Dneska jsem se s konečnou platností rozhodla, že vyrazím na první přednášku na univerzitu. Na doporučení Walída, našeho učitele spisovný arabštiny, padla volba "Metody zkoumání literatury" pod taktovkou Sajjida al-Bahráwího (musím se podívat, jestli to není nějaká megakapacita, abych věděla, jak hluboko pod zem bych se měla podhrabat). Celou hodinu a půl, co jsem byla doma, jsem doufala, že by Jani mohla jít se mnou. Jenže co čert nechtěl, není jí dvakrát nejlíp, v půl šestý vypadala zralá zalízt do kanafasu (což v době mé nepřítomnosti taky rozumně udělala) a já měla na výběr ze dvou možností: a) bejt srab, nikam nejít, vymluvit se na hromadu úkolů a práci; b) nebejt srab, oblíct se a vyrazit a stůj co stůj si dokázat, že NA TO MÁM.
No, už cesta do školy za rohem byla krapet nepříjemná. Výjimečně se mi nepodařilo přejít ani na první, ani na druhou a ani na třetí dobrou (když nepočítám starý červený BMW, který ze mě dneska při přecházení cestou do krámu málem udělalo jednorukýho banditu, bylo to nejnepříjemnější přebíhání od příjezdu). Přišla jsem v celou k nástěnce a snažila se zjistit, kde se přednáška odehrává. Kromě Prskala (místní uklízeč, kterej nám v sobotu tak vehementně vysvětlovat, že na tyhle přednášky chodit nesmíme, až z toho měla Martina poprskanej celej výstřih) tam byl i nějakej intelektuální borec v manžestrovém obleku. Podařilo se mi mu nakonec vysvětlit, že ačkoliv jsem tu kvůli arabštině, chci záměrně chodit na přednášky z literatury, bo - koneckonců - je to moje specializace. Tak jo, upřímně, nevím, jestli to bylo pod tíhou argumentů nebo se mě chtěl prostě jen zbavit, každopádně mě dovedl do místnosti, kde sedělo všehovšudy pět místních, dvě Číňanky a vyhublej starší chlap s brejlema, kafem, sklenicí vody a cigaretou - doktúr al-Bahráwí.
Chlapík mě vstrčil dovnitř, ať si jdu sednou k přednášejícímu, polilo mě horko, ale co se dalo dělat. Doktor začal řešit, co jsem zač, co studuju, jestli umím vůbec arabsky a já odpovídala, nebo spíš mektala odpovědi a doufala, že to bude brzy za mnou. Přítomné slečny/paní se na mě usmívavě šklebily, nevím, jestli ze mě měly srandu nebo to byla známka povzbuzení. Nicméně po výslechu mojí maličkosti se pan doktor jal vyslýchat i přítomný Číňanky a s klidem můžu konstatovat, že jsem mektala líp.
Potom začal mluvit o tom, co to vlastněh metoda znamená. Otočil se na mě a povídá: "Co chápete pod pojmem metoda?!" uááá! Něco jsem ze sebe vytlačila, ale nic extra. Zásadní problém nebyl v tom, že mluvil půl na půl spisovně a hovorově, problém byl v tom, že jsem ho špatně slyšela, ty holky jsem slyšela ještě hůř a v kombinaci s hlukem z venku a tím, že jsem občas některý slovíčko nechytla vůbec, to vytvořilo koktejl jedný hodiny usilovnýho soustředění.
Ale zvládla jsem to. Vydržela jsem to. Příští týden půjdu zas, sice byl nějakej úkol, jehož zadání jsem si nestihla zapsat, ale živou - jo živou mě nedostanou!
Thumbs up!!! ;-)
OdpovědětVymazat