Den šestý - čtvrtek 9.8.
Dneska jsme měli takzvaně svobodný den. Takový svobodný den nastane, když jste vdané/ženatí, máte díte/děti, od kterýho jste se zatím pořádně nehli a najednou vám ho někdo hlídá a vy mu nemusíte být neustále za plínou. V našem podání vypadal takový den následovně: po noci strávený pacifikováním insomniaka, který v půl čtvrtý vykřikuje z postýlky pápá! bábá! jééé! mamama! a zuřivě tleská, jsme spali do dvanácti (jo, i já) a odpoledne vyrazili hledat zakletou cestu na Mallnock. Tam, kde jsem tvrdila, že už žádná, ale vůbec žádná není, jsme jednu samozřejmě našli. Vydrápali jsme se o kus výš, abychom zjistili, že je fajn, moc hezky značená, krav-prostá, akorát nevede tam, kam jsme chtěli jít. Už cestou tam pršelo, nebe se tvářilo, že to rozhodně nebyla poslední dávka H2O, kterou dneska vypustí, tak jsme se rozhodli pro cestu domů s tím, že to střihneme vrchem přes Oswald a dáme si někde pivko. Jen co jsme sešli z cesty a zamířili k lesu, začlo lejt. Velebila jsem pro sever zakoupený pláštěnky. Lilo víc a víc a víc. Z vibramů teklo, jako bych v nich měla zabudovaný kohoutky, nohy jsem měla zaprasený až po kolena, ale v lese bylo krásně a naštěstí přestalo, než mi začla bejt FAKT zima. Celkem jsme ušli 6,64 km, pivo nebylo.
Den sedmý - pátek 10.8.
Záhada Mallnocku rozluštěna! A že to teda trvalo... a bolelo. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se nenechám vycukat a na ten vrcholek vyběhnu i kdybych u toho měla padnout. No, z části jsem ho teda nakonec vyšla, protože běžet jsem prostě nezvládala, ale povedlo se. Zahučela přitom sedmička vody, gel a jedna nutrendová tableta. Ty taťka objednal nebo dostal jako dárek k hromadě gelů a ionťáků, nevím jistě, každopádně jsem je nikdy předtím nepotřebovala a je to teda slušnej speed :-). Ale zpátky na stromy. Vybíhám s tím, že se dostanu nahoru prudší cestou, která slibuje skoro kilometrový převýšení, seběhnu k lanovce a svezu se dolů. Znovu se dostávám do míst, kde jsem se už motala a kde jsme nepochodili (doslova) ani s Tomem. Zahýbám k hospodě a odchytávám tam jakéhosi staršího pána se soplem u nosu, který zrovna přelezl dřevěný plůtek. Svou chabou němčinou se ptám kudy tudy na Mallnock. Z jeho výrazu čuju zradu a začínám se obávát, že jsem měla vážně odbočit o tři kilometry níž. Nakonec se mi pokouší chabou angličtinou vysvětlit, že musím rovně a doleva a nahoru a doleva a pak doprava a nahoru a nahoru a nahoru. Jo, nahoru to vážně bylo. Na hodně vysokou horu. Běžím dál, začínám šetřit s pitím. Cesta se přede mnou zvedá a já přecházím do chůze. Běžím vždycky od jedný turistický značky ke druhý a k tý následující jdu. Zuby nehty se snažím držet tep pod 165. Jde to blbě. Postupně potkávám pár postarších turistů. Všichni jdou dolů. Jedinej, kdo se drápe nahoru jsem já. Mají pohorky pomalu až ke kolenům. Nevím, jestli na mě civí proto, že předstírám běh nebo proto, že mám na nohou vibramy (jsem děsně pyšná na oboje a dávám jim to sežrat: takhle to dělaj borci!). Zastavuju se na horizontu. Vidím náš barák. Hodně malej a hodně daleko. Zjišťuju, že zdaleka nejsem v cíli a nemám z toho radost. Nohy tuhnou, voda dochází a začíná mi bejt kosa. Přidávám do kroku. K běhu se nutím čím dál hůř, ale chvílema to ještě jde. Aspoň že ty krávy tam nejsou. Na vrcholek se spíš doplazím, než doběhnu. Posílám vítězoslavnou smsku. Fotím se. Zjišťuju, že mi zplesnivěla flaška. Teda ne cestou, tak dlouho jsem se nahoru neplazila.
K lanovce se mi sbíhá poměrně lehce, po šotolině to sice není nic příjemnýho, motat se mezi davama lidí jak na lázeňským korzu taky ne, ale nakonec se dostávám k místu určení. V rámci solidaritiy s ostatními bych si ráda urvala kabinku pro sebe. Smrdím jak stádo tchořů a potím se jak vrata vod chlíva. Nepodaří se mi to. Tatínek od rodinky, co jede se mnou, chce zapřádat neměcky hovor o botech. Nerozumím mu. Vysvětluju mu, že mu nerozumím a on další pokusy o small talk vzdává. Pod lanovkou je stejně jako poslední kilometr nahoru běh vítězstvím ducha nad hmotou. Pajdám domů. Drápu se po schodech. V apartmánu je jenom Tom, mamka je s Madlenkou venku. Zjišťuju, že se klepu a mám modrou pusu. Zároveň se směju, jako bych právě testovala, jak kvalitní zelený list se kouří v srpnu. Je mi skvěle. Jsem utahaná, všechno mě bolí, ale je mi skvěle.
(neb jsem nepřišla na to, jak jednotlivý tabulky vyexportovat, je deset pryč, jsem unavená a nechce se mi o tom přemýšlet, dávám vám dva krásný print screeny, vsadím se, že je oceníte... ;-)
Dneska jsme měli takzvaně svobodný den. Takový svobodný den nastane, když jste vdané/ženatí, máte díte/děti, od kterýho jste se zatím pořádně nehli a najednou vám ho někdo hlídá a vy mu nemusíte být neustále za plínou. V našem podání vypadal takový den následovně: po noci strávený pacifikováním insomniaka, který v půl čtvrtý vykřikuje z postýlky pápá! bábá! jééé! mamama! a zuřivě tleská, jsme spali do dvanácti (jo, i já) a odpoledne vyrazili hledat zakletou cestu na Mallnock. Tam, kde jsem tvrdila, že už žádná, ale vůbec žádná není, jsme jednu samozřejmě našli. Vydrápali jsme se o kus výš, abychom zjistili, že je fajn, moc hezky značená, krav-prostá, akorát nevede tam, kam jsme chtěli jít. Už cestou tam pršelo, nebe se tvářilo, že to rozhodně nebyla poslední dávka H2O, kterou dneska vypustí, tak jsme se rozhodli pro cestu domů s tím, že to střihneme vrchem přes Oswald a dáme si někde pivko. Jen co jsme sešli z cesty a zamířili k lesu, začlo lejt. Velebila jsem pro sever zakoupený pláštěnky. Lilo víc a víc a víc. Z vibramů teklo, jako bych v nich měla zabudovaný kohoutky, nohy jsem měla zaprasený až po kolena, ale v lese bylo krásně a naštěstí přestalo, než mi začla bejt FAKT zima. Celkem jsme ušli 6,64 km, pivo nebylo.
Den sedmý - pátek 10.8.
Záhada Mallnocku rozluštěna! A že to teda trvalo... a bolelo. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se nenechám vycukat a na ten vrcholek vyběhnu i kdybych u toho měla padnout. No, z části jsem ho teda nakonec vyšla, protože běžet jsem prostě nezvládala, ale povedlo se. Zahučela přitom sedmička vody, gel a jedna nutrendová tableta. Ty taťka objednal nebo dostal jako dárek k hromadě gelů a ionťáků, nevím jistě, každopádně jsem je nikdy předtím nepotřebovala a je to teda slušnej speed :-). Ale zpátky na stromy. Vybíhám s tím, že se dostanu nahoru prudší cestou, která slibuje skoro kilometrový převýšení, seběhnu k lanovce a svezu se dolů. Znovu se dostávám do míst, kde jsem se už motala a kde jsme nepochodili (doslova) ani s Tomem. Zahýbám k hospodě a odchytávám tam jakéhosi staršího pána se soplem u nosu, který zrovna přelezl dřevěný plůtek. Svou chabou němčinou se ptám kudy tudy na Mallnock. Z jeho výrazu čuju zradu a začínám se obávát, že jsem měla vážně odbočit o tři kilometry níž. Nakonec se mi pokouší chabou angličtinou vysvětlit, že musím rovně a doleva a nahoru a doleva a pak doprava a nahoru a nahoru a nahoru. Jo, nahoru to vážně bylo. Na hodně vysokou horu. Běžím dál, začínám šetřit s pitím. Cesta se přede mnou zvedá a já přecházím do chůze. Běžím vždycky od jedný turistický značky ke druhý a k tý následující jdu. Zuby nehty se snažím držet tep pod 165. Jde to blbě. Postupně potkávám pár postarších turistů. Všichni jdou dolů. Jedinej, kdo se drápe nahoru jsem já. Mají pohorky pomalu až ke kolenům. Nevím, jestli na mě civí proto, že předstírám běh nebo proto, že mám na nohou vibramy (jsem děsně pyšná na oboje a dávám jim to sežrat: takhle to dělaj borci!). Zastavuju se na horizontu. Vidím náš barák. Hodně malej a hodně daleko. Zjišťuju, že zdaleka nejsem v cíli a nemám z toho radost. Nohy tuhnou, voda dochází a začíná mi bejt kosa. Přidávám do kroku. K běhu se nutím čím dál hůř, ale chvílema to ještě jde. Aspoň že ty krávy tam nejsou. Na vrcholek se spíš doplazím, než doběhnu. Posílám vítězoslavnou smsku. Fotím se. Zjišťuju, že mi zplesnivěla flaška. Teda ne cestou, tak dlouho jsem se nahoru neplazila.
K lanovce se mi sbíhá poměrně lehce, po šotolině to sice není nic příjemnýho, motat se mezi davama lidí jak na lázeňským korzu taky ne, ale nakonec se dostávám k místu určení. V rámci solidaritiy s ostatními bych si ráda urvala kabinku pro sebe. Smrdím jak stádo tchořů a potím se jak vrata vod chlíva. Nepodaří se mi to. Tatínek od rodinky, co jede se mnou, chce zapřádat neměcky hovor o botech. Nerozumím mu. Vysvětluju mu, že mu nerozumím a on další pokusy o small talk vzdává. Pod lanovkou je stejně jako poslední kilometr nahoru běh vítězstvím ducha nad hmotou. Pajdám domů. Drápu se po schodech. V apartmánu je jenom Tom, mamka je s Madlenkou venku. Zjišťuju, že se klepu a mám modrou pusu. Zároveň se směju, jako bych právě testovala, jak kvalitní zelený list se kouří v srpnu. Je mi skvěle. Jsem utahaná, všechno mě bolí, ale je mi skvěle.
Žádné komentáře:
Okomentovat