úterý 18. prosince 2012

Báseň pro dnešní den

Povolební
Zas tu máme komunisty,
léto bez pasu to jistí.
Rudý bratři jsou teď zpátky,
euro v bance, už ne marky...
Na Mácháči pod stan vlez!
Kol a kolem
všichni sborem:
co sis navařil, si sněz!

pátek 23. listopadu 2012

Tak trochu jiný trénink...

... včera bylo 22. a já zjistila, že mám naběháno 226 km za listopad a možná proto mě bolí nohy... takže jsem programově nikam nešla, a protože jsem měla během Madlenčina dopoledního spaní akutní záchvat KOPRu, vrhla jsem se na brownies (mám na ně chuť od chvíle, kdy bába Kwaalová začala v jedný z písniček řešit, jestli do svých banánových brownies dás slanou sůl nebo sladký cukr...). A jak že se na lopatu sedá?

ČOKOLÁDOVÉ BROWNIES

Jak dlouho je budete dělat?
připravovat 35 minut
a
péct 25 minut

Kolik toho bude?
16 kostek
Co potřebujete?
180 g másla(nejméně 75% tuku) + 5 g na vymaštění formy
180 g tmavé čokolády s vysokým podílem kakaové hmoty (70 %)
80 g hladké mouky
40 g kvalitního kakaa (ne instantního)
50 g bílé čokolády
50 g mléčné čokolády
3 velká vejce
270 g přírodního krupicového cukru

včerejší várka

Jak na to?
1. Máslo nakrájejte na menší kousky a vsypte je do misky. Přidejte tmavou čokoládu, rozlámanou na kousky. Malý kastrol naplňte do třetiny horkou vodou a misku na něj posaďte tak, aby se dnem nedotýkala hladiny. Na velmi mírném plameni a za občasného promíchání zahřívejte, až se máslo i čokoláda rozpustí. Misku můžete také přetáhnout potravinářskou fólií a na dvě minuty vložit do mikrovlnky nastavené na nejvyšší stupeň. Rozpuštěnou směs sejměte z ohně a nechte vychladnout na pokojovou teplotu.

2. Mezitím dejte mřížku v troubě na střední pozici a troubu zapněte na 180, horkovzdušnou na 160 °C. Dno pekáčku vyložte pečicím papírem, případně pod něj vložte alobalové ucho (viz Mikovy osvědčené tipy). Mouku a kakao vsypte do jemného cedníku nebo síta a poklepáváním prosijte do mísy, aby se sypké přísady promísily a zbavily hrubších kousků.

3. Na pracovní ploše, válu nebo prkénku nasekejte mléčnou i bílou čokoládu na kousky; nejdřív zatlačte na špičku nože (měl by být ostrý a těžký) a až pak na celou délku ostří. Špičku udržujte pokud možno na stejném místě a sekejte vějířovitým pohybem. Perfekcionisté můžou ještě otočit prkénko o devadesát stupňů a snažit se o úhledné kostičky.

4. Vejce rozklepněte do misky a přisypte k nim cukr. Elektrickým šlehačem nebo metlou šlehejte tak dlouho, až směs napění a vypadá jako mléčný koktejl (elektrickému šlehači to trvá tři až osm minut, záleží na výkonnosti motoru). Že jste dosáhli cíle, poznáte podle toho, že hmota zesvětlá a zdvojnásobí svůj objem. Anebo nadzdvihněte metly a pramínkem směsi, který z nich stéká, pokapejte hmotu v misce; ,čáry’ by měly být na povrchu vteřinu nebo dvě viditelné.

5. Na vaječnou hmotu teď nalijte vychladlou hmotu čokoládovou a spojte je: lehce je promíchejte plastovou nebo gumovou špachtlí. Vnořte ji u jedné stěny do směsi a prohrábněte ke druhé straně; pak ji zanořte ve středu, jako kdybyste kreslili osmičku. Pokračujte v mísení osmičkovým pohybem, až je hmota víceméně stejnoměrně matně hnědá; občas mísu otočte. Účelem je směsi spojit, ale neuvolnit z vaječné hmoty vešlehaný vzduch, proto buďte při míchání pozorní, ba něžní.

6. Nad mísou s čokoládovou směsí podržte cedník či síto a prosijte na ni ještě jednou mouku s kakaem tak, abyste povrch pokryli co nejrovnoměrněji. Znovu použijte špachtli a oblíbený pohyb do osmičky a začněte sypkou směs spojovat s tekutou. Zpočátku to možná bude vypadat suše a prašně, ale při troše trpělivosti začne za chvíli vznikat to správné těsto na brownies: vlhké a správně ‚patlavé‘. V tu chvíli přestaňte míchat, jen zapracujte kousky bílé i mléčné čokolády: pokud možno stejnoměrně je v těstě rozptylte.

7. Těsto vlijte do formy. Nezapomeňte mísu úplně vyškrabat; nejlépe to jde plastovou stěrkou. Uhlaďte těsto tak, aby mělo všude zhruba stejnou výšku. Formu vložte do předehřáté trouby; po pětadvaceti minutách povytáhněte mřížku a trochu pekáčkem zatřeste. Pokud se dezert ve středu ještě chvěje, zase troubu zavřete a pečte ještě pět minut. Hotovo je, když povrch připomíná lesklý papír a strany moučníku se odtahují od stěn formy. Pak můžete dílo vyjmout z trouby.

8. Nechte upečený moučník v pekáčku až do úplného vychladnutí; pak brownies pomocí alobalu vyjměte, nakrájete na čtvrtky, každou ještě na čtyři čtverečky a nakonec – jestliže se nechcete úplně ‚sjet’ čokoládou – překrojte čtvereček ještě na trojúhelník. Předpokládám, že po ochutnávání hned začnete zadělávat další várku, ale i tak je užitečné vědět, že brownies vydrží v chladničce čtrnáct dní a v mrazáku i déle než měsíc. Tedy pokud je tam uložíte do nějaké bezpečné skrýše...

Mikovy osvědčené tipy:
■ Jak brownies snadno vyjmout: Širší pruh alobalu položte a vytvarujte podle dna formy tak, aby trochu přečníval přes okraje. Vložte pečicí papír a okraje formy včetně alobalu potřete máslem.

■ Při ,testu upečenosti‘ pomocí špejle mějte na paměti, že ulpělé drobečky musí být u brownies na rozdíl od buchet či koláčů vlhké.

■ U brownies platí dvojnásobně, že méně (pečení) je více. Dopékají se ještě chvilku poté, co je vyjmete z trouby – a když těsto ve středu zůstane částečně tekuté, jen to dezertu přidá na chuti a půvabu.

(převzato z Apetitu 05/2005)

středa 14. listopadu 2012

Mé tempo je vražedné, mým revírem byla Šárka...

... aneb jsem poprvé běžela ŠUTR.

Pro ty, kteří neví, co to vlastně ten ŠUTR je (jistě, šutr je německy Stein a dají se jím rozbíjet dobře okna a taky s těma správnýho tvaru a velikosti házet žabky, ale o tomhle šutru řeč nebude): ŠUTR nebo-li Šárecko-hanspaulský ultra trail, je, jak stojí v propozicích, trailový závod, který se běhá po trase o délce 18 kilometrů s převýšením 440 metrů. Můžete si ji dát jednou, dvakrát nebo, pokud jste fakt machři, třikrát.

Já jsem machr ve vývojovém stádiu krevety - tedy někdy na úrovni šestého týdne existence trpaslíka na světě, kdy už má v hotelu Děloha hezky vybaleno, ale na check-out si ještě nějakej ten pátek počká.

Momentálně mě trefnější přirovnání nenapadá - zjevně jsem zaseklá v mateřským módu, jestlipak je to vratný stav?

A protože jsem teda machr-kreveta, rozhodla jsem po neúspěšný Plzni, že si spravím chuť jedním šutráckým okruhem. Krokem číslo jedna, vedle běhání samotnýho (který zjevně ani není potřeba, zdá se, že stačí zdravá strava a dobrý pitný režim, jak pravil Mr. Stolár - nevíte kdo to je? Máte čas a už dlouho jste nevěřícně nevrtěli skutečně intentívně hlavou? Pokud jste alespoň na jednu otázku odpověděli "ano", čtěte zde) byl nákup nových bot. Classicy se mi nepříjemně prošoupali na prsteníčcích - dřou mi o ně malíčky, látka je děravá a gumová podrážka mi dělá krvavý puchýře, který praskají a jednak dost bolí a druhak mívám boty jak po nájezdu Švédů. Seeyi můžu chytit a hodit do kontejneru. Nesouhlas se zamítnutím reklamace nám byl k ničemu, boty teď leží v Rejoicu a jeden z nás pro ně musí dojet. Já to nebudu. Musela bych se tam nejdřív poblít a pak těma prasklejma botama někoho ubít k smrti (možná TO jsem s nimi dělala, když už jsem v nich teda "neběhala, nechodila a neprovozovala fitness"... grrr!). Na KSOčka z Číny jsem čekala, jak K. predikoval, měsíc. Dorazily a jsou krásný... a malý. Jo, čert v běžeckých botách se*e zjevně taktéž na jednu hromadu. No nic, stejně jsem jsem si na zimu chtěla koupit "normální" boty, ve kterých budu moct běhat ve sněhu bez obav, že by mi umrzly palce. Výběr nakonec padl na minimusy od NewBalance (ještě jednou moc děkuju za profi přístup a pomoc při výběru, Evžene!) a s čistým svědomím posílám všechny, kdo by rádi minimalistický boty, do Trailpointu na Letný.

Kontrola kvality

Takže máme boty, máme termín a propozice. A protože bude-li nás víc, nebudeme se prvního trailovýho závodu v životě bát nic, přemluvila jsem (a tentokrát mi to nedalo vůbec žádnou práci) k účasti A.s H. Nakonec dorazila jen A. s tím, že H. má jednak nedoléčený zranění po maratonu ve Stromovce a druhak lehnul s chřipkou. Nicméně A. hájila jejich barvy víc než jen s dostatečnou grácií. Víme i, co nás čeká. Nebo spíš máme mapku, kterou T. v předvečer závodu studoval a kladl mi na srdce, abych si ji !hlavně vytiskla a vzala s sebou a nabila si mobil a pokusila se neztratit!



Ráno zvítězila pohodlnost nad strachem z parkování a já vyrazila z domova, abych byla na Hanspaulce na desátou, kdy jsme si domluvily sraz s A. Parkovala jsem až někde u Čiernej pri Čope, ale zase do řady (!! první úspěch dne, zadní řady se přestanou chechtat, já vás slyším!), Anička mi přišla naproti a do zázemí to byl i tak kousek. Nebe slibovalo, že bude krásně, ale v deset ráno bylo zhruba tak, jak byste od desátýho listopadu mohli čekat. Zapsala jsem se a vylosovala si svůj vlastní osobní šutr:


Jelikož se na něm skvěla sedmička, kteroužto považuju za svoje šťastný číslo, usoudila jsem, že to bude dobrý. V tu chvíli probíhalo zázemím do dalšího okruhu čelo nejdelší varianty trati, který startovalo už v devět. Poprvý v životě jsem na vlastní oči viděla Dana Orálka a byla nucena uvěřit v jeho existenci a přesunout ho z mýtický kategorie "pegas, vodník, Ussain Bolt" mezi skutečný živý bytosti. Páni. (Ona to teda není až taková pecka, jezdí na spousty závodů a není tudíž takovou raritou... pro mě každopádně byl - a vypadá stejně jako na fotkách... jen je ještě vyšší :-)).

Na desátou jsme se přesunuly se (podle mě na to, co je to za akci) spoustou dalších lidí na pomyslný start a v celou nás vyslal hlavní organizátor, Michael Dobiáš, do šáreckých lesů. Lidi před námi se dali do pohybu a rovnou nás čekal první seběh, pod kopcem kousek po silnici (tepák hlásil na mě hodně rychlých 5:00-5:05/km) a pak rovnou první stoupání. Dost lidí před náma přešlo do chůze, my to vydržely vydusat. Nahoře teda hodinky ukazovaly alarmujících 170+, ale to mívám v prudších stoupáních s kočárem taky a furt jsem mezi živýma. Myslím, že právě kombinace kočár+kopečky+čím dál těžší Madlenka = stoupání můj klíč k předběhnutí těch, co mě potom vzápětí na první rovince vrátí do reality a míst závodního pole, kam (zatím!!! bojte se, bojte!) patřím. Prvních dva a půl, možná skoro tři kilometry jsem zvládala držet s A. krok. Pak jsem ji (jako správnýho divokýho koně) nechala jít. Celá první polovina ŠUTRu je v zásadě recept složený ze: stoupání, rovinka, seběh, táhlejší, prudší stoupání, seběh, rovinka, les, les, potůček, kousek asfaltu, cestička, les, stoupání, rovinka, úvoz, občerstvovačka!! (hurá!) - mají vodu a pivo, kluk s holkou jsou moc milí, usmívají se, i když jim je zjevně kosa, kolem postává pár běžců, někteří běží druhé ze tří kol, je mezi nimi i tři kola běžící expat, se kterým prohodíme s ostatními pár slov anglicky, i běžci jsou fajn, nikdo nic nerve, nikdo mi nedává koňary do žeber jako v Plzni, protože se zdržuju u stolečku a chlemtám jak utahaný Goro, je mi dobře, vím, že do cíle už je to jen devět, už se vlastně jen "vracím", to už zvládnu. Přiznávám, že v první polovině jsem si říkala, že to nedám, že je to na mě dlouhý a náročný, místy to dost bolelo, v jednu chvíli mě předběhlo až moc lidí najednou (včetně dvou dam a upřímně, přijít o skalp s chlapama mě nebolí tolik, jako s ženskýma... holt nejsem úplně materiál na čistě ženský závody) a morálka šla zase ke dnu. Ale u toho stolku se to celý nějak srovnalo. Vybíhala jsem kousek za expatem, předběhlo má pár bílých gazel a najednou jsem osaměla. Druhá část receptu byla podobná jako ta první, jen s tím rozdílem, že se po dvou (?) kilometrech otevřel nádherný výhled na Prahu, a pak následoval hodně ostrý seběh a vzápětí výběh s nejvtipnější cedulí závodu, která mě rozesmála nahlas.

(půjčeno z galerie 1bubobuba)

Konec závodu je drsnej. Rovinky skoro vymizí a vy drápete furt nahoru a doufáte, že žádný další seběh už nepřijde, protože by to logicky znamenalo, že vás čeká další kopec. A když si při poslední rovince po úzký stezce ve svahu zasypaným listím říkáte, že to vlastně docela šlo, že to nebylo tak hrozný, jak jste v koutku duše čekali, přijdou schody. Ano. Schody. Na posledním kilometru jsou nekonečný kamenný schody, pod kterýma jsem si musela dřepnout, vydejchat se a přestat se - krapet hystericky - smát. Je to ostuda, ale neběžela jsem je :-) snad v příštím životě. Nad schody jsme se na další z cedulek dozvěděli, že odtamtud to dá do cíle i Dobiášovic (momentálně 8 měsíční) Maya a taky že jo. Poměrně nečekaně přišel za další zatáčkou konec. Nechyběli borci, co běželi fakt neskutečně rychle, ani důchodci, kteří mi za zády poznamenali, že "tohle je vo zdraví!". V cíli u na mě čekala vymrzlá A. Nahlásila jsem číslo a odpotácela se k občerstvení. A. mi donesla čaj (ještě jednou moc děkuju!) a já až ve chvíli, kdy jsem se napila, zjistila, že jsem si nevypnula hodinky. Takže za kolik jsem to šla? Nevím a tudíž nepovím. Hodinky jsem s čajem v ruce vypínala o dvě hodiny a čtyři minuty později, než jsme vybíhali. Výsledky zatím nejsou, ale hádám, že to bude lehce nad dvě.

A jak to bylo dál? Dál už jsme si jen daly nealko pivo od jednoho z hlavních sponzorů, seznámila jsem se s Aničkou a Honzou z Dailymile, zjistila jsem, že zcepenělost má různé stupně intenzity a že mi natekly prsty tak, že jsem nezvládla pomalu ani poslat domů smsku, že jsem přežila. Bláhově jsme neochutnaly později vychvalované bagely, a protože A. vypadala jak warlock z města Qarth, vyrazily jsme k autu. Cestou jsme poděkovaly paní Dobiášový za úžasný závod, perfektní značení a skvělou organizaci a v teple se pak shodly, že na jaře do toho jdeme znovu. A taky že jeden okruh stačí.

Anebo ne?

Jarní ŠUTR ukáže :-)

čtvrtek 1. listopadu 2012

pondělí 29. října 2012

To se oslaví, to se oslaví...

... prohloupí jen ten kdo se moc nebaví!



Madlence byl rok.

Páni.

(i dámy)

Neskutečný. Nechápu, že je to UŽ rok... nechápu, že je to TEPRVE rok.

Pořád si dokážu strašně živě vybavit porodní sál, spoustu pocitů s tím spojených, někde vzadu je zastrčená i ta příšerná bolest a pak ta neskutečná úleva a rána do hlavy Thorovým kladivem, když mi ji dali poprvé na břicho. Další týdny a měsíce se mi slévají do jednoho. Nedokážu si vybavit, jaký to bylo, když jen ležela a koukala. Co jsem vlastně celý dny dělala? Jak jsme vlastně žili, než jsme ji měli? Co jsem dělala se vším tím volným časem, který jsem měla? Nevím, prostě nevím.

Vím ale, že máme doma velkou holčičku, která:


* miluje Boowu a Kwalu (teda, hlavně Boowu, ta žlutá koala se může jít klidně vycpat)

* snaží se sama jíst

* vzorně vysedává na nočníku (za tohle sdělení celému světu mě bude za patnáct let nenávidět)

* miluje krávy a ovce a psy a kočky

* abstinuje od veškerých nápojů - prostě se nenapije a nenapije

* ráda tanči kdykoliv, kdekoliv a v zásadě na cokoliv

* snaží se sama chodit

* a po roce nám dala tenhle víkend předčasný (nebo hodně opožděný, jak se to vezme) dárek k Vánocům - spala poprvé celou noc

Tak na zdraví a jen houšť a větší kapky!

čtvrtek 11. října 2012

Just do it!

V poslední době mám pro Nike čím dál větší slabost. Jasně, stejně jako jejich funkční trika poslouží i ta z Tchiba za třetinu ceny, ale mně se líbí, sedí, fungují a navíc jsem se díky nim zbavila hrůzy z dlouhých běžeckých elasťáků a tím pádem mi neomrzají lýtka (díky!). Nedávno jsem narazila na jejich reklamní kampaň, která mě víc než jen oslovila... Co vy na ni?


Mám
hřmotná stehna.
A je to lichotka,
protože jsou silná
a vypracovaná
a svalnatá
a přestože nejsou vítaná
v oddělení s malými velikostmi
při maratonech je oslavují.
Za padesát let
budu na svých hřmotných stehnech houpat vnoučata
a ty se pak půjdou ven proběhnout.


Mé nohy
bývaly dvě chlupaté tyčky,
kterým se moc nedařilo skákat gumu
když jsem ale dorostla do algebry
začaly žít vlastním životem
a teď jsou na hodinách spinningu
vážené.
Závidí jejich sílu
respektují jejich krásu,
z velké části jsou bez chloupků
kromě místa vzadu za kotníkem
které žiletka míjí.


Můj zadek je velký
a kulatý jako písmeno C
a po deseti tisících výpadů
je ještě kulatější
ale ne menší
A tak je to v pořádku.
Jsou to kamínka mojí části postele
Můj velvyslanec
těm, kteří jdou právě za mnou
je to border kolie, 
která odhání hubené ženské 
od nejlepších kousků
při výprodejích oblečení.
Můj zadek je velký
a tak je to v pořádku
A ti, kterým se nelíbí
mi ho můžou políbit.


Má ramena 
nejsou drobná 
ani proporční k mým bokům 
někteří tvrdí, že jsou chlapská. 
Já na to říkám: chlapy z toho vynechte. 
Jsou moje. 
Stvořila jsem je 
v bazénu 
a pak šla na jógu 
a stvořila své ruce.


Mám kolena
kluka.
Vždycky, když hraji fotbal,
 udělám si na nich modřiny a šrámy.
Jsem na ně pyšná
a nosím krátké šaty.
Má máma se bojí,
že se nikdy nevdám,
s takovými koleny.
Ale já vím,
že tam venku je někdo,
kdo mi řekne:
Miluji tě
a miluji tvá kolena.
Chci, abychom my čtyři
společně zestárli.

Just do it.

úterý 9. října 2012

Rok poté

Jo, je ze mě exhibicionista, ale... já jsem na sebe TAK pyšná! ;-)

Rozdíl 365 dní, 1800 uběhnutých kilometrů a 31 kilo.

pondělí 8. října 2012

Když se slunci nedaří

Tak mám za sebou první DNF. Mám pocit, že už jsem o tom napsala všem všechno, tak jen krátce.

Z pátka na sobotu jsem blbě spala. Tom sice ležel u Madlenky, ale stejně jsem usnula až po jedný hodině, do rána ještě třikrát kojila, strašila jsem o půl hodiny dřív, než jsem musela a pozřít snídani bylo skoro nad moje síly. Prostě super začátek. Cestou byl totálně zasekanej okruh u barranďáku, nakonec jsme to objížděli přes Plzeňskou a stihli jsme to včas. Do toho mi volala paní z Rejoicu. Přiznávám, že do toho telefonátu jsem měla navzdory únavě a žaludku na vodě super náladu. Ta mě rychle přešla.
Že jsem si v druhý polovině července koupila poté, co se odporoučely Bikily nový pětiprsty, jsem tu psala. Měla jsem z nich velkou radost, jsou krásný, sice se mi záhy udělaly krvavý puchejře snad úplně všude (palec, achilovka, boční strany nártů), ty jsem ale přeběhala, zahojily se, udělala se mi hezká hroší kůže a už jsem si botky jen a jen užívala. Na konci srpna ale praskly na obou botách na prstech. Jelikož jsem - zdá se - holka naivní, v5f jsem sbalila, odvezla je do Jindřišský v očekávání komplikací při řeklamaci (když jsem tam byla s classicama, který se mi na obou botách ve stejným místě odlepily od podrážky, vyslechla jsem si, že jsem je určitě prala na čtyřicet a a čert ví co ještě (neprala, proč bych to sakra dělala? boty peru ve studený...), než mi je milostivě vzali a nechali zalepit). Ty ale nenastaly. Paní za pultem mi je - sama nepříjemně překvapená krátkou životností - bez jakýchkoliv řečí k reklamaci vzala. To bylo před měsícem. V sobotu mi volá jiná žena, ta, co jsem je s ní vybírala - je to sympatickej člověk, milej, všechno, ale... - že mi už volala minulý týden (jo, jednou, v době, kdy M. spala, já měla ztišený zvonění a na čísla, který volají jednou prostě zpátky nevolám...), a že tam mám vibramy se zamítnutou reklamací. Se zamítnutou?! Že vyjádření nečetla a ať se tam pro ně stavím. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to přece nejde, že to musí být nějaký omyl, že s tím musíme něco udělat, protože jsou nový a prasklý na špičce a a a... vsadím se, že mi budou tvrdit, že v nich blbě běhám. Stejně tak jsem zjistila, že si teď můžu maximálně zaplatit soudního znalce... já ale nechci běhat zase v keckách. Zatím jsme to vyřešili tak, že jsme našli speedy na ebayi od Číňana za skoro třetinovou cenu i s poštovným, než se dají koupit u nás. Jsem zvědavá, jak budou vypadat v reálu :-/.
Zbytek cesty jsem přemýšlela, co teď. Už jsem se viděla, jak se tam bezmocně hádám a snažím se nebrečet (protože mám mlíko na mozku a pořád mě rozbrečí skoro cokoliv) a polykám tu bezmoc a vztek a vůbec. Ach jo. Taťka s Tomem nad tím, samozřejmě, mávli rukou a řešili dál to, co řešili do tý doby... To mi taky nepřidalo.
Navíc se udělala vedro. Jasně, pro spoustu lidí je jednadvacet stupňů a sluníčko nádherný počasí, pro mě je to na běhání prostě hnusný vedro. Navíc foukalo. Mít s sebou kraťasy, bylo by to lepší, ale ty jsem si samozřejmě nesbalila. Jak jinak, že... Už když jsem se převlíkla a postávali jsme venku před hotelem, bylo mi jasný, že se pěkně zpotím. Chvíli jsme si tam povídala s nějakým chlapíkem o vibramech, protáhla se, rozklusala a šlo se na start.
















To jsem si ještě optimisticky opravdu hodně věřila. Jako správnej over-achiever jsem si stanovila jako horní limit dvě hodiny. A rozběhla to stylem buď všechno nebo nic. První tři kilometry utekly hrozně rychle. Snažila jsem se dostat do tempa, který jsem chtěla držet, snažila jsem se na ipodu přepnout přehrávání playlistu z opakování jedný písničky furt dokolečka, což se mi někdy nějak přepnulo, na normální random. Nedařilo se. Tep šplhal přes 175, já dusala, furt mě někdo předbíhal (kurňa, ty lidi jsou ňáký hrozně dobrý!), na první občerstvovačce mi jakýsi pán v letech dal loktem k žeber, ok, stála jsem blbě na kraji stolu, ale tak má pusu ne? A "smrtonosný" tempo 5:35/km ho hlasu přece nemohlo nadobro zbavit (a jestli jo, měl by zpomalit).
První okruh ale ještě šel, sice mě děsně deptalo, že si ručně musím každou písničku přepnout (až jsem to nakonec radši vypnula úplně), ale furt to šlo. Takže proběhnout cílem, nalejt do sebe vodu, zakousnout banán a jde se dál. Na desátým kilometru začlo bejt ale všechno špatně. Bylo mi vedro, hrozný vedro, začla se mi motat hlava, bolely mě nohy a strašně strašně strašně mě to nebavilo. Představa, že nejsem ještě ani v půlce byla tak zničující, že jsem začala uvažovat, že to vzdám.
No a pak mě začali předbíhat ti, kolem kterých jsem v prvním kolem prosvištěla. Když jsem viděla, jak strašně se trápí a furt jsou rychlejší než já, usoudila jsem, že to nemá cenu. Po čtrnácti kilometrech jsem to vzdala. Bylo mi to líto, měla jsem na sebe vztek, bylo mi ze sebe zle, bylo mi zle z toho, že jsem se na ten závod připravovala půl roku, bylo mi ouvej, protože jsem naběhala za letošek přes 1650 km a k ničemu to nevedlo. A ano, deptá mě, že jiní párkrát vyběhnou a lupnou tam hodinu padesát jak nic. V autě jsem přemýšlela, jestli se na celý běhání nevykašlu. Vím, dělám to pro sebe a pro radost, ale co když ta radost zmizí a s ní i veškerá motivace? 
Konec prvního kola, to mi bylo ještě hej









Večer se ochladilo, v noci začalo pršet a pršelo i v neděli před polednem, kdy jsem vybíhala, abych si spravila chuť. Tentokrát se mi tempo držet dařilo až překvapivě dobře. Za poděbradskou elektrárnou jsem otáčela na desátým a půltým kilometru v čase lehoučce přes hodinu. Cestou domů začalo navíc foukat, ale nakonec jsem si ten půlM odběhla o den dýl v čase 2:02:02.
Zjevně buď září sluníčko nebo já, i když magnituda tohohle běhu nebyla nijak závratná...

pátek 5. října 2012

Strašný mořský kocour

A je to tady. Po víc jak půl roce příprav mě zítra (snad) čeká první půlmaratonský závod. Samozřejmě se začínají ozývat všemožný potíže aneb jak psala Renata na DM, psychosomatika dělá divy. A to takový, že jsem se z toho až ráno poblila. Zatím začala bolet: levá achilovka, levý koleno, pravý lejtko, hlava a žaludek. Přijdu si jako před svatbou. Jen piju víc vody.

Mám vypráno, sbaleno, nachystáno. Dneska jsme se s Madlenkou přesunuly k hlídací babičce, kluci za námi dojedou večer po fotbalu. Dopoledne jsem si všechno, co jsem brala s sebou, vyskládala pro jistotu na postel, abych na něco nezapomněla.


 Když to na sebe všechno (teda, jasně že ne všechno - ty trika mám s sebou pro jistotu, čert ví, jak bude, že) navleču, je ze mě stoprocentní strašný mořský kocour:


Speciální jednotka "Strašní Mořští Kocouři" se připravuje na misi do Iráku.
Vyhlásí poplach a za několik minut je celá jednotka nastoupena v plné
zbroji. Jen vojín Johnson chybí. Přijde po dobré hodině. Seržant řve:
„Johnsone, všichni naši chlapci jsou dávno připraveni zatrhnout tipec tomu
Saddámovi a ty jdeš pozdě!” „Víte seržante,” ospravedlňuje se
Johnson, „dostal jsem signál o poplachu, když jsem byl v posteli. Vyskočil
jsem, rychle jsem si oblékl maskáče, nasadil přilbu a nabarvil si tváře
maskovacími barvami. Opásal jsem se řemenem, na něj dozadu připevnil
granáty, vlevo zavěsil tesák a napravo pistoli. Navlékl jsem si
neprůstřelnou vestu a nasadil ochranné brýle. Do kapsiček u vesty jsem si
nacpal náhradní zásobníky s náboji, do podpažních pouzder zasunul finský nůž
a Beretu a na záda přehodil batoh s minami. Na pravé rameno jsem si pověsil
samopal a na levé bazuku. Na levé předloktí upevnil vysílačku s
lokalizátorem, na pravé škrtící strunu a bombičku s paralyzujícím plynem. Do
zubů jsem vzal dýku, do pravé ruky M-16, do levé kulomet. Už jsem byl na
odchodu, když jsem se náhodou uviděl v zrcadle. Hrozně jsem se lek, a musel
jsem si přeprat kalhoty...”

Tak mi zítra od jedný držte palce, ať jak ten kocour nejen vypadám, ale i běžím.

pondělí 1. října 2012

Retro aneb Najdi pět rozdílů

vlevo Night Fury Bezzubka;
vpravo Night Fury Bezzubka


Pimp My Ride * Part II

Malý historický exkurz - v červnu se Madlenka rozhodla, že hluboká korba u kočárku je pod její úroveň. Inu vytáhli jsme z gauče sporťák (jo! Až takovej sporťák máme - byl sbalenej v jedný (!!) igelitce od bot (ok, od zimních bot... mých zimních bot... dobře, mých zimních kozaček, ale stejně - pořád jen v jedný!!) a strčenej mezi karimatkama a náhradníma dekama), připli jsme ho na podvozek, posadili do něj Madlenku a zjistili, že v něm dřepí jak vosa na bonbonu. Tak jo. Znovu jsme ho sundali, uklidili a čekali, co bude.

Jenže M. začala zkoušet za jízdy vystupovat, takže běhání s kočárem začalo být o hubu. O tu její.

V červenci jsem se rozhodla, že živá vosa, dobrá vosa a znovu jsme vytáhli sporťák, pro sichr, abych nemohla couvnout, jsem oba vydrhla a hlubokou korbu odeslala na důchodek.


Dneska jsem si uvědomila, že nemám na naše společně naběhaný kilometry (který se už drasticky drápou přes tisíc) ani jedinou obrazovou památku... Winter is (konečně snad) Coming, kolem přehrady ubylo lidí, Máďa hezky spinkala, tak jsem ji skoro v akci na hrázi vyfotila. Uznejte, že máme solidní kárku, správně vytuněnou stylovým žluto-limetkovým fusakem a Šípkovou Růženkou.

neděle 30. září 2012

Agentura JPP

To, že se Madlenka narodila do užvaněný rodiny je obecně známej fakt. Moje sestra v jestlích z hlubokýho kočáru vykřikovala, že kolem rostou krrrokusy a Vojtíšek suverénně v roce čtvrt hlásí, že je maminčin makak a že Jolanka má počítač. O tom, že nám dvouletá Jolanka oznamovala, že má tatínkův artefakt, asi psát ani nemusím... Takže předpoklady pro dalšího ukecanýho trpaslíka bychom měly.

K dnešnímu dni Máďa brilantně ovládá:
pápá i s máváním
čiči (na jakoukoliv kočku, Čestíkem počínaji, přes ty kreslený v knížkách, až po vzorek na tašce nebo na náušnicích... jo, jsem trochu kočkofil)
táta
máma
bába
děda (pozor, skutečně od dnešního dne nefalšovanej děda - dodneška to byl převážně ďáďa nebo děde nebo dede)
ha-čí (s řádně dyšným h na začátku)
ha-jí (dyšné h v opět v akci)
bác
haó (= haló)
aóóój (= ahoj)
ba (= baf)
ham (když má hlad, když někdo jí, když je někde nějaký jídlo - včetně fotek na výloze čínský restaurace)
ha-ha (= haf haf; momentálně je Majkilína pejskama fascinovaná snad ještě víž než kočičkama)
džííííí (na jakýkoliv dopravní prostředek včetně kočárku)
(ať už sama něco podává - to je pak potřeba reagovat promptně, jinak je to schopná se zvyšující se hlasitostí opakovat do zblbnutí - nebo něco chce podat)
dej (to je jasný)
na (při podávání, občas místo dá)


jsem zvědavá, kdy se ke krrrrrokusům, makakům, počítačům a artefaktům propracujeme my... ;-)

úterý 18. září 2012

"To máš z toho...

... že chceš běhat jako Afričani!"

Prohlásila moje drahá polovička, když jsem v neděli večer ležela na gauči, nohy hore a přemítala, jestli je možný ty tři minuty čtyřicet šest vteřin, o který jsem při dnešním pokusu o půlmaraton přepískla dvouhodinou hranici, stáhnout. Nechápala jsem, o čem to mluví. Ano, nohy mě bolely a dost (ještě víc mě bolela odřenina od pásu, kterej se mi nejspíš šoupl a vytvořil mi elegantní šlic od žeber k žebrům), ale nic, co by se nedalo přežít nebo by to mělo přímo odkazovat k prvnímu sobotnímu bosoběhu po asfaltu (kterej se mi mimochodem opravdu strašně líbil a slibuju, že za touhle závorkou už bude následovat tečka).

Pak jsem se na to chodidlo podívala.


(Pomalu bych to tu mohla přejmenovat na "Co svým nohám ještě provedu?" - přičemž bych, samozřejmě, musela přiznat - byť nepřímou - inspiraci legendárním blogem "What Jeff Killed")

 Musím přiznat, že tohle jsem teda nečekala. Ve skutečnosti mi přijde ta modřina větší a, no, modřejší, i když je to možná subjektivní důsledek zděšení. Tak a vážně. Fakt jsem si ji udělala v sobotu? Fakt bych radši neměla zkoušet běhat bosá jinde než, já nevím, třeba po oploceným tartanu? Nebo po pláži? (kde bych ji vzala je jedna věc, kolik střepů a sajrajtu se může válet (a určitě i válí) i tam, druhá) Nebo prostě nikde, protože, jak říkal T., nejsem žádný načančaný Afričanče a tudíž bych neměla chtít běhat jako oni? Nebo jsem někde blbě šlápla v neděli ve vibramech a mám to z nich? Můj unavenej mozek šrotoval a šrotoval.

Nevyšrotoval nic.

Dokud jsme další den dopoledne s Madlenkou nevyndavaly hračky. Ve chvíli, kdy se chopila plastový žirafy s vkládacíma a pekelně ostrýma kostičkam, rozsvítilo se mi. Kdepak bosoběh, kdepak půlmaraton po cestičkách podél Labe - ale páteční hvězdička, na kterou jsem hamtla, když jsem ráno rychle rychle balila, abychom stihly jet na spaní....

Z toho plyne, že hraní s dětmi je výrazně nebezpečnější, než běhání na boso :-)

A jinak co?

* 12.9. jsme oslavili třetí výročí svatby. První, který jsme vůbec nějak slavili - obě předchozí byl Tom v práci. Ale že jsme si to vynahradili. Nositelku genetický informace přijela pohlídat mamka a my vyrazili do Ambiente a do kina na Expandables 2 (a bylo to boží - vřele doporučuju, hláškující hrdinové našeho mládí nemají chybu, jako bonus se objeví na scéně i Chuck slyšel-jsem-že-tě-uštkla-kobra-královská Norris, to si prostě nesmíte nechat ujít!). Jako bonus jsem dostala i dary, kterýma se musím pochlubit - protože vedle knížky, jsem si zasloužila i pouzdro na itouch na běhání (už jsem si s ním zvládla udělat ještě epesnější šlic na ruce, než mám od pásu na hrudníku, jsem prostě holka šikovná) a hlavně kartička do Niku, ach, ach, když už běhám pomalu, budu u toho aspoň krásná ;-).

* Madlence bylo v neděli jedenáct měsíců. Oslavila to pravou horní jedničkou, která vykoukla v závěsu za tou levou. A protože rodičové jsou na ty oslavy fakt marný, museli ji pobavit aspoň bráchanci :-)


