"Všichni Mardin milují..."

a podle eLPéčka je prý hned jasné, proč... a já se ptám: PROČ?!

Nějak mi to za ten den a noc, co jsme tam strávili, nedošlo.

Den Druhý - pondělí 22.8.2010 - Diyarbakır*-Mardin (96 km; 55 000 obyvatel, 1325 m n.m.)

Po snídani a zaplacení vyhandlované ceny jsme se nechali odvézt na autobusák (standardně kdesi in the middle of fuckin' nowhere za městem), abychom se na přepážce METRa inzerujícího busy do Mardinu dozvěděli, že odtud tam nic nejede a musíme se odpravit na İlçe minibus otogar a tam že už něco chytneme. Takže zpátky na hlavní, mávnou na dolmuš a oddolmušovat se na Ilče...

Na plácku, u kterýho nás vyhodil druhý dolmuš (první dojel kamsi, tam nás přesadili na další...), se skutečně tísnily desítky bílých minibusů. Hned za záchodky vedle dětí prodávajících všechno všem nás odchytli a nahnali do příslušný rozhrkaný dodávky, která se během deseti minut zaplnila, zacálovali jsme 12 jetelů a jelo se.

V Mardinu nás vysadili pod kopcem a nastrkali nás i s bagáží do městskýho autobusu, kterej nás za pár lir vyvezl na kopec (pěkně šukran, tomu se říká rip-off). Podle LP je potřeba se v Mardinu chroupnout do paty, když chce člověk spát jako člověk, levný hotely stojí za pendrek - výjimečně - Hell, YES!

Vlezli jsme do prvního hotelu, který jsme potkali. Nabuzená tím, že mi zatím všichni jednoduchý věty rozuměli, jsem pánovi na "recepci" (rozuměj: ve vedrem nasáklým pokoji s dvěma ošuntělýma, kdysi šukézníma, pohovkama, stolem, kalendářem z roku 51 a větrákem honícím tu vařící směs kyslíku dusíku výfukových splodin a tlejících odpadků sem a tam a se zdma s olejovým nátěrem v puklinách prorostlým plísní) vysvětlila, co chceme. S úsměvem pravil, že 50 lir, koupelna na chodbě. Tak mu povídám, že bychom to rádi viděli. On - není problém. Odvedl nás do patra a ukázal ten super pokoj za 700,- na noc... Děcka, to byste musely vidět! (Mami, ty radši ani ne :-) Pokoj nevypadal až tak hrozně, ano, na stropě byla mapa světa na jakési exoplanětě vyvedená v černo zelené plísni, ano, postele vypadaly trochu jetě, o koberci radši ani nemluvě, klimatizaci zajišťoval "výkonný" větrák z roku ajn-cvaj, ale budiž. Ovšem společné sociální zařízení bylo jinačí kafe: Na chodbě - dle smradu člověk nemohl minout - vlevo, v místě se sníženým stropem, dva turecké záchody, které vznikly pravděpodobně ve stejné době, jako celý Mardin (tj. v 5. století př.n.l.), naproti záchodkům byla místnost, která silně připomínala středověkou kobku - jen s tím rozdílem, že z jedný zdi trčela sprcha! Ó ano - KOUPELNA!! Zkusila jsem zjistit, jestli by tam nešlo přespat za 40 YTL... A víte co? Šlo! Akorát v jiném pokoj, jiný pokoj byl o deset lir levnější proto, že v něm nebyly okna!! Takže... víte co? Jsou věci mezi nebem a zemí, na který jsem možná moc stará a použitá a možná jsem na ně byla stará a použitá vždycky - tohle je jedna z nich.

Poděkovali jsme a s tím, že si to rozmyslíme, jsme odešli.

Za dalším rohem jsme našli ceduli na další hotel... Dle prvního dojmu jsme čekali něco podobného...
Na protějším chodníku se tísnili kolem dodávky chlapi, kolem prošel pán a v každé ruce nesl za ucho jednu useknutou telecí hlavu... Kde jsme se to sakra ocitli?!

Nicméně poté, co jsmpe vydupali schody a prošli vchodovými dveřmi, jako bychom vstoupili do jinýho vesmíru - hotel byl prostě luxusní a tenhle pocit tryskal z každýho jeho kamene. Noc stála jednou tolik, co v kobce... Usoudili jsme, že se podíváme na pokoj a uvidíme. No a na pokoji nebylo, co řešit.

Hotel je zjevně hodně nový a výhled z ochozu před pokojem, stejně jako z kavárny o patro výš, byl vážně úžasnej (možná proto, všichni Mardin milují... ale ruku na srdce: pár pěkných pohledů do krajiny vás přeci nemůžu zasáhnout natolik, abyste hned tvrdili, že to tam zbožňujete, ne? no dobrá, dobrá, možná když jste exaltovaná Američanka... ale jinak?!)
Venku bylo vedro na padnutí, takže jsme si zalezli na pokoj, pustili klimatizaci a do dvou hodin hybernovali. Ve dvě jsme - nepoučitelní, vyrazili do muzea. Muzeum tentokrát fungovalo, jen ne v pondělí... Taže jsme místo muzea okoukli místní starou madrasu a došli se najíst - čert ví, jaký zvuky ta pidi hromádka předraženýho masa (že by ramazanová přirážka?) za živa dělala, v každým případě se na nás za těch dvacet minut, co jsme tam strávili, přišlo podívat snad celý osazenstvo třípatrovýho domu, ve kterým dotyčná hospoda sídlila a já si znovu vzpomněla na trička, který jsme si s Aničkou chtěly nechat někde v Ankaře turecky natisknout - na jednom by bylo "Ano, jsem člověk!" a na druhém "Ano, jsem z Marsu!" ...

Zbytek dne byl ve znamení povalování na pokoji a sledování anglických tureckých kanálů :-) bohužel tam neměli můj oblíbený e2, kde dávají každý večer od devíti Odložený případy, na druhou stranu Tom skočil koupil do pidipotravin na rohu celou Vienetu, v jídelně ukradl dvě lžičky a naprosto dekadentně jsme za poslechu tureckých popových hvězd na kanále Kral celej polárkáč bohapustě a bez špetky soucitu popravili.

Ráno jsem si znovu vzpomněla na Cestu do Indie, na pasáž, kde hlavní hrdina znovu potkává dvě holky, co tam odjely, aby jako dobrovolnice pracovaly v leprosáriu, neustály žvanily o tom, jak to tam bylo super, jak je to všechno super, jak se jim to líbilo, a poté, co před odjezdem s ním přespí jednu noc v luxusním hotelu, se jedna šprajcne a dostane hysterák, že z tý postele nevstane, že tam jsou peřiny a povlečení a že je to měkký a čistý a vůbec... Nechtělo se mi odtamtud, bylo tam přesně dvacet sedm stupňů, koupelna byla čisťounká, polštář načechranej a hlavně... před náma cesta do Hasankeyfu a podle původního plánu dál do Batmanu a odtamtud sedmihodinová štreka do Vanu. Ale znáte to: chcete-li Boha pobavit, řekněte mu o svých plánech...

*Diyrbakir má, mimochodem, ve znaku hradby, na kterých trůní meloun... nepředstavitelné? Ano. Nemožné? Nikoliv. Viz Appendix 1 :-)