neděle 31. října 2010

O jehlanech a karmický rovnováze

Jsou tam.

Pyramidy.

V Gíze.

Přišel jsem, viděl jsem, sebral čelist, odehnal všechny velbloudáře a nafotil jsem. V pátek ráno po slovutné recepci na počest výročí založení našeho skromného státu (kde jsem dělala frajerku v šatech z Bulaqu za 45 korun, hladověla, protože raut "kdosi" vyžral během dvaceti minut a mírně se opila bílým vínem), jsme vyrazili do Gízy. Bylo krásně - modrý nebe, skvělá viditelnost, žádný velký vedro (i když stačilo bohatě na to, abychom se s Jani spálily do podoby bratrů Rudokožců, Vinnetou hadr).
Co k nim dodat? Snad jen, že občas člověk musí koukat spíš pod nohy, než naty obrovský hromady od znečištění lehce zčernalých kamenů, aby si neodvezl nějakej velbloudí suvenýr, o který nestojí a tolikrát jsem "Ne, nechci." snad v životě během dvou hodin neřekla. (Aby bylo jasno, jak celá konverzace probíhala a nezbyl tu prostor pro bujnou fantazii: "Chcete se svít/vyfotit na velbloudu?" "Ne, nechci.")

Dneska jsem se svezla do školy jedním z černých taxíků - to jsou ty, který nemají taxametr a člověk musí vědět, kolik má taxikáři dát, aby nevypukla hádka o výslednou cenu. Starší hubenej strejda se zkaženýma zubama mě přesvědčoval, že pojedeme někudy, já si stála za svým, chvilku jsme si stěžovali vzájemně na přecpaný ulice, on prohlásil, že Čechi jsou moc milí lidi a před školou - jak jsem se dozvěděla pozdějc, když jsem se snažila od holek zjistit, co to, co mi říkal, znamenalo - nechtěl cestu zaplatit. Dávala jsem se mu deset liber, jako vždycky, a on že ne, že si to mám nechat, docela na tom trval, ale nakonec si je vzal. Páni...

V rámci karmický rovnováhy to vyvážil zážitek odpoledne z pekařství, kdy jsem myslela, že se v tom tmavým, špinavým krámku vzteky snad rozbrečím. Vybrala jsem venku tři croissany na snídani, jdu dovnitř, u pokladny sedí jako vždycky mlaďoch, vedle něj policajt v bílý uniformě tlačí do hlavy oběd a před pokladnou asi pan šéf. Podám mu pytlík, s tím, že jsou v něm tři kousky, pán mě sjede od hlavy až k patě, blbě se zašklebí a povídá: "Čtyři a půl libry!" (což je opravdu hodně hodně moc), ztuhla jsem, on podal pytlík pokladnímu, já vylovila pětilibrovku, šéf zmizel a kluk za kasou povídá: "Moc se omlouvám." Policajt čuměl a mně došly nervy, zeptala jsem se: "To je proto, že jsem bílá?!" ... Na to nikdo nic neřekl, vzala jsem si půllibrovku zpátky a i když tam mají pečivo jak med, už mě tam neuvidí... Jestli tohle není rasismus, pak co?!

Žádné komentáře:

Okomentovat