Dopoledne se nám podařilo dojet se podívat na vanské kočky - v kotci, s koťátkama. Čeští chovatelé by byli asi na infarkt, ale v rámci podmínek, ve kterých tam psi i kočky normálně žijí, to asi nebylo až tak hrozný - majitel minimálně vypadal, že je má rád.
Po návratu do Vanu jsme usoudili, že přeci jen zkusíme vyrazit na kurdskou pevnost Hošap. Nejdřív se nám úplně nedařilo najít stanoviště dolmušů, odkud jsme měli vyrazit, a když už jsme byli úspěšní, čekali jsme další hodinu a čtvrt, než se vyjelo. Začínala jsem být otrávená, protivná a unavená. Po půl hodině jízdy jsme v jedné z vesnic vyhodili asi stoletou bezzubou bábu s francouzskejma holema a dvěma pytli cementu a pokračovalo se dál. Po další hodině kodrcání po zběsilých kurdistánských cestách (do silnic to má hodně daleko, ono možná i označení cesta je příliš lichotivé) nás vyplivli pod pevností.
Nahoře nás doběhl chlapík v klasickým tureckým úboru: nablýskaných polobotkách, košili a kalhotech a jal se nám vysvětlovat, že na hradě probíhá rekonstrukce a nemůžeme dál, než kolem kusu obvodních zdí. Ach jo. A pro sichr nás celou dobu z deseti metrů sledoval, aby se ujistil, že nikam opravdu, ale opravdu nepolezeme.Prohlídli jsme si, co se dalo, udělali pár fotek, snědli svačinu a rozhodli se vyrazit zpátky na hlavní silnici a chytit nějaký dolmuš do Vanu.
Jenže nic nejelo, a co jelo, to v Hošapu končilo. Nakonec vedle nás zastavil náklaďák. Řidič vyskočil a doběhl si koupit přes silnici dvě přepravky hroznového vína. Chlapíci, co sedí na fotce za mnou, na něj halekají: "Kam jedeš?" On: "Do Vanu." Chlapi na nás: "Kam jedete?" My: "Do Vanu." Oni na něj: "Vezmeš je do Vanu?" On: "Vezmu." A tak jsme se svezli do Vanu tirákem. Bohužel jsem panu řidiči moc nerozuměla, on neměl trpělivost se se mnou bavit jako s blbcem, takže se veškerá konverzace omezila na sdělení kdo jsme, odkud kam jedeme a odmítnutí kuřiva. Po hodině a půl kodrcání nás vyplivl na kraji Cumhuriyet Caddesi, my slušně poděkovali a bylo to.
V hotelu jsme si sedli na recepci a čekali. Před námi bylo šest prázdných hodin do odjezdu busu do Diyarbakiru a tři hodiny do soumraku, než se budeme moct jít najíst. Tentokrát padla volba na Halil Ibrahim Sofrasi, kam se hrnul poměrně solidní dav místních a volba to byla opravdu špičková. Drazí moji, kdybyste, čirou náhodou, někdy skončili ve Vanu, jděte se tam najíst, stojí to za to!
Na desátou měl být nachystaný shuttle na autobusák, v půl jedenáctý jsme pořád ještě seděli v kanceláři autobusový společnosti a shuttle nikde. Začínala jsem být nervózní (vědět, co mě čeká, byla bych ještě víc), ale nakonec se vše - jako téměř vždycky v Turecku - v dobré obrátilo. Shuttle přijel a na autobusáku jsme zjistli, že zásadní (ne)výhodou míst jedna a dvě, které nám byly přidělené, je fakt, že vidíte perfektně na cestu skrz stejné okno, jako řidič (a nemáte si kam dát nohy). Tom usnul hned za Vanem, já byla s hrůzou v očích vzhůru až na zastávku ve tři ráno. Řidič měl totiž zvláštní zálibu v ježdění v protisměru, nezhasínání dálkových světel a hry na "Pevné nervy" s protijedoucícmu kamiony. Opravdu jsem si říkala, že jestli přežiju tohle, přežiju už asi všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat