To se oslaví, to se oslaví...

... prohloupí jen ten kdo se moc nebaví!

Madlence byl rok.

Páni.

(i dámy)

Neskutečný. Nechápu, že je to UŽ rok... nechápu, že je to TEPRVE rok.

Pořád si dokážu strašně živě vybavit porodní sál, spoustu pocitů s tím spojených, někde vzadu je zastrčená i ta příšerná bolest a pak ta neskutečná úleva a rána do hlavy Thorovým kladivem, když mi ji dali poprvé na břicho. Další týdny a měsíce se mi slévají do jednoho. Nedokážu si vybavit, jaký to bylo, když jen ležela a koukala. Co jsem vlastně celý dny dělala? Jak jsme vlastně žili, než jsme ji měli? Co jsem dělala se vším tím volným časem, který jsem měla? Nevím, prostě nevím.

Vím ale, že máme doma velkou holčičku, která:

* miluje Boowu a Kwalu (teda, hlavně Boowu, ta žlutá koala se může jít klidně vycpat)

* snaží se sama jíst

* vzorně vysedává na nočníku (za tohle sdělení celému světu mě bude za patnáct let nenávidět)

* miluje krávy a ovce a psy a kočky

* abstinuje od veškerých nápojů - prostě se nenapije a nenapije

* ráda tanči kdykoliv, kdekoliv a v zásadě na cokoliv

* snaží se sama chodit

* a po roce nám dala tenhle víkend předčasný (nebo hodně opožděný, jak se to vezme) dárek k Vánocům - spala poprvé celou noc

Tak na zdraví a jen houšť a větší kapky!