středa 5. září 2012

Běžíme Prahou

V červenci jsem podlehla nijak zvlášť naléhavýmu naléhání Aničky a Honzy (spíš to bylo takový vlažný lákání, ale takhle zním důležitějc) a přihlásila jsem se na letošní We Run Prague. Nadšeně jsem si nechala natisknout na triko nápis, který jsem si stejně na nějaký funkční triko chtěla nechat udělat a usoudila jsem, že v rámci přehnaných cílů nebude od věci stanovit si jako metu pokoření magický hranice padesáti minut.
V srpnu jsem toho moc nenaběhala. První dva týdny jsme byli na dovolený, druhou polovinu srpna bylo dost horko, Madlenka hodně špatně spala, takže ranní výběhy nepřícházely v úvahu, aniž by mezi moje preference nepatřil těžký masochismus případně skrytá touha stát se v nedožitých třiceti zombíkem (ne, ani jedno není můj šálek čaje). Čím víc se závod blížil, tím víc jsem o něm mluvila a těšila se. Tom mi vyzvedl startovní set, tričko je moc pěkný, vloni prý materiál nestál za nic, letos se Nike vyšvihlo.
Večer před závodem jsem si chystala věci a zjistila jsem, že mi praskla podrážka na seeyách. Jo. Přesně tak - stejně jako na bikilách, na stejným místě, jen jsou praskliny zatím menší a tudíž jsem usoudila, že to v nich dám, protože za srpen jsem v classicách nenaběhala nic. Nachodila dost, ale nenaběhala.
Madlenka jakoby tušila, že se nutně potřebuju pořádně vyspat, řádila celou noc. Brečela, nechtěla spát, odpadla až někdy o pátý ranní. Není nad skvělou přípravu. Dopoledne jsem něco málo dospala, Madluša mi chtěla asi vynahradit noc a místo obvyklý hodiny spala skoro dvě - takže jsme začínali dostávat do skluzu. Respektive já jsem měla pocit, že se začínáme dostávat do skluzu, že to nestihneme, přijedeme pozdě a já nevím, co ještě.
Auto jsme nakonec nechali kousek za sjezdem z okruhu, dojeli tři nebo čtyři stanice tramvají do Žlutých lázní a mně spadla čelist. Jo, nebyla to první masovka, kterou jsem viděla. Koneckonců jsem byla povzbuzovat na dvou jarních 1/2PIMech, ale tam se to tak nějak víc rozprostřelo či co. Davy a davy lidí v černých trikách, barevný doprovod, spousta dětí a notně zvýšená koncentrace běhacích kočárků (i tak jsem viděla poprvý jiný RCSport až dneska ve Slováči), vtipné a nápadité nápisy na zádech, i ty méně vtipné, rádoby intelektuální i čistě informativně-funkční. Uvnitř jsme v davu našli Pavlu, kamarádku z netu, která se chystala běžet s mužem a kámoškou. Konečně jsme tak viděly naživo a bylo to moc fajn. Máďa pronto přestala chtít být v kočáru, odmítala se nechat pochovat od tatínka a visela na mně jako klíště.
Naštěstí dorazil děda, kterýho vzala na milost a prý se od něj nechala většinu času, co jsem byla na trati chovat (a mohutně u toho potleskem a máváním doplněným zvučným pápá povzbuzovala ostatní běžce). Před odchodem do koridorů začalo pršet a mně ztuhl úsměv na rtech, když se mě T. zeptal, co to mám na tom triku vlastně za datum? Suverénně jsem opáčila, že přece Madlenčino narození! "No, ale ona se nenarodila letos!" Ehm. Jo. Až TAKHLE špatně na tom jsem, že ani nevím, kdy se mi narodilo dítě - suverénně jsem si tam nechala natisknout 10/12... Tak to mi dost sklaplo a jak jsem měla z trika radost, začla jsem se za něj stydět. (Ex post jsme se doma pokusili udělat z dvojky jedničku, nejde to... tak holt zůstane ve skříni a v zimě poslouží jako jedna vrstva navíc.)
V koridorech se to houfovalo dvojicema a partičkama kamarádů. Závod měl odstartovat Carl Lewis spolu s Bárou Špotákovou. Viděla jsem na dálku jednu černou a jednu blonďatou hlavu, asi to byli fakt oni. Ve dvě se dal dav do pohybu. Prvních pět kiláků byla čirá euforie, teda, hádám, že prvních pět, protože hodinky jsem zapnula až pod Vyšehradskou skálou (běžela jsem v domnění, že tentokrát se mi je podařilo spustit krásně při průběhu startovní čárou... ne-e), takže jsem odhadovala, kde ve skutečnosti jsem a kolik mi chybí ještě do konce. Na Palačáku jsem se v playlistu dostala k ústřední melodii z Game of Thrones a s úsměvem šťastnýho debila jsem kmitala nohama v tempu 4:50 a užívala si, že jsem součástí něčeho tak obrovskýho. 
Na Václaváku jsem schytala na občerstvovačce zásah plným kelímkem vody přímo do boty (a ukopla ho i se zbytkem vody na druhou nohu), takže dál jsem pokračovala s vodníkama mezi prstama a úsměv mi pomalu a jistě začal tuhnout. S ním tuhly i nohy a v Celetný začal garmin odhalovat nepříjemnou pravdu - tempo pod 5:00/km jsem prostě nebyla schopná udržet. Zuby nehty jsem to rvala aspoň pod 5:15, ale ani to jsem neudržela a od sedmýho kiláku jsem byla ráda, že číslíčka nepřelejzaly přes 5:30...
Zpátky na Palačáku jsem se už neusmívala, stejně jako v Poděbradech jsem uvažovala, proč si sakra tohle dělám? Co z toho mám? A když jsem vyřízená na desítce, co asi předvedu v říjnu v Plzni? Plna optimistických myšlenek jsem nepřestávala vyhlížet taťku s Tomem a Máďou. Stejně tak oni vyhlíželi mně.
Tak kde tu mámu máme?

Ááá, už se blíží...
  
... a blíží a blíží...  










Před cílí se mi podařilo zrychlit a nakonec jsem si dosprintovala pro čas 51:57, což je o minutu lepší, než dosavadní osobáček z července. Padesátka teda nepadla. Tak mám aspoň do konce roku co dělat.
V cíli jsem bafla vodu, měla jsem toho tak plný zuby, že mi ji musel otevřít kluk vedle mě (tímto ještě jednou děkuji), tyčinku a pak i banán a snažila jsem se promotat skrz davy naproti zbytku výpravy.
Tak. A je hotovo. Už jen převlíct, vydejchat příliš rychle vyexovanou vodu, pozdravit Aničku a hurá domů.

Tam se Madlenka pustila Toma a udělala první - rovnou dva - samostatný kroky. Abysme si byli jistý, že nás zrak nešálí, přidala po chvíli ještě jeden.

V noci jsem nemohla spát, jak mě bolely nohy. To se mi teda ještě nestalo. V neděli jsem šla vyklusat a trpěla jsem u toho jako Hus. Že by dlažba? Nebo jsem se vyšťavila jako nikdy ne? Ještě včera mě při výběhu pěkně bolely achillovky, na pravý noze táhlo i lejtko a dokonce mě bolel poprvý v životě i zadek (teda jen pravá část, ale i tak to bylo dost protivný). Dneska jsem vyreklamovala seeyi, snad to bude rychle vyřízený - a za odměnu za ten osobáček jsem si v niku koupila dlouhý běhací kalhoty - aneb nechci slevu zadarmo (nemaj tam ty kupóny cpát, jsem jenom ženská, kruci!) - takže hurá, podzim sem, ať je můžu otestovat.

Už teď se těším do Plzně - proto si to dělám ;-).

čtvrtek 30. srpna 2012

Tak jsme došli...

Den osmý a den devátý - sobota a neděle 11. a 12.8.

Nějak strašně to uteklo. Mně se nechce domů. Haló? Slyší mě někdo? Mně se nechce domůůů... béé... nešlo by to třeba nějak zařídit, aby byly prázdniny o něco delší? Třeba... no... nekončný?

Hm.

Ticho.

Asi nešlo, co?

Tak jsme aspoň obě odpoledne vyrazili do bazénu, kde nám Madlenka předvedla, že její nepití je stejně iluzorní, jako podle některých náboženství tenhle svět, došli jsme se ještě naposledy projít, ulovili fotky neskutečně ofrklýho veverčáka Pizizubky, který svačil v krmítku u místní roubenky a ještě mi, když jsem na něm namířila objektiv, zapózoval.


(veverka se mi nechce nahrát, když na to nezapomenu, dodám důkaz místo slibů později...)

A pak už zbývalo jen uplácat svačinu na cestu, sbalit tu neskutečnou hromadu věcí, kterou jsme se přivezli a doufat, že nebude PN (=pekelná noc).

Den třináctý - pondělí 13.8.

Cesta domů, stejně jako všechny ostatní cesty domů, utíkala o poznání rychleji, než cesta tam. Je to takový zvláštní fenomén a zajímalo by mě, jestli to máte taky tak? Když se odněkud vracíte, přijde vám, že jste doma mnohem rychleji? (jestlipak někdo z průměrných čtyř čtenářů zareaguje?)... Tvrdě jsem ale podcenila Madlenčino jídlo na cestu a chudák hladovej zbouchala padesát kiláků před Prahou celej jogurt, aby ho ve chvíli, kdy jsme konečně zastavili před barákem a já ji vyndala ze sedačky, vyhodila elegantním obloukem ven. Takže jsme dědečkovi zaprasili auto navíc i natrávenou hollandií a opět se potvrdilo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Taťka přivezl fabku a Čestíka a v lehce pozvraceném autě si odvezl mamku . Mě čekala akorát šílená hromada tašek, ze kterých se vyvalila ještě šílenější hromada špinavýho prádla a když jsem tak přehlídla byt, pochopila jsem, proč mamka po dovolených vždycky říkala, že to bylo krásný a je to jako by nikde ani nebyla.

Někam bych jela.

Už jsem nějak moc dlouho na jednom místě ;-)

středa 22. srpna 2012

Den šestý - čtvrtek 9.8.

Dneska jsme měli takzvaně svobodný den. Takový svobodný den nastane, když jste vdané/ženatí, máte díte/děti, od kterýho jste se zatím pořádně nehli a najednou vám ho někdo hlídá a vy mu nemusíte být neustále za plínou. V našem podání vypadal takový den následovně: po noci strávený pacifikováním insomniaka, který v půl čtvrtý vykřikuje z postýlky pápá! bábá! jééé! mamama! a zuřivě tleská, jsme spali do dvanácti (jo, i já) a odpoledne vyrazili hledat zakletou cestu na Mallnock. Tam, kde jsem tvrdila, že už žádná, ale vůbec žádná není, jsme jednu samozřejmě našli. Vydrápali jsme se o kus výš, abychom zjistili, že je fajn, moc hezky značená, krav-prostá, akorát nevede tam, kam jsme chtěli jít. Už cestou tam pršelo, nebe se tvářilo, že to rozhodně nebyla poslední dávka H2O, kterou dneska vypustí, tak jsme se rozhodli pro cestu domů s tím, že to střihneme vrchem přes Oswald a dáme si někde pivko. Jen co jsme sešli z cesty a zamířili k lesu, začlo lejt. Velebila jsem pro sever zakoupený pláštěnky. Lilo víc a víc a víc. Z vibramů teklo, jako bych v nich měla zabudovaný kohoutky, nohy jsem měla zaprasený až po kolena, ale v lese bylo krásně a naštěstí přestalo, než mi začla bejt FAKT zima. Celkem jsme ušli 6,64 km, pivo nebylo.

Den sedmý - pátek 10.8.

Záhada Mallnocku rozluštěna! A že to teda trvalo... a bolelo. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se nenechám vycukat a na ten vrcholek vyběhnu i kdybych u toho měla padnout. No, z části jsem ho teda nakonec vyšla, protože běžet jsem prostě nezvládala, ale povedlo se. Zahučela přitom sedmička vody, gel a jedna nutrendová tableta. Ty taťka objednal nebo dostal jako dárek k hromadě gelů a ionťáků, nevím jistě, každopádně jsem je nikdy předtím nepotřebovala a je to teda slušnej speed :-). Ale zpátky na stromy. Vybíhám s tím, že se dostanu nahoru prudší cestou, která slibuje skoro kilometrový převýšení, seběhnu k lanovce a svezu se dolů. Znovu se dostávám do míst, kde jsem se už motala a kde jsme nepochodili (doslova) ani s Tomem. Zahýbám k hospodě a odchytávám tam jakéhosi staršího pána se soplem u nosu, který zrovna přelezl dřevěný plůtek. Svou chabou němčinou se ptám kudy tudy na Mallnock. Z jeho výrazu čuju zradu a začínám se obávát, že jsem měla vážně odbočit o tři kilometry níž. Nakonec se mi pokouší chabou angličtinou vysvětlit, že musím rovně a doleva a nahoru a doleva a pak doprava a nahoru a nahoru a nahoru. Jo, nahoru to vážně bylo. Na hodně vysokou horu. Běžím dál, začínám šetřit s pitím. Cesta se přede mnou zvedá a já přecházím do chůze. Běžím vždycky od jedný turistický značky ke druhý a k tý následující jdu. Zuby nehty se snažím držet tep pod 165. Jde to blbě. Postupně potkávám pár postarších turistů. Všichni jdou dolů. Jedinej, kdo se drápe nahoru jsem já. Mají pohorky pomalu až ke kolenům. Nevím, jestli na mě civí proto, že předstírám běh nebo proto, že mám na nohou vibramy (jsem děsně pyšná na oboje a dávám jim to sežrat: takhle to dělaj borci!). Zastavuju se na horizontu. Vidím náš barák. Hodně malej a hodně daleko. Zjišťuju, že zdaleka nejsem v cíli a nemám z toho radost. Nohy tuhnou, voda dochází a začíná mi bejt kosa. Přidávám do kroku. K běhu se nutím čím dál hůř, ale chvílema to ještě jde. Aspoň že ty krávy tam nejsou. Na vrcholek se spíš doplazím, než doběhnu. Posílám vítězoslavnou smsku. Fotím se. Zjišťuju, že mi zplesnivěla flaška. Teda ne cestou, tak dlouho jsem se nahoru neplazila.
K lanovce se mi sbíhá poměrně lehce, po šotolině to sice není nic příjemnýho, motat se mezi davama lidí jak na lázeňským korzu taky ne, ale nakonec se dostávám k místu určení. V rámci solidaritiy s ostatními bych si ráda urvala kabinku pro sebe. Smrdím jak stádo tchořů a potím se jak vrata vod chlíva. Nepodaří se mi to. Tatínek od rodinky, co jede se mnou, chce zapřádat neměcky hovor o botech. Nerozumím mu. Vysvětluju mu, že mu nerozumím a on další pokusy o small talk vzdává. Pod lanovkou je stejně jako poslední kilometr nahoru běh vítězstvím ducha nad hmotou. Pajdám domů. Drápu se po schodech. V apartmánu je jenom Tom, mamka je s Madlenkou venku. Zjišťuju, že se klepu a mám modrou pusu. Zároveň se směju, jako bych právě testovala, jak kvalitní zelený list se kouří v srpnu. Je mi skvěle. Jsem utahaná, všechno mě bolí, ale je mi skvěle.


 (neb jsem nepřišla na to, jak jednotlivý tabulky vyexportovat, je deset pryč, jsem unavená a nechce se mi o tom přemýšlet, dávám vám dva krásný print screeny, vsadím se, že je oceníte... ;-)

sobota 18. srpna 2012

Den čtvrtý - úterý 7.8.

Dopoledne jsem vyběhla s tím, že zkusím absolvovat okruh St. Oswald - Mallnock - horní stanice lanovky na Brunnach a domů. Jenže to by po dvou a půl kilometrech nesmělo končit značení, respektive nesmělo značení na Mallnock prachsprostě zmizet. Další kilometr a půl jsem zmateně pobíhala mezi jakousi hospodou, pár chatama, poslední cedulí, která ukazovala kamsi do neznáma a tvrdila, že přesně tamtudy se jde na Mallnock a cestou do kopce se závorou, za kterou se páslo stádo krav. Když posledně jmenované na cestu slezly, vybavilo se mi, kterak jsem v Cestě na sever zrovna předevčírem četla, jak hlavní hrdina našel mezi věcmi staré britské noviny, kde jeden z článků hovořil o farmáři, kterého rozpáral splašený býk a zbaběle jsem se vrátila domů. Bylo z toho šest kilometrů za necelou hodinu s převýšením 475 m. Odpoledne jsme sbalili Madlenku a vyrazili do Bad Kleinkirchheimu s tím, že se vyvezeme nahoru lanovkou a tam se projdeme.
V lanovce se Madlence docela líbilo, tentokrát jsem ji i víc oblíkla a nahoře jsme ji zapařezovali do deuteru. Prošli jsme se na hoře hory, mrkli se k tamnímu a kříži a usoudili, že je moc brzy jet rovnou dolů a že radši sejdeme ma Mittlestation a odtamtud už se svezeme dolů. Ha. Hahaha. Ach ta naše naivita.








Cesta dolů se ukázala býti delší a prudčí, než jsme čekali. Celou cestu z krpálu přes šutry a kořeny jsem zadržovala dech a doufala, že Tom s Máďou nespadne. To bych si je docela asi seškrábla do igeliťáku. Když jsme konečně dopajdali na Mittlestation, lanovka už samozřejmě nejezdila. Madlenka si snědla pudink, přehodili jsme ji z krosny do nosítka a vyrazili zdolat zbytek cesty. Toma bolely kolena, mě celej člověk a dole na parkovišti jsme se shodli, že jsme to zase jednou odhadli. Nakonec to bylo jedenáct kilometrů s převýšení 546 m.

Den pátý - středa 8.8.

Dneska jsme vyrazili do Villachu. Výlet stál za starou bačkoru, protože jsme nenašli jedinej park, jedinou hezkou hospodu, bylo vedro, Madlenka nemohla usnout ani v autě (kde navíc plakala), ani v kočárku, ani v nosítku a jako bonus mě natáhli o deset euto v DMku. Když se daří, tak se daří. Nakonec jsme skončili s kebabem od místních Turků zbouchaným za pochodu a mamka stihla Madlenku ještě prozáhnout lesem. (Ale těch deset ojro jim teda nevodpustím, to zas ne!)

čtvrtek 16. srpna 2012

Den druhý - neděle 5.8.

Dopoledne vyrážím na další průzkum okolí. Chvíli sleduju po značení St. Oswald Rundweg, srabácky obcházím tři krávy, který leží přímo uprostřed pažitem bující cesty (jediný úchvatný pasáže, samozřejmě, zbytek samá šotolina a teda lesní stezky, který jsou ve vibramech nádherný nádherný nádherný), prodírám se lesejkem (srabácky se to snažím udělat co nejrychlejc, protože jako správný biolog netuším, jestli tu třeba nejsou hadi nebo myši nebo ehm... tím bych se asi veřejně chlubit neměla, co?), vracím se na cestu. Míjím asi tak stoletou babičku s trekkovýma holema, probíhám vesnicí, kde jsou v plném proudu jakési oslavy, všichni v krojích popíjí Weisenbier a pojídají Bratwursty k tomu jim hraje dechovka a já zatáčím z hlavní silnice zase zpátky k lesu, kde mizí značení (jak vypadá opravdový ponorný značení zjistím o pár dní později), takže si nejdřív vydupu jakousi louku (hadi? myši? obojí?), abych se poraženecky vrátila zpět a konečně ten zpropadený bíločervený obdélník našla. Domů se vracím po 1:35 s 8,5 km a překonaným převýšením 343 metrů, což notně neodpovídá mému vyflusnutí.

Odpoledne vyrážíme dolů do Bad Kleinkirchheimu, procházíme vesnici, protože Madlenka (jak jinak) cestou v autě skoro usnula, v kočárku jí to nějakou dobu trvá, ale nakonec usíná. Shodujeme se, že svatej Osvald je pro nás momentálně mnohem příhodnější místo a libujeme si, jak že jsme to ubytování dobře nevybrali. Cestou okukujeme oboje lázně, Tom jak vyslanec sonduje, který budou pro M. vhodnější. Nakonec se vracíme k novějším u lanovky a jakmile se Máďa rozkouká, jdeme otestovat, jak se bude tvářit na vodičku.
Bazén měl úspěch, největším hitem byly odtokový kanálky kolem vody, do kterých se daly bezvadně strkat prstíky. S menším nadšením byl kvitován miminkovský plavací kruh, náladu spravila až svačina a další dloubání kanálků.


Den třetí - pondělí 6.8.

Odpoledne balíme Madlenku a vyrážíme do Millstattu am See, kterým jsme cestou sem projížděli a kterej nám přišel jako nádherný městečko na procházku. Je vedro. Je velký vedro. Co je tohle sakra za bordel? Jsme přece na horách (na vysokých horách!), tak vedro bejt nemá! Máďa brečí v autě. Je unavená. V Millstattu není ani hnida stínu, všechny kavárny jsou na sluníčku, k jejich See se nedá sejít, čekali jsme (ó má ty naivito!), že budou mít u vody nějakej chodníček, když už ne promenádu. Madlenka v kočáru kňučí, je jí horko, nám taky. Nakonec jsme se usalašili na chvíli v parku a poraženecky se sbalili a vyrazili zpátky.

Madlenka celou cestu v autě hystericky brečí, nevím, co s ní mám dělat a ke konci už brečím s ní. Tom je vzteklej (nedivím se mu), doveze cirkus na místo určení, kde jako mávnutím kouzelnýho proutku po vyndání ze sedačky má zase dvě usměvavý holky. Zbytek dne se válíme, trochu tepla a jsem zralá na odpis. Hasankeyf na mě. Asi stárnu.

středa 15. srpna 2012

Na Plzeň Vávro, na Plzeň!

pátek 3.8. - Praha - Nymburk - Sankt Oswald, Rakousko 744 km, 7 h 26 minut

Tak jsem se dočkala a konečně vyrážíme na deset dní na dovolenou. Mám pocit, že jsem sbalila snad celej byt - počet tašek v předsíni by tomu docela odpovídal. Kdyby tohle náhodou nestačilo k tomu, abych se vzadu za žaludkem usídlil vtíravý pocit, že tohle narvat do auta bude asi trošku nadrozměrný puzzle bez záruky, že se vejdeme do okrajů, je tu Tom a jeho "no, tohle teda do fabie nenacpem" ... "no, to teda nevím, jak to do tý oktávky narvem" ..."bez rakve nebudeme mít totálně šanci"... (mimochodem, vědět, že se mamka sbalí do kufru a vezme s sebou stoletou chladící tašku, opouštěl by optimismus i mě a neměla bych daleko k tomu nás komplet přebalit a vybavit nás podobně, jako byli moji oblíbení vítězové devátý řady The Amazing Race, kteří dobíhali s malou variantou takovej těch pruhovanejch tašek od Ťongů, tam kde ostatní soutěžící nesli na zádech špičkový krosny...).
Madlenka zjevně čuje nějakou zradu (Česťa je v tomhle směru evidentně špičkový učitel) a probouzí se v pět ráno a odmítá znovu usnout. Venku leje. V půl sedmý jsme skoro připravený vyrazit. Jdu odnýst tříděnej odpad a dostanu pojeb od kohosi ve třetím patře, že ráno se sklo nevyhazuje. Žádám ho tedy, aby ho vyhodil za mě, což prý neudělá... Až pozdějc mě (jak to tak v podobných situacích bývá) napadlo, že jsem se měla omluvit, že jsem si nevšimla, že by na tom kontejneru byla otvírací doba.
Máďa to samozřejmě zalomí jen co najedeme na Průmyslovou, takže za čtyřicet minut u našich je vzhůru. Paráda. To nám to ale hezky začíná. Zbytek cesty probíhá ale překvapivě dobře. Na to, že se normálně snaží z vajca po deseti minutách vyvlíknout, kvílí v něm jak banshee a celkově projevuje notnou nevoli vůči tomuhle způsobu cestování, ji mamka zvládla zabavit na jedničku s hvězdičkou. Za hranicema těsně před nájezdem na dálnici začínám usínat. V tu chvíli se ozve Tom, že potřebuje střídat, neb se mu zavíraj oči a se zavřenejma očima se želbohu blbě řídí. Tak jo, jsem srdnatá a necelý dvě hodiny pevně svírám volant, snažím se stíhat auta kolem a navigaci, neodbočit kam nemám, nikoho nepřejet a v pořádku nás dovézt až do místa, kde budu moct účastníka silničního provozu předat zpátky. Tiše spílám Rakušákům, kteří na 130 jezdí 110, v kopci se 90 předjíždí a do toho se v nečekanou chvíli vždycky vyloupne nějakej vlčák, co to smaží pro změnu 160... Zlatá hradecká! Tam dělaj kokotiny aspoň všichni... Uleví se mi, když se kormidla chopí znovu Tom, ještě kdybych tak zvládla usnout. Jak jsem to jen v Norsku dělale? Když jsme konečně před šestou zaparkovali před naším novým přechodným bydlištěm, měli jsme toho všichni čtyři plný zuby.



Den první - sobota 4.8.

V sobotu ráno bere mamka Madlenku do kočárku a já vybíhám obhlídnout okolí (5,72 km; 47 min, převýšení 454 m). V prvním kopci předbíhám chlápka dupajícího na kole, o kousek výš na něj čekaj kamarádi, kecala bych, kdybych tvrdila, že mě to nepotěšilo. Odpoledne vyrážíme na první túru na hřeben nad St. Oswaldem, kam vede lanovka kousek od našeho baráku. Máďu zaparkujeme do z hudáče půjčenýho deutera (ještě jednou moc díky D. za tip!) a vzhůru do oblak. Naivně jsem si myslela, že bude v krosně spát podobně jako v becu, tak ani náhodou, šlofíka si dala, ale po dvaceti minutách už zase čumákovala. Navíc se jí v tom po dvou hodinách už tvrdě nelíbilo. Naštěstí byla cestou hospoda, kde jsme mohli na chvíli odložit znavený kosti, trochu je svlažit pivem, přehodit skoro-chodce do beca a nasadit tvrdý tempo, abychom chytli lanovku dolů, která podle český rodinky, co popíjela malinovku a jedla cosi, co vypadalo jako kombinace omelety a bábovky u vedlejšího stolu, končila v půl pátý. Protože jsme drsná parta, zvládli jsme to (3:34 - 15,57 km).