Ráno jsem se vzbudila brzy - téměř hodinu předtím, než začal zvonit budík. Jako vždy za tím byly jisté biologické potřeby (přepokládám, že nejsem jediná na světě, komu se chce po probuzení pekelně čůrat, takže to nemusím nijak zvlášť a obsáhle osvětlovat), jen tentokrát - vzhledem ke vzhledu tamějšího společného sociálního zařízení - se mi opravdu nechtělo vstávat, hledat žabky a potácet se ke smrduté díře. To, že nakonec nebylo zbytí, je asi všem jasné a na devátou jsme sbalení seděli na recepci a čekali na autobus do Vanu. Nikde nikdo, komu bychom mohli zaplatit a dostat z něj pasy. Autobus držel s nagelovaným recepčním basu a taktéž po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Nakonec jsem se už lehce napruženě zeptala muže, který si to sem tam prorázoval recepcí - prý někoho sežene.
Po další čtvrt hodině čekání (žádný bus, žádný recepční), se tam vyloupl tak dvanáctiletý, otýlý chlapeček v oranžovým tričku - že mám zaplatit jemu, složitými počty sečetl třicet a třicet, vrátil nám pasy a ukázalo se, že dědek, který tvrdil, že autobus jeden v deset, měl pravdu.
Před desátou se totiž vyloupl rozespalý recepční a na mou napruženou otázku, kde je sakra ten autobus v devět, co nám včera sliboval, prohlásil, že on řekl v devět deset, což nebylo 9:10 (ach můj omezený středoevropský mozku!), ale 9 až 10 (aneb ze dva ze tři).
Nervózně jsem si četla a počítala: totiž - došly nám peníze a to tak, že jsme prostě neměli na autobus. V Hasankeyfu je jeden bankomat, který - samozřejmě, koho to překvapuje? - nefungoval.
Ve čtvrt na jedenáct se na cestě vyloupl dost jetě vyzerajací autobus - těšila jsem se na standardní klimatizovaný bus se servisem, kterým jsme vždycky jezdili dlouhé trasy - sekla jsem se. Kluk z motelu nás nacpal dovnitř - vedro, smrad, kromě jedný báby v růžovým samej chlap a dvě místa úplně vzadu...
Den čtvrtý - středa 24.8.2010 - Hasankeyf-Van (343 km; 391 000 obyvatel, 1727 m n.m.)
Cesta byla... pekelná. Osm hodin, vedro, špína, stav silnic by byl sna dna samostatný příspěvek - polovinu cesty tvořilo regulérní staveniště - těžká technika, sem tam nějakej dělník, vesmírný krátery v povrchu, prach a sem tam byl vidět vybudovaný most, k němuž nevedla (nejspíš zatím) žádná příjezdová ani odjezdová cesta a jeho funkce bylaa tudíž záhadnou. Záliba místních řidičů v jízdě v protisměru je další prvek, který z cesty do Vanu vytvořil adrenalinovou záležitost. Nechápu to - celá cesta je rozmlácená naprosto stejnoměrně a oni prostě stejnak pojedou v protisměru, aby mohli troubit a blikat na auta, která se snaží je z opačné strany po správné straně a krkolomě zajíždět k pravé straně, kdykoliv je protivník stejně velký nebo větší a je jasné, že v měření sil se nevzdá a neuhne.
Při jediné zastávce cestou se osazenstvo rozdělilo na dvě skupinky - jedna pokuřovala, popíjela limonády a pojídela sušenky, druhá se postila, posedávala kolem a nervózně točila růženec.
Do Vanu jsme se dokodrcali po šesté hodině. A začaly jsme vršit jednu základní chybu na druhou. Totiž: nejdřív nás - utahaný, rozlámaný, dokodrcaný tak trochu dojalo, že se nás chlapíci z autobusu zastávali, aby nám řidič nedával plnou cenu jízdnýho, když jsme jeli jen z Hasankeyfu (poté, co jsme byli svědky toho, jak jeden chlapec hodinu stál! u zadních dveří, jsme byli za naše místa vzadu vděční) a neposlali jsme rovnou do háje týpka, co se na nás pověsil. Tvrdil, že je majitel holičství, a že nás vezme do hotelu kamaráda, kterej je čistej a stojí dvacet lir na noc na hlavu a blablabla - tak jsme s ním šli (chyba č.1). V hotelu jsme si neprohlídli pokoj a rovnou jim tam nechali pasy (obzvláště poté, co jsme se dozvěděli, že ne 40, ale 60 lir na noc - chyba č.2). Na pokoji jsme si říkali, že tam něco smrdí. Nechali jsme tam věci, zjistili jsme, že zdroj smradu je v koupelně, kde byla ve zdi díra a odpad vane jako zdechlá kráva povalující se měsíc na havajský pláži. Chyba č. 3 - odešli jsme se najíst, aniž bychom rovnou řekli, že tenhle pokoj nechceme.
Po návratu z večeře, která byla mimochodem moc dobrá, a obejití několika další hotelů, jsme usoudili, že nám buď dají nesmrdutý pokoj nebo se prostě sebereme a odejdeme.
Nastoupila jsem na recepci a pronesla zásadní větu, která nás s Aničkou v Konye, kdy jsme ji objevily v PK konzervaci, totálně odbourala: Burasi pis kokuyor! Aneb: tady to smrdí! Jen v mutaci Banyoda pis kokuyor - správně, v koupelně to smrdí.
Na recepci tou dobou seděl jakýsi postpubertální hoch, kterýmu sotva začaly rašit vousy, ale už se evidentně cejtil důležitej jako kýbl sra*ek na poušti - nejdřív s námi poslal poskoka, který nebyl o nic starší, než on sám, ať tedy zkoukne, co máme za problém. Chlapec očuchal koupelnu, do odpadu pustil vodu, otevřel okna a řekl: už je to dobrý! Zavřela jsem vodu a smrad se rozlinul pokojem znovu - povídám: to teda fakt není dobrý. On znovu pustil vodu a řekl: musíte to nechta týct - to tu budeme mít puštěnou vodu celou noc?! Ne, přes tohle vlak nejede, chceme jiný pokoj. Všechny další (slovy tři, číslicí 3) pokoje na druhém patře kupodivu smrděly stejně.
Dole jsem jim oznámila, že odcházíme. Chlapec na recepci začal tvrdit, že nikam nemůžeme, že nás mají zapsaný v počítači a musíme zaplatit. To mě naštvalo, protože to bylo skoro jako přes kopírák s Akabou a štěnicovým příbytkem. Tak mu říkám, že zavoláme policajty, ať řeknou, jestli můžeme nebo nemůžeme odejít, když jsme měli všehovšudy dvě hodiny na pokoji batoh a jejich služby nám nevyhovují. Od toho okamžiku začal tvrdit, že mi nerozumí, že musí zavolat managera, že on to nemůže rozhodnout - managerovi se dovolit nemohl a já byla čím dál naštvanější a zoufalejší. Nakonec jsme se šli podívat ještě na jeden pokoj v první patře. Byli tam tři postele, koupelna nesmrděla, ale do čistoty to mělo daleko. Největší perlu ale (prozatím) odhalil Tom poté, co se zavřel v koupelně - u záchodu nebylo splachovadlo - ne že by chybělo, ale prostě tam vůbec žádný nebylo! Spláchnout šlo jedině kreativně sprchou!! ... Celou noc někdo mlátil jako by házel šutry na plechovou střechu. Nádhera!
V ten okamžik jsem se pevně rozhodla, že se musím zaregistrovat na TripAdvisora a tohle zavšivený místo pořádně pomluvit. (Jak jsem si usmyslela, tak jsem udělala... bohužel mi včera přišel mail, že údajně o zařízení nenašli dost informací na to, aby ho zařadili do svojí databáze! Grrrr!!!)
Žádné komentáře:
Okomentovat