Antalya 550 km, Izmir 600 km, Konya 260 km a Erzurum dokonce 925 km). Tolik ke geografickému okénku.)

První reakcí bylo upřímné zděšení, staženej žaludek, knedlík v krku, orosený čelo - co tam sakra budu dělat, až Anička na začátku srpna odjede? Nicméně po včerejším odpoledním pivním dýchánku s naším muršidem jsem o něco klidnější - ono se to poddá. Teď je potřeba počkat, až přijde jakýsi vyrozumění poštou (chlápek na ambasádě tvrdil, že to pošlou na MŠMT a ti to pošlou nám), aby se mohly koupit letenky. Bude to vzrůšo, Anakařani nemluví jinak, než turecky, já turecky prostě nemluvím - nejspíš mě čeká kvalitní dvouměsíční kurz nonverbální komunikace.

RETRO

Aby bylo jasno, dneska bude jasno - vzhledem k tomu, že se v českých luzích a hájích nic moc neděje, je na čase vytasit se s kvalitním příspěvkem v rámci osvětlování, co že je to to blízkovýchodní administrativní kolečko na příkladu ze života (hmyzu). Takže se, milé děti, pohodlně usaďte...

(Ammán, z deníku - nekráceno, neupravováno)
12. den, 35 do příjezdu T., úterý 19.6.2007

Dnešek byl teda super den. Juchú, doufám, že takových bude víc... Jsem MRTVÁ, VYČERPANÁ, VYSÁTÁ... Nevím, kolik podobných dní přežiju. Ráno Chálid diktoval slovíčka ke zločinu, zločincům, zatýkání a jednání před soudem. Pak jsme měli utvořit trojice z různých národnostní a mluvit o tom. Já byla s Ruskou a Italkou, takže pohoda, Helča za to vyfasovala Džamílu a Marjamu, dvě americký kyselý prdele. Chudák! No, pak byla pauza, na netu plno, tak jsme se rozhodly vyrazit prot jedno ze spousty nutných razítek ohledně prodloužení víza. Musely jsme nejdřív najít administrativní budovu - v dobré víře jsme vlezly tam, kde nám při registraci taky dávali nějaký razítka a ptali se tehdy na to náboženství. Tak tam jsme se dostaly až ke "včelí královně" - zababušená ženská u obrovskýho stolu, před sebou měla hromadu papírů, kterou nepřetržitě podepisovala. Z každé strany jí stál jeden chlap, kterej papíry odebíral. Helča jí arabsky řekla, co potřebujeme a ona na nás spustila děsnou arabskou palbu - jakože - jestli chceme studovat, musíme udělat to a to a to. Nakonec jsem jí skočila do řeči, že potřebujeme administrativní budovu - nakonec se ukázalo, že je to ta vedle -> a tam teprve začal pravej a nefalšovanej Kafkův Zámek! Druhé patro, třetí dveře - šedivá budova s šedivejma zdma, hnědej nábytek, všechno zaprášený a stará kopírka velikosti malý mašiny i počítač na jednou ze třech stolů špinavej, jako kdyby ho používali v dole. U třech stolů seděly tři ženský - dvě zababušený, jedna bez hadru na hlavě. Instinktivně jsme vyrazily k tý bez hadru - řekly jsme jí, co chceme a ona nám vytrhla kartičky a hodila je na stůl Dvojce, ci vypadala jako matka Marfušky z Mrazíka. Ta měla před sebou obrovskou, tlustou knihu plnou čísel, který po různu dopisovala a jinde odškrtávala. Na stole jí přistály naše bitáqy a ona nevzrušeně pokračovala v práci. Nevěděly jsme, jestli máme jít nebo co bude. babka nakonec usoudila, že se nác jinak nezbaví a vyplnila nám nějakej formulář a že s ním máme jít do kanceláře č.1. V kanceláři č.1 nám řekli, že máme jít do jiný kanceláře č.1, což se ukázalo být sklem rozdělená kukaň na dvě části. V každý byly dva stoly a dva chlapi. Chvíli jsme v první čekali, chlap se tam bavil s nějakejma holkama, pak nám hodil muří nohu na papír a poslal nás do vedlejší kukaně pro razítko. Tam už seděli dva kluci, zabrali jsme na výzvu dvě zbývající židle a podali formuláře chlápkovi s razítkem a šou začala: chlap měl před sebou hromady papírů. Tiskal na ně, pak si je založil tím mým formulářem a dal je na hromadu za sebe, potiskal Helčin, pak další papíry, pak se natáhl pro tu hromadu a dal razítko mně. Pak tiskal porůznu, jak ho asi napadlo, zepředu a zezadu další hromadu papírů. Pak sep odepsal a vzal jiný razítko a anabáze začala nanovo. Zase ze všech stran na přeskáčku různý papíry. Pak je dal těm klukům, ty odešli, my si musely poposednout, protože přišli další lidi a už jen dvě razítka a mohly jsme jít! Slabá půlhodinka, to je masakr, nechci vidět, jak to potom bude vypadat na policajtech! ...


24. den, 23 dní do příjezdu T., neděle 1.7.2007

Máme prodloužený víza, ale stálo to za to! Školu jsme přežily dneska docela v pohodě. Opravdu otevřeli šestou úroveň - nakonec tam ale nikdo kromě Chadídži a Rumunky nechtěl! Ani Kolchoznice! Ta tam nakonec teda odešla. Tak snad všichni odpadnou. Po škole hurá na policajty a začal ten správnej hukot - na policajtech v Ar-Rašídě, kam nás poslal Tawfíq nám řekli, že tam nám to nezařídí, že musíme jinam. Byly tam dvě takový děsný můry - policajtky a chlapi byli taky pěkně protivný. Na, tak jsme chytly taxíka (vyzkoušel na nás nevynulovanej taxametr, ale nevyšlo mu to, šmejdovi, chachá... No, tak nás za to aspoň pořádně povozil) - byl trochu problém vysvětlit mu, kam chceme jet, protože jsme to sami okamžitě zapomněly. Nicméně nás teda odvezl k policejní stanici ve čtvrti Džabal Husajn (nutný zapamatovat! Je tam spousta krámů!) -> tam jsme se přes tři kanceláře dostaly do takovýho kamrlíku jak z válečnýho americkýho filmu z šedesátejch let o druhý světový v Indočíně. Po dvaceti minutách čekání, vysvětlování a tak nás poslali na stanici v Abdalí. Myslela jsem, že už mě fakt vomejou. Nicméně jsme teda zase chytly taxíka a vyrazily do Abdalí. Tam nám na vrátnici vzali telefony, hodili je někam do šuplíku, dali nám za ně nějakou plastovou kartičku, vysmáli se našemu pasu (to ve mně už začínala vařit krev, co si to dovolujou?) a pak nás tři policajtky - jedný z nich tekly linky po obličeji, vypadala úděsně - poslaly někam "tam". "Tam" bylo v zadním traktu (možná nebyl zadní, ale rozhodně to tam tak vypadalo) jednoho z baráků. Přes pultík a dvě kanceláře jsme se konečně dopracovaly do děsně sociálního kanclu, kde byl chlápek s děsně malou hlavou, kterej "vyšetřoval" nějakej kufr (ochutnával obsah a tak, fakt hustý) a druhej s děsně zkaženýma zubama, kterej se nás teda ujal - prohlídl si pasy - jako všichni se zasekl na mým americkým vízu - jestli jsme Američanky - snažily jsme se mu vysvětlit, že to teda nejsme. Tšík mu nic neříkalo, tak usoudil, že to má bejt Chile a hotovo. Pak vytáhl ze stolu prázdný A4 papír, přetrhl ho na půlku, na jednu napsal Helena wa Jitka něco, něco, něco, orazítkoval a podepsal, a pak vyndal karty na otisky prstů, co jsme s nima dělali na praktikách z kriminalistiky! Fakt HUKOT!!! Normálně nám vzali otisky prstů (když je bral Helče, proběhl kolem mě velkej brouk, myslela jsem, že to se mnou švihne o zem!). Karty pak hodil někam za skříň a že máme jet zpátky na tu předchozí stanici. Bylo skoro půl třetí, ve tři tu padne cihla a hotov, chalás, nazdar. Naštěstí nás taxikář odvezl fakt dost rychle. Zase jsme si počkaly v onom kanclu. Policajt jedním prstem vypisoval údaje. Na papír s adresou, kterej nám Rima podepsala, si napsal moje telefonní číslo, mezitím vlezlo dovnitř aspoň šest policajtů. Se všema se opusinkoval, pak že máme jít s ním - sbalila jsem teda všechny ty papíry, přede dveřma zavolal nějakýho jinýho troubu a s tím jsme se znovu vrátily do tohohle kanclu. Podepsal se pod razítko a hotovo! Po dvou hodinách!! No super, ne? Papíry (včetně toho od Rimy s mým číslem) jsem si vzala s sebou...

Jedeme do Afriky, jedeme do Zimbabwe...

... anebo spíš chceme jet a ne do Afriky, ale do Evropy a ne do Zimbabwe, ale do Turecka. Proč? Protože my z boží vůle král se učíme turecky, ale jelikož nám Bůh dal tu královskou korunu, už mu nezbyl kov na tu prdel olověnou, a ačkoliv je turečtina úžasnej jazyk a moc moc ho chceme umět, nějak nám sám do tý naší palice dubový neleze.
Vzhledem k odsunutí plánování plánovanýho rodičovství na příští rok, zbylo od státnic (úspěšných státnic, třikrát hip hip hurá! A teď všichni - i zadní řady: hip hip hurááá!) do začátku příštího roku šest volných měsíců. Rozhodla jsem se, že nebudu srab a pojedu. Tři roky jsem se odhodlávala, a když jsem se konečně odhodlala tak... nic. Kdyby tomu nic nepředcházela běžecko-administrativní anabáze, bylo by to sice stejně na palici, ale alespoň bych neměla navíc vzteka kvůli penězům, které to zatím stihlo stát.
Tak hezky popořádku: o co vlastně jde? O letní jazykovou školu. Trvání: červenec, srpen. Kde? Jo, to bych taky ráda věděla - na výběr bylo osm destinací, zájemce měl napsat tři preferenční místa, tak jsme si s Aničkou, kamarádkou a spolužačkou, turkofilkou a spřízněnou duší, napsaly Istanbul, Anatalyi a Ankaru. Takže snad Istanbul. Ale to předbíhám - na začátku bylo rozhodnutí "pojedu". Po něm následovalo přesvědčování souputnice, ať mě v tom nenechává samotnou s heslem "Bude-li nás víc, nebudeme se bát Turka nic!". Nakonec jsem uspěla a ukázalo se, že máme na blízkovýchodně tolik oblíbené administrativní kolečko něco málo přes týden času. Vyplnit formulář a přiložit pasový fotky nebyl problém. Co se ukázalo být menší a následně stále narůstajícím kamínkem úrazu, bylo potvrzení od lékaře o zdravotní nezávadnosti, maturitní vysvědčení, potvrzení o studiu a oddací list úředně přeložený do turečtiny se superlegalizačním razítkem z místní turecké amasády. Haleluja. To aby to nebylo jednoduchý.
První, co vyplavalo na povrch, byl ztracený oficiální anglický přepis mýho bakalářskýho diplomu, ok, tak ten se zapřel (nejen přepis, ale celej titul :-), následovala výprava pro originál maturitního vysvědčení k rodičům a posléze k doktorovi pro potvrzení o tom, že netrpím dýmějovým morem ani ebolou. Začala jsem si připadat jako v nějaký hře, kde musíte splnit X úkolů, abyste mohli postoupit dál: takže s potvrzením od doktora a potvrzením o studiu jsem jela za naším panem učitelem turečtiny - tady se celý úkol o něče zjednoduššil, protože nejen že vlastní ono pověstné, všemi mastmi mazané, kulaté razítko, ale ještě nám slíbil, že nám všechny ty papíry přeloží.
Další den jsem poprvé v životě viděla, jak děsně náročnou práci mají notáři - buch jedno, buch druhý razítko, zkasírovat peníze a jde se. S úředně ověřenými kopiemi do školy, kde jsem strávila celej den v páně učitelově společnosti a sledovala, jak vypadá takový úřednický překládání v praxi. Ve chvíli rozhodující, kdy už zbývalo materiály jenom vytisknout se ukázalo, že místní tiskárna (v naší slovutné knihovně hostící některé z největších prachosaurů, kteří kdy obývali tuto planetu) nemá nainstalovanou tureckou jazykovou sadu a tudíž tiskne ztměť dadaistických symbolů, ve kterých by si možná početla místní arménská komunita... nakonec všechno dobře dopadlo, papíry se vytiskly na vedlejším abakusu (stařičké cosi, co na dálku smrdí 286 a T602, které se naši páni profesoři zatvrzele odmítají vzdát), svázat, zalepit, orazítkovat, podepsat, sbalit, poděkovat (a pak ještě třikrát) a hurá do dalšího kola.
Vyrazila jsem na ambasádu. Všechny ambasády se hezky tulí kousek od stadionu Sparty, jenom ta turecká, se kterou si asi nikdo nechce hrát, je kdesi v houroucí řiti (pardon, ale kdybyste tam museli jet, pochopili byste můj sentiment) - venku fičelo, sněžilo a jelikož jsem nahluchlá, přišlo mi, že zastávka Siberiova je totální nomen omen (ok, je to Sibeliova nebo tak nějak, ale věřte mi - Siberiova by se hodilo stokrát víc!). Následoval orientační běh mezi vilkama, díkybohu za rudou vlajku s bílým půlměsícem epilepticky se třepotající ve větru vysoko nad střechama - nebýt jí, běhám tam dodnes. Oddělení pasů a jim podobných kravin - ve sklepě. Po všech páně učitelových ujištěních, že to bude ok, že tam všichni mluví česky a všichni ví, oč jde, jsem tam napochodovala suverénně a v klidu. Jenže... paní za okýnkem neuměla česky... a totálně netušila, co po ní sakra chci... Nicméně nakonec jí prdly nervy, dveře s neprůstřelným sklem otevřela, vyrvala mi papíry a zabouchla. Odešla kamsi do útrob labyrintu a vrátila se s papírkem, na němž stála načmáraná částka, kterou jsem zkoprněle zaplatila, aniž bych vyfásla byť jediný doklad o tom, že se jistý nemalý obnos přesunula z bodu A (před okýnkem) do bodu B (za okýnkem) a oznámila mi, že papíry budou hotový v pondělí - že na to mají tři dny (potřebovala jsem šest blbých razítek!!) a že mám bejt ráda, že to v pondělí bude hotový. Zcepeněle jsem se vypotácela ven a volala Tomovi, ten mě sjel, že jsem kopyto a mám se tam vrátit pro nějaký doklad (což jsem neudělala).
V pondělí jsem se staženým žaludkem jela znovu na Sibiř pro orazítkovaný papíry. Byly tam! Chlapík za sklen přesně věděl, která bije - paráda! Aspoň něco šlo hladce. Takže: další level splněný, hurá na MŠMT, odevzdat do všechno paní M. Jenže, paní M. byla na služební cestě, nechala jsem to u kolegyně, která se dušovala, že předá. No a od tý doby čekáme. A čekáme. A čekáme. A nic se neděje. Už jsme jim napsali turecky, Aničky zavolala na ambasádu a nic. Tak nevím.
Španělé mají maňánu, Řekové avrio, Egypťané pět minut... co mají Turci netuším, ale obávám se, že to brzy zjistím a nebude to naposledy, co s tímhle pojmem setkám.

Běháš, běhám, běháme...

Státnice za mnou, Turecko a stěhování v nedohlednu, spousta nudných povinností na hřbetě a jediný, čemu se momentálně věnuju je zevlování (ale opravdu kvalitní zevlování typu: ležíme s Čestíkem v posteli, máme puštěný nějaký "hodnotný" televizní program - třeba včera Melrose Place, Pekelná kuchyně a nějaký film, který byl TAK zajímavý, že si ani nepamatuju, jak se jmenoval, natož o čem byl... ale hrála tam taková prapodivná blonďatá slečna s neuvěřitelně vytrhaným a domalovaným obočím a pyskama jako havajský bubeník, která umírala na cystickou fibrózu, teda, ještě neumírala úplně, ale neměla k tomu - podle jejích slov - daleko... i když na to teda fakt nevypadala, no nic... a u toho si prohlížím webový stránky obchodů s hodně drahým nábytek a dlažbou typu Villeroy&Boch) a běhání.
Jojo, Forest začal znovu běhat - nejdřív v rámci diplomkový hysterie, kdy bylo dávno po termínu odevzdání a konec práce byl jaksi pořád v nedohlednu - duševnímu stavu odpovídalo i zmatečný pobíhání mezi místní zástavbou. Pak jsem objevila server www.behej.com a zjistila, že běhání je hodně velká věda.
Tak běhám. Zoufale pomalu (ale zoufale - nedávno mi trvalo celou ulici (a že je zatraceně dlouhá), než jsem předběhla pána o francouzských holích... jednou mě dokonce i předešel bufeťák s velikou, čímsi napěchovanou taškou), ale s o to větším nadšením. A jelikož jsem tvor soutěživý (ehm, kdo by to byl do mě řekl, že? To je, panečku, coming out :-), dala jsem na dobré rady tréninkových guru a našla si závody, kterých bych se v jistém časovém horizontu chtěla zúčastnit.
5.6.2010 - pražská Stromovka - 2 míle s úsměvem
12.6.2010 - Poděbrady - Běh krále Jiřího - 10 km
Pátého šestý bylo včera. Dvě míle jsem uběhla, pří druhém kolečku mi už úsměv hodně ztuhl na rtech a dobíhala jsem v roztomilém černočerném tunelu - podotýkám, že bez svého drahého muže, bych asi nedoběhla vůbec. Sice ráno remcal, že je to fakt debilní nápad, vstávat dobrovolně v sedm kvůli tomu, aby mohl jít jako hovado někam běhat, ale naštěstí s námi šla ještě Marťa, před kterou nejspíš nechtěl vypadat jako vrchní prudič, takže jsem byla (až na jeho pár nemístných poznámek) už před vyběhnutím ráda, že je tam se mnou. Ráno bylo krásný, svítilo sluníčko, ve Stromovce sportovalo hafo lidí, courali se tam pejskaři a pomalu a jistě houfovali běžci. Poprvé v životě jsem vyfásla startovní číslo (a nevrátila ho, muhehehe... založila jsem si s ním knížku, abych se mohla pořád kochat, jaká nejsem borka :-), a pozorovala, kdo z Velkých Běžců se dostaví (přišli a já na vlastní oči viděla, že FAKT existují!). Po odstartování se všichni rozběhli podezřele rychle a my tři (bez psa a tanku) zůstali jako poslední s cílem přežít a neztratit se - následujících dvacet minut bylo plných funění, dusání, pocení, píchání v boku, lapání po dechu a podobných, děsně příjemných aktivit - Marťa na začátku druhýho kolečka prohlásila, že je čas "jít do trháku" a s těmito slovy nám prostě zdrhla. Ve výsledku jsme byli asi pátí od konce, o prsa korejský plavkyně jsme se vlezli do 20 minut (a navzdory tomu, že to byl můj tajný cíl, jsem se, vzhledem k tomu, že vítěz kategorie do dvanácti let běžel lehce nad 13 minut, cítila krapet hloupě a lehce nemohoucně), ale zvládli jsme to (a dostali čaj a lívanec se skořicí, mňam :-).
Závěr včerejšího dne? Jsem zoufale nepřipravená, příští týden bude ostuda jak Brno, ale co, někdo poslední bejt musí (přinejhorším se schovám někde za strom a zavolám Tomovi, aby si mě přijel vyzvednout :-D) - ale původní plán vejít se do hodiny se mi rozplynul jako šlehnutím rákosky - musela bych totiž vydržet běžet stejným tempem celých deset kilometrů a sorry, v sedmikilometrovým černým tunelu by to nezvládla ani Paula!

101 během 1001

Aby v tom A. nebyla sama, přidávám svůj seznam 101 věci, kterou chci v následujících 1001 dní stihnout - držte si klobouky, jedeme z kopce!

Začátek 18.1.2010 - konec: 15.10.2012

Nesplněno

Splněno

V procesu

1. Jeden týden v měsíci nepít (alkohol ;-) (35/35)
2. Udržet 6 měsíců na živu jakoukoliv kytku (kaktus se nepočítá). (30/183... nevydržela) + (pro sichr druhý pokus 80/183... nevydržela... tak, pro velký úspěch, do třetice všeho dobrýho a zlýho 183/183)

3. Zabalit a poslat do nějakého útulku granule a léky po Buffynce

4. Přečíst 20 odborných knih, co mám sto let v knihovně a jenom je oprašuju a kochám se jimi z venku. (13/20)

5. Naučit se pořádně fotit na manuál

6. Naučit se pořádně pracovat s Photoshopem

7. Odjet na dva měsíce do Turecka

8. A naučit se tam turecky natolik, abych zvládla přečíst (a pochopit!) tureckou pohádku o cikánovi, co se mi válí v knihovně už třetím rokem.
9. Vydržet aspoň jednou týdně chodit cvičit. (100/100)

10. Napsat diplomku
11. Obhájit diplomku
12. Udělat státnice
13. Dostat se na doktorát

14. Udělat si pořádek na disku

15. Probrat hromady hadrů a krámů a co už nebude potřeba nekompromisně vyházet
16. Koupit rámečky na fotky ze svatby a (s fotkami uvnitř) je pověsit
17. Dodržovat půlroční kontroly u zubařky

18. Přečíst 20 arabských knih. (5/20)

19. Dojít si ke kadeřnici (aspoň jednou)

20. Začít chodit víc do kina. (11/50)

21. Začít chodit do divadla. (4/20)

22. Zajít na koncert vážné hudby.

23. Každému z rodiny, kdo se nechá, nakreslit obraz na plátno.

24. Alespoň jednou do měsíce vidět kamarády.

25. Jít do sauny.
26. Jet na hory a tentokrát se nezmrzačit

27. Naučit se parkovat a couvat

28. Dát dohromady hudbu do auta

29. Upéct kachnu

30. Naučit se domácí knedlíky

31. Napsat knihu

32. Donutit nějaké nakladatelství, aby vydalo překlad Jakubijánova domu

33. Jet na nějakou konferenci, pokud možno někam mimo rodnou hroudu

34. Zajít do malého obchodu se spodním prádlem a zjistit, jakou velikost podprsenky opravdu potřebuju
35. Jet na stipendium do Káhiry

36. Přečíst 50 anglických knih. (50/50)

37. Přečíst 50 českých knih. (50/50)
38. Jet na pět míst v Čechách, kde jsem nikdy nebyla. (4/5)

39. Přihlásit se do nějakého amatérského astronomického kroužku a začíst s pravidelným pozorováním.

40. Naučit se nazpaměť nějakou osmanskou báseň.

41. Aspoň jednou za měsíc si koupit něco na sebe. (kniha není oblečení!)

42. Pořídit fotodokumentaci splněných úkolů (pokud možno).
43. Vsadit si deset korun na zápasy albánský (nebo jiný podivný) fotbalový ligy a vyhrát

44. Koupit si pořádný džíny
45. Dodělat video ze svatby, všem ho vypálit a rozdat

46. Jít pouštět draka
47. Začít chodit na výstavy (8/15)

48. Koupit si masku na xicht a vlasy a začít je používat (pravidelně!)

49. Nafotit cudně umělecký akty

50. Pečlivě třídit odpad (už žádný kelímky od jogurtů v koši)

51. Vyrobit Jolance tu nejvíc super bombovou hračku (kam se hrabe Alík)

52. Každý den si zopakovat, že nemám důvod o sobě pořád pochybovat

53. Vyhodit starý make-up a nakoupit nový

54. Zjistit, jestli je možné poslat mamce ke Dni matek kytky - jestli ano, udělat to

55. Uběhnout maraton

56. Každý den sníst aspoň jedno ovoce nebo zeleninu
57. Koupit byt

58. Přestěhovat se
59. Uspořádat velikou kolaudaci

60. Jet na Nový Zéland

61. Spát pod širákem

62. Jít na ryby

63. Jet do New Yorku

64. Chodit alespoň jednou za dva týdny na squash (6/50)

65. Vybrat z hromady videokazet filmy, co za to stojí a vypálit je na DVD

66. Najít si práci

67. Instalovat na zahradu ptačí krmítko

68. Vyházet vypsané propisky

69. Zůstat v kontaktu s lidmi ze školy

70. Naučit se vyrábět ayran

71. Nechat opravit pračku

72. Naučit se telefonovat - kdykoliv, kamkoliv, v jakémkoliv jazyce

73. Naučit se plést

74. Uplést ponožky, šálu a kulicha

75. Chodit plavat

76. Upéct Alče poživatelný medovník k narozeninám

77. Alespoň čtyřikrát týdně obědvat (houska ve tři odpoledne NENÍ oběd).

78. Neustále si neříkat, co všechno ještě musím dneska / zítra / tenhle týden udělat

79. Pracovat na sebeovládání

80. Včas vracet knihy do knihovny

81. Číst alespoň třikrát týdně noviny (tzn. Ne prolistovat a mrknout na pár titulků)

82. Naučit se skládat origami

83. Přestat si kupovat předražený hezký sešity s tím, že si do nich "jednou" něco budu psát

84. Sepsat si seznam knih, které jsem kdy komu půjčila a všechny dlužníky donutit, aby je vrátili.

85. Naučit se říkat "ne" bez výčitek svědomí

86. Naučit se hrát tenis
87. Sníst kuře vindaloo a přežít

88. Zůstat jeden den v posteli a shlédnout všechny tři director's cuty Pána prstenů v kuse

89. Vyrazit zapařit se sestrou, jako před deseti lety

90. Zapracovat na přístupu "trocha špíny ještě nikoho nezabila"

91. Přestat kupovat knihy, které nejspíš nikdy nikdo nebude číst

92. Absolvovat kurz vaření

93. Pěšky vyšlápnout Sněžku

94. Naučit se rozlišovat u vína víc než jen červené a bílé

95. Ochutnat pět různých značek whisky, které jsem ještě nikdy nepila (3/5)

96. Vydržet psát blog

97. Naučit se pracovat s inDesignem

98. Začít se kamarádit s iTunes

99. Probrat šanony v knihovnách a skříních a zbytné věci vyházet

100. Naučit se mluvit před lidmi, aniž bych z toho týden předem nespala

101. Podívat se na Lofoty