Kupodivu jsem to byla ve finále já, kdo prohlásil, že pojedeme do muzea a to ne do ledajakýho, ale rovnou do Muzea anatolských civilizací, které bylo podle Lonely Planet v roce 1998 vyhlášeno nejlepším evropským muzeem (a podle kamaráda AA (= to nejsou anonymní alkoholici, ale zkratka pro Akční Aničku :-), který je archeolog, je to rozhodně místo, které je potřeba vidět). První kufrování přišlo hned na stanici Kizilay a to - nerada to přiznávám - mojí vinou. Blbě jsem se podívala do mapky a vedla jsem nás k naprosto jinému muzeu. Takže dost času zabralo, než jsme se vůbec ocitly ve správném metru jedoucím správným směrem - tj. na stanici Ulus. Ulus je v porovnání s místem, kde bydlíme, taková "hajj ša'abí" - lidová čtvrť se zvýšenou koncentrací prodavačů pajcovaných hadrů a hodinek a zababušenců. Zásadní chybou blonďaté výpravy se ukázalo notné podcenění LP mapičky, která jaksi neobsahuje názvy jednotlivých ulic (ačkoliv jednolivé ulici nejenže názvy mají, ale dokonce je může i prachsprostý turista vyčíst z modrobílých tabulek na rozích sokaků a caddesů), a tudíž po pár set metrech začala být orinetace v Ulusu nad naše síly. Hlavně že jsme si koupily detailní mapu Ankary, haha (ta samzřejmě zůstala doma na stole).
Nicméně jsme se najednou ocitly u citadely, vydrápaly jsme se do schodů a ačkoliv se AA dožadovala pokračování do rumunského cikánova za tlustými vnějšími zdmi, odolala jsem jejímu vábení a zatroubila na ústup.Chvíli jsme doufaly, že bychom mohly přeci jen muzeum najít, a když zavírají v 17:15, alespoň koupit pohledy, když už nic jinýho (AA totiž tvrdila, že už je 16:30+). Nakonec jsme byly rády, že jsme se dopotácely zpátky na Ulus a odmetrovaly se na Kizilay a dopachtily se domů (teda hlavně já, nohy z ranního běhu bolely a puchejře se hlásily o své právo na život tak vehementně, že jsem přemýšlela, jak moc ostudné by bylo, kdybych si v centru Ankary sedla na pangejt a rozbrečela se).
Teprve doma jsme zjistily, že AA celou dobu žila v domnění, že si nepřeřídila hodinky (což ovšem udělala), takže nebylo půl šestý, ale půl pátý - a celá muzeální honička se vlastně dala v klidu stinhout...
Tak jsem aspoň viděla Berdychův debakl - jen nevím, jestli bylo o co stát - muzeum by ve mně s největší pravděpodobností zanechalo výrazně lepší dojem.
Žádné komentáře:
Okomentovat