V pondělí jsme vyrazili na univerzitu, abych si vyzvedla druhou část stipendia - tu srpnovou. Aysun ještě spala, takže jsme se nestihli zeptat, proč po celý Ankaře povlává ještě vetší množství Atatürků, než normálně.
Na univerzitě jsem se dozvěděla, že jsou prázdniny, a tudíž nikdo nepracuje a mám přijít zítra.
Místo pro peníze jsme jeli do Ankamallu a nechali se duševně oblažit Stallonem & spol. - věděli jste, že v Turecku vám v polovině filmu rozsvítí a udělají pětiminutou přestávku plnou reklam? My ne. Docela šok. Vzhledem k tomu, že jsme byli v sále všehovšude čtyři, nezbylo, než se dojít optat kluka před náma, jestli je TOHLE normální?! Prý ano. Jiný kraj, jiný mrav, díkybohu, že u nás jsme mravní jinak!
V úterý pro velký úspěch další výsadek na univerzitu.
Tatil yok, elektrik var... a pro změnu MÜDÜR YOK! Aneb chyběl nám pan ředitel a jeho podpis na lejstru, se kterým se chodí do banky. A kdy bude müdür? Později. Po půl hodině jsem šla prudit znovu. Tak kdy později? Prostě později, je na jednání. No ale já zítra ráno odlítám. Přijďte po obědě, ve dvě.
OK.
Takže kola v bufetu a naposledy se jít podívat na Atatürka a záchodky na kterých pouští Vivaldiho. Tři hodiny čekání nakonec vyplnilo vymýšlení zápletky pro román á la Dan Brown, pro potvrzení naší teorie, že něco takovýho může napsat každej máme před sebou hec - dáme to nebo nedáme? Stačí kotlík, ingredience, kvalitní pseudonym a může se začít klohnit.
V půl druhý jsem vyfasovala papír, vydupala tři patra, nechala podepsat pánka velkomožného, na otázku, jestli se mi Turecko líbí jsem, samozřejmě, vehementně ventilovala svoje vřelé city k jeho vlasti (cokoliv, jen mi dej ten papír!!), a pak už jen dolézt na Sedmou ulici, vyzvednout prachy a hurá - turecká byrokracie je za mnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat