Jak se běhá v Egyptě

Běhá… teda, já běhám – a jelikož je všechno v životě jednou poprvé, mám za sebou nesmělé seznamovací pokusy s běhátkem. Zatím jsem dole v posilovně za pár šupů byla třikrát, jednou jsem vydržela kmitat nohama půl hodiny, pak maximálních povolených 40 minut (podle nalepenýho štítku nad ovládacím panelem se musí poté nechat stroj dvacet minut oddechnout). Zatím jenom na manuál, bez převýšení, bez intervalů, prostě jen tak. Musím říct, že civět čtyřicet minut do zdi je na mě dost silný kafe, díkybohu za mptrojku, bez ní bych se po pěti minutách vzdávala.

Nicméně – nevím, kde jsem četla, že by běhání na pásu mělo být snazší, než běhání v přírodě. Jestli je to pravda, pak jdu proti proudu – je to víc o utrpení, než o požitku, nohy bolí, pot štípe v očích (protože při 28 stupních, na který je posilka vychlazená, se potím jako prase), pás ubíhá nějak moc rychle, hodinky se posunujou nějak moc pomalu a o tepovce ani nemluvě. Nechápu, jak může mít někdo problém s tím, udržet tepy nahoře. Já mám problém je udržet aspoň těsně nad anaerobní hranicí. Když vydržím běžet s průměrným tepem +-160, jsem na sebe hrdá. Jasně, jasně, tepy mám vypočítaný ze vzorečku bez ohledu na moji individualitu a možná jsem ve skutečnosti úplně někde jinde, ale stejnak mě ta věčně blikající 83 (nebo 85) irituje (nedej bože, když se na 85 nezastavíme a lezeme hezky vejš a vejš a vejš… ajaj).

Venku se tu běhat nedá. Jenom cestou ze školy spolykám tolik prachu, že doma bych snad musela denně obědvat půl uhláku, abych dosáhla stejný hodnoty. Doprava je tu zběsilá, jestli mi v Turecku přišlo, že lidi jezdí jako prasata a že je těch aut hafo a že je to místy náročný, tady je to nepopsatelný. Neumím si představit, co by mě muselo posednout, abych obula kecky a vyběhla na ulici. Totiž, stačí, aby tady člověk prošel železnou branou ambasády, a decibely spadnou na polovinu. Je to tu jako železobetonová oáza uprostřed běsnícího automobilovýho špinavýho moře.

Jsem zvědavá, jak dlouho vydržím do tý zdi brejlit, kdy hmota zvítězí nad nadšeneckým duchem a já si dám „pauzičku“, jako jsem to udělala v srpnu. Momentálně se těším domů na balíček z Tchiba, přeci nedopustím, abych při prvním výběhu v nový zimní výbavě sípala jako tuberák… nebo jo?