pondělí 30. srpna 2010

Co vlastně ti cestovatelé celé dny na cestách dělají?

...a jsem zpátky u omílané Cesty do Indie - ne, vážně - co ti cestovatelé teda celý dny na cestách dělají?! Já na to totiž nemůžu nějak přijít a možná se tím připravuju o nejzábavnější část celého cestovatelského projektu...

Den Třetí - úterý 23.8.2010 - Mardin-Hasankeyf (107 km; 5500 obyvatel, nadmořská výška neuvedena)

Ráno jsem se nechali po nejbohatší snídani, jsou jsme za celý týden v Kurdistánu jedli, odvézt místní sockou (tohle označení není asi na místě, protože mardinské autobusy jsou v zásadě nové a čisté, na rozdíl od téměř všeho ostatního, čím se můžete v téhle části světa nechat přepravit) na minibusák (můj vlastní novotvar - variace na autobusák, kdybyste někdo náhodou můj geniální výmysl nepochopil :-), kde jsme byli okamžitě naloděni do náklaďáčku. Po chvilce jsme zaplatili čtrnáct jetelů a mohlo se vyrazit.
Nabrali jsme smrduté ženy se špinavými dětmi (na fotce sedí nalevo od cedule Mardin) a hurá do Hasankeyfu.

Jen co jsme tam po hodině jízdy vystoupili, odchytl nás místní "hoteliér" a začal nám rvát šrouby do hlavy, že tam určitě musíme přespat, že z Batmanu jede poslední autobus do Vanu v jednu hodinu, že je už jedenáct a tím pádem máme na celý Hasankeyf dvě hodiny a to nemůže stačit (věřte mi, může) a bla bla bla -v úplně původním plánu byla noc v Hasankeyfu, tak jsme na to nakonec kývli. Podívali jsme se na pokoj - docela jízda, hezký výhled z balkonu na Tigris a na společnou sociálku - jízda na druhou (na kobku to ovšem nemělo) a cena: 50 lir noc. Nuž dobrá. Vypadalo to všechno jetě, ale relativně čistě.





Na fotce úplně vpravo je vedle mostu motel vidět - ano, ta zelená budova a ano, vedle mostu. takže kdykoliv přesněj přejel náklaďák - a věřte mi, bylo to dost často bez ohledu na to, jestli zrovna svítilo sluníčko nebo měsíc - celej hotel se solidně rozklepal. Pod oknama nám šuměl Tigris, bylo vedro, ale snesitelný, tak jsme si řekli, že to bude nakonec fajn.

No... bylo nebylo. Chvíli jsme zevlovali na pokoji, pak se tam ale udělalo hrozný vedro, tak jsme usoudilo, že je fuk, jestli se budeme potit na sluníčku nebo na pokoji a vyrazili jsme obhlídnout místní hlavní atrakci - obydlí vykutaný do skal, v některých údajně (ano! jednoho pána jsme viděli!) dodnes místní žijí. Skály byly moc hezký, brána na hrad zavřená (ostatně se nám tam v tom pařáku zas až tak moc drápat nechtělo), navíc jsem začínala mít fakt hlad.




Jenže... co s hladem o ramazanu v Hasankeyfu poté, co jsme zjistili, že nejchválenější hospoda z eLPéčka je zavřená? No, však víte... mohla jsem si ho akorát tak hladit a říkat mu malej. Takže jsme udělali to, co podle William Sutcliffa cestovatelé dělávají - vlezli jsme si na pokoj a usnuli. Probudila jsem se před šestou s totálně propoceným trikem - nekecám, fakt jsem měla celý mokrý záda, břicho, o podpaží ani nemjluvím. Od řeky vítr hnal poryvy vařícího vzduchu, větrák na pokoji je odrážel ode dveří a posílal zpátky, odkud přišly. Usoudili jsme, že je čas vyrazit nafotit vesnici z druhého břehu řeky, namočit si nohy v Tigridu a urychlit tím čekání na západ slunce a večeři.


Ano, Hasankeyf JE fotogenický místo...




Po sedmý hodině jsme konečně v místní restauraci přes ulici dostali předražený pide a vodu. Noc byla skutečně plná vášní: vedro, ve vedlejším pokoji se dohadovali do dvou do rána nějaký chlapi (možná se jen dobře bavili), venku někdo neustále pořvával... upřímně jsem byla moc ráda, když začal zvonit budík - ona vyhlídka na ceestu klimatizovaným busem do města, kde si najdeme nějaký hezký hotel, člověka vzpruží... (v této chvíli připomínám dovětek, kterým jsem končila předchozí příspěvěk - chcete-li pobavit pánaboha atd.)

1 komentář:

  1. "Nabrali jsme smrduté ženy se špinavými dětmi (na fotce sedí nalevo od cedule Mardin) a hurá do Hasankeyfu."...už se tomu obratu směju dvacet minut - máš mě na svědomí!:D

    OdpovědětVymazat