Shopping spree na Bulaqu, Rusáci, knihy a záhadný šek

Páteční dopoledne ve znamení očekávaného výsadku na Bulq jsme strávily praním záclon z obýváku - lidi, to co jsme z těch oken sundali, to jste (troufám si tvrdit) nikdy neviděli! Minulý týden jsme dostaly pračku, je trochu životem poznamenaná, ale měla by být funkční. Metodou pokus-omyl jsme navolily program a čekaly, co se z toho vyvrbí.
Mezitím přijela Gábi, která se měla výpravy taktéž zúčastnit. Pračka už delší dobu nic nedělala, tak jsme s Jani s použitím hrubé síly vypáčily dvířka, abychom zjistily, že drahé záclony plavou v černočerný smrdutý vodě, která v bubnu zůstala. Na druhou dobrou se nám podařilo nastavit program, který zvládl ten humus i vypustit a záclony, ač trochu mastný od nevymáchanýho prášku, vypadaly (z dálky ve tmě) jako nový. Nadšený jak malý haranti jsme se pověsily a hromadně se kochaly (aneb jak málo stačí ke štěstí...).
O půl druhé jsme se dole nalodily a za doprovodu Božskýho Káji vyrazily směr Bulaq. Lea troubila, nadávala hňupům, co neví, kam jedou, nebo to ví, ale jedou jako šašci počmáraní a Kája do toho zpíval a pár havraních copáncích a já se mohla pochcat smíchy (dámy prominou, pánové jsou zvyklí).
Trhy na Bulaqu jsou jednoduše změť uliček, ve kterých prodávají rakve, biče, peřiny - ale hlavně hadry a látky. Motaly jsme se tam dobrejch pár hodin, nejdřív to byla sranda, pak už mě bolely nohy a byla jsem utahaná. Aspoňže jsem v rámci testování účinnosti absolvovaných očkování zblajzla dva preclíky od místního prodavače, kterej měl tak špinavý ruce, že snad radši ani nechci vědět, kde všude je měl...

V sobotu jsem v rámci objevování Káhiry konečně vyrazila do Egyptského muzea (vzhledem k tomu, že jsme konečně zvládly vyřídit kartičku na památky, jsem už neměla žádnou výmluvu). Těšila jsem se jak spratek na Ježíška, nejdřív mě zarazily dvě dost dlouhý fronty u vchodu, který ale docela rychle postupovaly. Maník trhající lítsky si třikrát přečetl všechno, co stojí na průkazce a nakonec mě pustil. Za hlavním vchodem mě vrátili zpátky ven, protože jsem s sebou měla foťák a v muzeu se fotit nesmí. Takže znovu celý kolečko pro velký úspěch ještě jednou. Uvnitř bylo strašných lidí a neskutečné množství vykopaných památek. Tolik Rusáků na jednom metru čtverečním jsem snad ještě nezažila, stejně jako prapodivně hlubokou lítost nad tím, kolik nadějí staří Egypťani vkládali v posmrtnej život, jak moc doufali, že bude tohle všechno pokračovat... Místní průvodci, kteří mluví snad jakýmkoliv jazykem týhle planety, protahovali svoje skupinky po nejzajímavějších kouscích, kolem mě defilovaly ženy v tílečkách a kraťáskách pod zadek, co se budou po návratu domů děsně pohoršovat nad tím, jaký nejsou ty Egypťáci dobytci spolu s chlapíky v nátělníkách a kraťasech, co nechápou, jak si může někdo něco dovolovat na jejich drahou polovičku, dyť má na sobě přeci triko (končící nad pupíkem) a kalhoty! (bílý, s tangama, nad kolena...) Jasně, taky se mi tady ten přístup k cizincům nelíbí, ale tohle na mě bylo trochu silný kafe... V prvním patře jsem zjistila, že na vstup na mumie bych jako zahraniční student platila 60 liber, jako nestudující cizinec 100 liber - tím nápisy v latince končily a arabsky tam stálo že místní 10 liber, místní studenti libru, wáfidíni (čili my) 5 liber (kartička od Hawásího tady neplatí) - wáfidínská karta zůstala doma a tyhle cedule v kombinaci s pocitem jistýho znechucení nad koupákama na výletě do Káhiry a artefaktama bez ladu a skladu v obrovské špinavé budově mě vyhnal ven na vzduch.
Vyrazila jsem na Talat Harb, že se zajdu podívat do knihkupectví a třeba si udělám radost. A ono jo :-) Sice to bylo trochu divný, mektat a koktat o disertaci a cože na ni potřebuju, ale dobrá věc se (snad) podařila a já si odnesla domů první várku knížek.
Po muzeu následoval návrat do reality. Dneska jsme konečně vyrazily na místního strašáka - Mugamma'u. Úřednická obrovská šedivá budova, o níž kolujou všemožný historky - jedna operuje dokonce s tvrzením, že kdosi ten procest okýnko-okýnko-kancl-okýnko-razítko-kolek atp. nevydržel a jednoduše to utnul skokem z jakéhosi vyššího patra. My měly naštěstí kliku. Kromě toho, že paní za přepážkou jsou schopný z osmi papírů udělat neskutečnej zmatek, jsme byly do půl hodiny venku. Už zbývalo jenom dojet na Ministerstvo školství, vyzvednout šek, dojet s ním do banky a hotovo. Navnazené zkušeností Janičky, kterou tam zdrželi všehovšudy deset minut, jsme napochodovaly do kanclu, kde jsme předtím vyřizovaly razítka. Tady ne, jděte do 2. patra, tam nás poslaly z jednoho kanclu do druhýho, tam nám vystavily papírky a poslaly nás do 4. patra, tam nás poslaly z kanclu do kanclu a do dalšího kanclu a do dalšáího kanclu. V posledním listoval pán dlouze knihou, hledal naše jména, abychom pak společnými silami přišli na to, že Mr.Réza je Madamé Teréza a znovu byly odlifrovány do 2. patra. Tam jsme našly Madame Terézu, ta nás hodila na krk jiný holčině, která si vzala papírky a řekla: "Za půl hodiny". Po půl hodině nám na papírky napsala čísla a poslala nás do prvního patra. Tam už se zase tísnil dav odtlačovaný židlí, skrz nějž jsme se prodraly, nechaly se poslat do posledního kanclu na chodbě, kde holky zababušený zrovna svačily, tak jsme si zase počkaly. Pak nám konečně proti pasu a posdpisu paní vystavila šeky. Následovalo čekání, než paní Sabrá dodělá Alláhu akbar (a to je citace brýlatého hocha z rádoby recepce ve 2. patře), abychom se ujistily, kde dostaneme další stipendium.
Martyrium skončilo po půl hodinovým čekání na okýnku v bance, kdy jsme se konečně dostaly k úředníkovi, kterej kromě toho, že vypadal jako reklamní úředníček z Divokýho západu (už mu chyběla jenom bílá košile, rukáv a kšilt), navíc neuměl číst latinku, takže z pasů byl voľaký zmetený, kterej nám vyplatil stipendium. Neptejte se proč, ale na mým šeku byla jiná částka, než měly holky a obě se lišily od tý, kterou v týdnu vyplatili Janičce... No jo no, jsme v Egyptě, tady je fakt všechno možný!