Mezitím přijela Gábi, která se měla výpravy taktéž zúčastnit. Pračka už delší dobu nic nedělala, tak jsme s Jani s použitím hrubé síly vypáčily dvířka, abychom zjistily, že drahé záclony plavou v černočerný smrdutý vodě, která v bubnu zůstala. Na druhou dobrou se nám podařilo nastavit program, který zvládl ten humus i vypustit a záclony, ač trochu mastný od nevymáchanýho prášku, vypadaly (z dálky ve tmě) jako nový. Nadšený jak malý haranti jsme se pověsily a hromadně se kochaly (aneb jak málo stačí ke štěstí...).
O půl druhé jsme se dole nalodily a za doprovodu Božskýho Káji vyrazily směr Bulaq. Lea troubila, nadávala hňupům, co neví, kam jedou, nebo to ví, ale jedou jako šašci počmáraní a Kája do toho zpíval a pár havraních copáncích a já se mohla pochcat smíchy (dámy prominou, pánové jsou zvyklí).
Trhy na Bulaqu jsou jednoduše změť uliček, ve kterých prodávají rakve, biče, peřiny - ale hlavně hadry a látky. Motaly jsme se tam dobrejch pár hodin, nejdřív to byla sranda, pak už mě bolely nohy a byla jsem utahaná. Aspoňže jsem v rámci testování účinnosti absolvovaných očkování zblajzla dva preclíky od místního prodavače, kterej měl tak špinavý ruce, že snad radši ani nechci vědět, kde všude je měl...
V sobotu jsem v rámci objevování Káhiry konečně vyrazila do Egyptského muzea (vzhledem k tomu, že jsme konečně zvládly vyřídit kartičku na památky, jsem už neměla žádnou výmluvu). Těšila jsem se jak spratek na Ježíška, nejdřív mě zarazily dvě dost dlouhý fronty u vchodu, který ale docela rychle postupovaly. Maník trhající lítsky si třikrát přečetl všechno, co stojí na průkazce a nakonec mě pustil. Za hlavním vchodem mě vrátili zpátky ven, protože jsem s sebou měla foťák a v muzeu se fotit nesmí. Takže znovu celý kolečko pro velký úspěch ještě jednou. Uvnitř bylo strašných lidí a neskutečné množství vykopaných památek. Tolik Rusáků na jednom metru čtverečním jsem snad ještě nezažila, stejně jako prapodivně hlubokou lítost nad tím, kolik nadějí staří Egypťani vkládali v posmrtnej život, jak moc doufali, že bude tohle všechno pokračovat... Místní průvodci, kteří mluví snad jakýmkoliv jazykem týhle planety, protahovali svoje skupinky po nejzajímavějších kouscích, kolem mě defilovaly ženy v tílečkách a kraťáskách pod zadek, co se budou po návratu domů děsně pohoršovat nad tím, jaký nejsou ty Egypťáci dobytci spolu s chlapíky v nátělníkách a kraťasech, co nechápou, jak si může někdo něco dovolovat na jejich drahou polovičku, dyť má na sobě přeci triko (končící nad pupíkem) a kalhoty! (bílý, s tangama, nad kolena...) Jasně, taky se mi tady ten přístup k cizincům nelíbí, ale tohle na mě bylo trochu silný kafe... V prvním patře jsem zjistila, že na vstup na mumie bych jako zahraniční student platila 60 liber, jako nestudující cizinec 100 liber - tím nápisy v latince končily a arabsky tam stálo že místní 10 liber, místní studenti libru, wáfidíni (čili my) 5 liber (kartička od Hawásího tady neplatí) - wáfidínská karta zůstala doma a tyhle cedule v kombinaci s pocitem jistýho znechucení nad koupákama na výletě do Káhiry a artefaktama bez ladu a skladu v obrovské špinavé budově mě vyhnal ven na vzduch.
Vyrazila jsem na Talat Harb, že se zajdu podívat do knihkupectví a třeba si udělám radost. A ono jo :-) Sice to bylo trochu divný, mektat a koktat o disertaci a cože na ni potřebuju, ale dobrá věc se (snad) podařila a já si odnesla domů první várku knížek.
Martyrium skončilo po půl hodinovým čekání na okýnku v bance, kdy jsme se konečně dostaly k úředníkovi, kterej kromě toho, že vypadal jako reklamní úředníček z Divokýho západu (už mu chyběla jenom bílá košile, rukáv a kšilt), navíc neuměl číst latinku, takže z pasů byl voľaký zmetený, kterej nám vyplatil stipendium. Neptejte se proč, ale na mým šeku byla jiná částka, než měly holky a obě se lišily od tý, kterou v týdnu vyplatili Janičce... No jo no, jsme v Egyptě, tady je fakt všechno možný!
Já to vždycky čtu a říkám si, že musím spočítat, kolik že času tam celkem strávíš, ale ještě jsem se nedopočítala;)
OdpovědětVymazatKaždopádně doufám, že ten tvůj šek byl nejtučnější ze všech!;)