středa 14.7. - čtvrtek 15.7.
To abychom neměli pocit, že si nepokecáme...
... ve středu se tu v půl třetí vyloupl veterinář, který měl Boncuk dát prášek, kápnout za krk cosi proti parazitům a znovu jí vyplnit očkovák, protože si ho z poloviny ožrala. Pan dokotor byl takovej malej milej tureckej chlapík, Boncuk se zjevně líbí, takže spokojenost na všech frontách. Oč byl pan doktor v pohodě, o to akčnější byl zážitek následujícího dne, kdy jsme se nadšeně vrátily ze školy (koneckonců začínal víkend, tak proč nebýt nadšené?), abychom zjistily, že nemůžeme nacpat klíče do zámku. Tj. Aysun musela zapomenout klíče ve dveřích. Anička jí zavolala a dostaly jsme za úkol jít čekat před barák, že prý pro nás někdo přijde. Naivně jsme se domnívaly, že ten někdo bude už kapıcı osobně, ale ono ne... Místo toho nás tam sebral chlápek z autopůjčovny za rohem, že si máme jít sednout k němu do kanclu, že mluvil s Aysun a že máme počkat u něj na zámečníka. Dostaly jsme čaj, proběhl jakýsi pokus o konverzaci, načež se chlápek zvedl s tím, že musí jet pracovat a že tam máme počkat - a odešel! Nechal nás tam se všemi věcmi s tím, že obchod zamkne prodavač ze sousedního krámku. Neskutečný... Nějak si neumím představit, že by se něco podobnýho stalo u nás...
Zámečník měl otevřeno zahnutým drátem během dvou vteřin. Zpoza dveří na něj vykoukla vysmátá Boncuk a on z ní měl málem infarkt - chytil za srdce a odklopítal až k Atillovým (sousedovým) dveřím. Vypadal, že ho budeme muset křísit :-).
A konečně jsem koupila letenky do Diyarbakıru - odlítáme 22.8. a vracíme se 29.8. hurá! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat