pondělí 11. října 2010

Kleopatra z Chán al-Chalílí a Aida mezi pyramidami

Je zajímavý přesouvat se v rychlým sledu z místa na místo – teď nemluvím o výletování, ale o balení a vybalování kufrů s vidinou toho, že na daném místě nějaký ten týden zůstanete. To, co při prvním pokusu znamená obrovský přemáhání, stres, strach, co vás stojí strašný úsilí, jakby s opakováním otupilo. V prvotním sledu se to člověku nezdá – teda aspoň mně ne. Měla jsem strach, jak zvládnu cestu, jak se dostanu na ambasádu, jaký to tu bude, jak dopadnu v rozřazovacích testech, jaký budou učitelé, spolužáci… Teď když to všechno znovu prožívám, jako by to už nebylo tak strašně napínavý / stresující / v globále hrozný / skvělý, jako to třeba bylo před pěti lety touhle dobou v Anglii, kde mi trvalo týden, než jsem si pořídila místní simkartu a teprve po měsíci jsme poprvý vyrazili na výlet. V Jordánsku jsme pořešily simkartu druhý den a na výlet jely třetí, v Turecku jsme druhý den sehnaly ubytování a tady? První obchůzka den druhý, poprvé v životě na opeře den čtvrtý.

V pátek jsme navečer vyrazili s Janou a Vaškem na Chán al-Chalílí, místní tržiště, nebo jak se praví ve slovníčku naší zelené učebnice hovorovky, „Orientální tržiště“. Svezla jsem se káhirským metrem, který pro mě znamenalo veliký překvapení – ne to, že existuje, ale to, jak vypadá: za libru koupíte lístek, projdete turniketem a ocitnete se v docela novým metru, ve kterým jsou dva prostřední vagóny vyhrazený pro ženy. Boční ulice Chán al-Chalílí jsou neskutečný, seženete tu opravdu všechno: rakve, biče, peřiny…

Do turistický části jsme došli až za tmy, což mi znemožňovalo chovat se jako správnej zuřivej reportér, takže následoval návrat domů. V Káhiře jezdí tři druhy taxíků: bílý s taxametrem, žlutý někdy mezi, ale prý téměř všechny vymizely, a černý – v těch musíte znát cenu z bodu A do bodu B, protože jinak očekávejte velkou hádku o nesmyslnou částku, o níž si taxikář v bodě B řekne. Vaše má pro ježdění černýma taxíkama slabost. Totiž: jsou to ty největší střepy, jaký tu uvidíte v pohybu (když nepočítám dvoukolky tažený osly nebo koňmi), a čím větší střep, tím bližší Vaškovu srdci (trochu mi tím připomíná mýho pobratima s jeho slabostí pro nádražky a lokální zvyky). Nakonec jsme jeli se strašně hubeným klukem autem, který kdyby fungovalo podle fyzikálních zákonů, už dávno by se rozpadlo na prvočinitele.

V neděli mě čekal rozřazovací test. Je skoro k neuvěření, že to bylo včera – dny jsou tady neskutečně dlouhý. Po pohovoru v hovorovce jsem o patro výš narazila na holky, který zrovna dopisovaly spisovnou. Chystaly se na místní ministerstvo školství, tak jsem s povděkem, poté, co jsme sesmolila svůj test, jela s nimi.

Nevěřím, že Kafka nebyl nikdy v Egyptě. Nevěřím, že TOHLE neviděl předtím, než psal Zámek.

Ministerstvo školství se nedávno přestěhovalo do squat připomínajícího domu v boční, slepý uličce. Uvnitř je neskutečnej bordel a neuvěřitelný kvanta lidí. Holky tam už byly, takže tušily, co nás čeká. Gábina sebrala pasy a fotky a v rámci „jeden za všechny“ se jala prodírat davem místních. My čekaly spořádaně na schodech, kde si nás odchytla jakási žena s tím, odkud jsme – ukázalo se, že je to naše muwazzafa, která nebyla posledně přítomna, a proto se sem musely holky vracet. Odvadla nás do boční chodby do kanclu s výhledem na protější zeď domů postavenýho na metr a půl od stávajícího ministerstva, kde seděly čtyři ženy. Jedna si luštila křížovku, druhá něco důležitě vyplňovala, třetí nás přivedla a čtvrtá prostě jen chodila tam a zpátky (trochu jako Amálka z terasy do domu a zase ven). Vyplňující si vzala kopie pasů a rovnou nastal první zádrhel – neměly jsme okopírovaná víza. Takže se řešilo, kdo a kde by nám je okopíroval. Šla jsem s Martinou, která se ptala v každých dveřích, který jsme potkaly, na konci uličky, tam, kde jsme předtím prošly dovnitř, stál chlap a zatlačoval židlí bouřící se dav požadující razítko / potvrzení / formulář / cokoliv. Nakonec jsme se dozvěděly, že s tím budeme muset jít někam ven. Asi jsme se tvářily dost zoufale, protože Přivádějící se nakonec zvedla a s pasy odešla sama.

Ve zkratce: vyplňování formulářů, razítkování v dalších čtyřech místnostech a odchod nám zabralo hodinu a půl.

Po návratu do ILI jsme se dozvěděly level MSA, zaplatily školný a já se skoro hodinu kodrcala taxíkem zpátky (ráno to trvalo patnáct minut, ať žijí káhirský zácpy!).

Vyšel mi akorát tak čas se najíst, umejt, oblíct a o půl sedmý jsem měla čekat dole. Jelo se na Aidu k pyramidám. Páni. Fakt tam jsou. A jsou překrásný. A opera? Rozhodně ne můj šálek čaje – v kombinaci s únavou a hladem jsem byla ráda, že jsem v půl jedný mohla padnout do postele. Asi jsem kulturní barbar, ale nejlepší mi na tom přišla krásně nasvícená sfinga a ty neuvěřitelný hranoly za ní.

1 komentář: