sobota 4. září 2010

Kamarád do deště

Den pátý - čtvrtek 25.8.2010 - Van (3 526,7 km od domova)

Vstávačka v sedm, po přepočítání kousanců i nám nematimatikům došlo, že je cosi shnilého v království dánském, a dokonce i Tom bez řečí vstal v před osmou jsem jak husa do flašky čučela na kluka pro všechno, který se mě naprosto vážně ptal, jak moc se nám ten nový pokoj líbil, že je přeci fakt super! Tak jsem mu řekla, že víceméně jo a to zase vyvalil oči on. Nikdo jiný se kolem recepce nemotal, takže jsme odevzdali klíče, dali mu peníze a nechali se vypustit na téměř liduprázdnou vanskou ulici.
Vydali jsme se k Büyük Asur Oteli, který jsme si vyhlídli včera. A jen co jsme se ubyvatovali, dostavil se opět pocit z Cesty do Indie - já nikam nejdu, tady mají čistý povlečení a polštáře a čistou koupelnu, bééé...
Nicméně když jsme tam jednou byli, mýmu svědomí by nedalo, abychom se tam jenom bohapustě váleli. Je potřeba všechno vidět a hlavně - všechno nafotit! :-)
Za oknem bylo kupodivu pod mrakem, což nás nakonec povzbudilo k výpravě na hrad. Venku bylo vážně neskutečně příjemně, teploměr na ulici tvrdil 28 stupňů - nepředstavitelnej luxus. Na hrad, jak se ukázalo, to bylo docela daleko. Cestou jsme se snažila objevit nějaký obchod, kde by prodávali Efes - všechny byly buď zavřený nebo byly lednici na E. určený přelepený novinama - asi aby to místní dodržující ramadán nesvádělo... Mě to teda osobně akorát štvalo.
Po hodině chůze najednou cesta končila a přecházela v obrovský staveniště, v nějž se přeměnila jedna z hlavních silnic Vanu a ze kterýho by se asi měla výhledově vyklubat v novým, lepším hávu. Nicméně to znamenalo, že jsme si dalšího půl kiláku zašli, než jsme se mohli napojit zpátky v původním směru.
Začínalo poprchávat - u hradu už trochu pršelo, ale to nám ještě přišlo vtipný. Míň vtipný mi už přišlo, že jsme se nemohli zbavit malý žebrající holčičky a její ještě menší sestry. Nakonec jsem jí dala liru, což ve výsledku znamenalo, že se její sestra rozeřvala, že ona chce taky liru. Tsche! Už takhle jsem se zpronevěřila svojí zásadě, že žebrajícím (bez ohledu na to, jestli jsou to zvířata nebo lidi) nic nedávám.
Kromě hradu na kopci je na fotce vidět taky turecký způsob sekání trávy... kdo se otravoval se sekačkou, když to můžete jednoduše zapálit? :-)

Z původního plánu jít se podívat na břeh jezera nakonec sešlo, vzhledem k tomu, že tam byl jednak plot a druhak se nám nechtělo brodit hnojem, co tam byl navezený (jakože doslova). Zaplatili jsme teda tři liry vstupný a začali se drápat na kopec. Z vrchu byl super výhled a poprvý od chvíle, kdy jsme opustili Ankaru, jsem byla opravdu upřímně ráda, že jsme jeli.

Pak ale začalo lejt. Ne normálně tak nějak pršet, ale opravdu lejt jako z konve. Cestičky byly ve chvíli jedna louže, ze svahů se valily proudy a my řešili, jestli počkáme, až přestane tolik pršet shovaný ve vchodu starý mešity bez střechy nebo jestli se nějak pokusíme slízt dolů...


Cestou od hradu Tom houkl za jedním z aut, že by ho taky mohlo napadnout nás třeba svézt... No jo, ale kdo by si vzal dva promáchaný, špinavý jabanče do auta? Nakonec se ukázalo, že jeden Kurd :-). Hned mezi dveřmi nám oznámil, že on je Kurd a cestou vysvětloval, že se sice ve světě říká, že Kurdové vraždili Arménce, ale že to není vůbec pravda a důkazem má být fakt, že na začátku září přijede šest tisíc Arménců na Akdamar na pouť. Chtěl nás svézt na nějaký bazar, ale s díky jsme se nechali vykopnout u Migrosu.
S pivem jsme se stavili ještě v BurgerTurku (ach ano, vidíte dobře, do BurgerKingu přeci můžete jít kdekoliv! Jen ve Vanu asi ne...) a na pokoji zjistili, že nejde proud. Takže jsme skoro potmě pili pivo, žrali hranolky a burgery a já si medila, že ten Van možná nakonec nebude až tak marnej...

Žádné komentáře:

Okomentovat