Dolmuše a velká novinka

Nebo spíš velká novinka a domluše? Kdepak, jen si to všechno hezky napjatě přečtěte…

Dny jsou tu podezřele dlouhé a podezřele nadité. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy začínala pracovat o půl šesté a seděla nad něčím do jedenácti a stejně neměla pořádně hotovo. Jestli tedy vůbec někdy…

Škola se vyvrbuje vcelku sympaticky: prostory nový, světlý, pozitivní, spolužáci fajn, stejně jako učitelé. Dneska jsem si vykomunikovala přesun do vyšší úrovně hovorovky, abych se nerejpala v klobáku a nemrhala drahocenný čas a hlavně peníze. Jani mě dokopala, abych nebyla srab a šla do toho, když už tu (sakra) přeci jsem. Tak jo. Takže zítra nový učitel, noví spolužáci, nová třída…

Na co jsem ale pyšná, je odvaha (nebo absence pudu sebezáchovy), se kterou jsem včera poprvý cestou ze školy místo taxíku jela místním minibusem za 75 kurušů. Holky po škole razily na Tahrír, skočily do prvního minivanu a já tam zůstala jako trubka sama. Jelikož odmítám přiznat prohru, usoudila jsem, že menší zlo bude, když se zeptám chlapíků, co čekali vedle mě, jestli k nám vůbec něco jede. Jelo. První mini-autobus (prostě takovej větší dolmuš) do Gizy byl můj. Třetí čekající chlápek mi řekl, že jedu s ním, že on jede tím směrem taky a nastrčil mě dovnitř. Sedla jsem si a čekala, co se bude dít. Chlapík za pět minut vystupoval a vysvětlil spolusedícímu, kam jedu. Ten pokýval, a když za další čtvrt hodinu vystupoval on, předal mě dědulovi s megaboulí na bradě. Cesta v zácpě trvala pětačtyřicet minut, o kulturní vložku se postaral omdlivše místňák, kterýho šoupli velice rychle na sedadlo spolujezdce a začali ho polejvat vodou, kterou připutovala od pasažérů. Bez problémů jsem vystoupila u nás v ulici nadšená tím, že se tu o člověka postarají, že vás nenechají ležet, když omdlíte, že si na mě nikdo nic nedovoloval a že jsem nedovolila, aby mě strach připravil o možnost lacinýho a vcelku pohodlnýho cestování ;-).

A novinka?

Budu mít SYNOVCE! :-D

No není to pecka?

Však říkám, že jo. ;-)