Nejste náhodou archeoložky? Že je tu spousta archeologů na Çatalhüyüku...

J: "Jak na to sakra přišel?"
A: "Že by to bylo tou colou?!"

Vítejte v Konyi! :-)

Tří a půl hodinová cesta se společností Metro připomínala let se slušnějšími aerolinkami - dostaly jsme pití, kafe, koláček, znovu pití, hrála televize, klimatizace chladila, Anička spala a já si kupodivu zládla číst, aniž by se kafe s kaakem vrátily mezi nás.
V Konyi jsme vyrazily na tramvaj, koupily si vzorně lístek, ale už méně vzorně nastoupily dveřmi pouze pro výstup (což jsme jaksi netušily, protože na nich nemají žádný nápis nebo značku, které by tuhle skutečnost naznačovaly) a nechaly se odvézt do centra.
Ve všech průvodcích se píše, jak strašně není Konya tradiční, že je to bašta islamistů, místní si pomalu klepali na čelo, když jsme jim řekli, že tam chceme jet, takže jsme jedna jak druhá čekaly staré město minimálně s klasickou medínou. Konya je místo toho moderní město se spoustou obchodů, parků, kaváren a restaurací. Tedy alepoň podél hlavních silnic.
Hotel jsme našly v pohodě, zjistily, že Aysunin nábytek v obýváku, je vlastně ještě slabý odvar, protože v čistočistém pokoji s koupelnou na nás vybafla epesní židlička s možná ještě epesnějšími závěsy...


Tak jsme vyrazily do ulic - došly jsme se podívat na Rúmího hrobku, kde bylo strašně moc lídí, nic moc extra k vidění, nesmělo se fotit a celkově to pro mě bylo docela zklamání (nemluvě o totálně předražených obchodech se suvenýry, kde si můžete zakoupit pohlednici a 100% autentické upomínkové předměty na Istanbul...). Motaly jsme se městem, nakukovaly do mešit a nakonec to zabalily v kavárně na místní kopečku... Navíc jsme zjistily, že sema je v sobotu, kdy měla být svatba a tudíž nepřícházreloh v úvahu, abychom se tam zdržely ještě další den.

V sobotu jsme prošly už jen dvě - moc hezký - muzea a s Metrem se odpravily do Ankary, abychom zjistily, že obřad proběhl ve tři místo v sedm a ze svatby tím pádem sešlo :-/ ... A ještě jeden poznatek na závěr: Turci mají rádi děti, ale tak nějak přirozeně, normálně, vedle v autobuse seděli lidi s malou postiženou holčičkou a nikdy se nad tím nijak nepozastavoval, cestou do Konyi bylo v autobuse snad deset dětí, ale nikdo se netvářil, jako kdyby byly na obtíž, protože občas křičí nebo kňourají... a spousta žen tu nosí - mají takový zvláštní na pohled strašně nepohodlný nosítka, ale nosí...