... že chceš běhat jako Afričani!"
Prohlásila moje drahá polovička, když jsem v neděli večer ležela na gauči, nohy hore a přemítala, jestli je možný ty tři minuty čtyřicet šest vteřin, o který jsem při dnešním pokusu o půlmaraton přepískla dvouhodinou hranici, stáhnout. Nechápala jsem, o čem to mluví. Ano, nohy mě bolely a dost (ještě víc mě bolela odřenina od pásu, kterej se mi nejspíš šoupl a vytvořil mi elegantní šlic od žeber k žebrům), ale nic, co by se nedalo přežít nebo by to mělo přímo odkazovat k prvnímu sobotnímu bosoběhu po asfaltu (kterej se mi mimochodem opravdu strašně líbil a slibuju, že za touhle závorkou už bude následovat tečka).
Pak jsem se na to chodidlo podívala.
(Pomalu bych to tu mohla přejmenovat na "Co svým nohám ještě provedu?" - přičemž bych, samozřejmě, musela přiznat - byť nepřímou - inspiraci legendárním blogem "What Jeff Killed")
Musím přiznat, že tohle jsem teda nečekala. Ve skutečnosti mi přijde ta modřina větší a, no, modřejší, i když je to možná subjektivní důsledek zděšení. Tak a vážně. Fakt jsem si ji udělala v sobotu? Fakt bych radši neměla zkoušet běhat bosá jinde než, já nevím, třeba po oploceným tartanu? Nebo po pláži? (kde bych ji vzala je jedna věc, kolik střepů a sajrajtu se může válet (a určitě i válí) i tam, druhá) Nebo prostě nikde, protože, jak říkal T., nejsem žádný načančaný Afričanče a tudíž bych neměla chtít běhat jako oni? Nebo jsem někde blbě šlápla v neděli ve vibramech a mám to z nich? Můj unavenej mozek šrotoval a šrotoval.
Nevyšrotoval nic.
Dokud jsme další den dopoledne s Madlenkou nevyndavaly hračky. Ve chvíli, kdy se chopila plastový žirafy s vkládacíma a pekelně ostrýma kostičkam, rozsvítilo se mi. Kdepak bosoběh, kdepak půlmaraton po cestičkách podél Labe - ale páteční hvězdička, na kterou jsem hamtla, když jsem ráno rychle rychle balila, abychom stihly jet na spaní....
Z toho plyne, že hraní s dětmi je výrazně nebezpečnější, než běhání na boso :-)
A jinak co?
* 12.9. jsme oslavili třetí výročí svatby. První, který jsme vůbec nějak slavili - obě předchozí byl Tom v práci. Ale že jsme si to vynahradili. Nositelku genetický informace přijela pohlídat mamka a my vyrazili do Ambiente a do kina na Expandables 2 (a bylo to boží - vřele doporučuju, hláškující hrdinové našeho mládí nemají chybu, jako bonus se objeví na scéně i Chuck slyšel-jsem-že-tě-uštkla-kobra-královská Norris, to si prostě nesmíte nechat ujít!). Jako bonus jsem dostala i dary, kterýma se musím pochlubit - protože vedle knížky, jsem si zasloužila i pouzdro na itouch na běhání (už jsem si s ním zvládla udělat ještě epesnější šlic na ruce, než mám od pásu na hrudníku, jsem prostě holka šikovná) a hlavně kartička do Niku, ach, ach, když už běhám pomalu, budu u toho aspoň krásná ;-).
* Madlence bylo v neděli jedenáct měsíců. Oslavila to pravou horní jedničkou, která vykoukla v závěsu za tou levou. A protože rodičové jsou na ty oslavy fakt marný, museli ji pobavit aspoň bráchanci :-)
Prohlásila moje drahá polovička, když jsem v neděli večer ležela na gauči, nohy hore a přemítala, jestli je možný ty tři minuty čtyřicet šest vteřin, o který jsem při dnešním pokusu o půlmaraton přepískla dvouhodinou hranici, stáhnout. Nechápala jsem, o čem to mluví. Ano, nohy mě bolely a dost (ještě víc mě bolela odřenina od pásu, kterej se mi nejspíš šoupl a vytvořil mi elegantní šlic od žeber k žebrům), ale nic, co by se nedalo přežít nebo by to mělo přímo odkazovat k prvnímu sobotnímu bosoběhu po asfaltu (kterej se mi mimochodem opravdu strašně líbil a slibuju, že za touhle závorkou už bude následovat tečka).
Pak jsem se na to chodidlo podívala.
 |
Musím přiznat, že tohle jsem teda nečekala. Ve skutečnosti mi přijde ta modřina větší a, no, modřejší, i když je to možná subjektivní důsledek zděšení. Tak a vážně. Fakt jsem si ji udělala v sobotu? Fakt bych radši neměla zkoušet běhat bosá jinde než, já nevím, třeba po oploceným tartanu? Nebo po pláži? (kde bych ji vzala je jedna věc, kolik střepů a sajrajtu se může válet (a určitě i válí) i tam, druhá) Nebo prostě nikde, protože, jak říkal T., nejsem žádný načančaný Afričanče a tudíž bych neměla chtít běhat jako oni? Nebo jsem někde blbě šlápla v neděli ve vibramech a mám to z nich? Můj unavenej mozek šrotoval a šrotoval.
Nevyšrotoval nic.
Dokud jsme další den dopoledne s Madlenkou nevyndavaly hračky. Ve chvíli, kdy se chopila plastový žirafy s vkládacíma a pekelně ostrýma kostičkam, rozsvítilo se mi. Kdepak bosoběh, kdepak půlmaraton po cestičkách podél Labe - ale páteční hvězdička, na kterou jsem hamtla, když jsem ráno rychle rychle balila, abychom stihly jet na spaní....
Z toho plyne, že hraní s dětmi je výrazně nebezpečnější, než běhání na boso :-)
A jinak co?
* 12.9. jsme oslavili třetí výročí svatby. První, který jsme vůbec nějak slavili - obě předchozí byl Tom v práci. Ale že jsme si to vynahradili. Nositelku genetický informace přijela pohlídat mamka a my vyrazili do Ambiente a do kina na Expandables 2 (a bylo to boží - vřele doporučuju, hláškující hrdinové našeho mládí nemají chybu, jako bonus se objeví na scéně i Chuck slyšel-jsem-že-tě-uštkla-kobra-královská Norris, to si prostě nesmíte nechat ujít!). Jako bonus jsem dostala i dary, kterýma se musím pochlubit - protože vedle knížky, jsem si zasloužila i pouzdro na itouch na běhání (už jsem si s ním zvládla udělat ještě epesnější šlic na ruce, než mám od pásu na hrudníku, jsem prostě holka šikovná) a hlavně kartička do Niku, ach, ach, když už běhám pomalu, budu u toho aspoň krásná ;-).
* Madlence bylo v neděli jedenáct měsíců. Oslavila to pravou horní jedničkou, která vykoukla v závěsu za tou levou. A protože rodičové jsou na ty oslavy fakt marný, museli ji pobavit aspoň bráchanci :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat