Amasra

... aneb není nad to vyzkoušet si motto v praxi :-)

Anička s Honzou v sobotu ráno vyráželi na 14 denní trek po tureckých horách a já, abych nezůstala sedět na zadku v rozpálený Ankaře (předpověď hovořila o nedělní teplotě přes 41 stupňů...), jsem se rozhodla vyrazit k Černýmu moři do Amasry:
U Černýho moře jsem nikdy nebyla a o městě všichni kolem básnili, tak jsem si říkala, že to stojí za pokus. Koupila jsem si před net místenky do busů společnosti Metro a v sobotu ráno vyrazila na svojí první jednočlennou výpravu v životě. Cesta tam proběhla víceméně bez problémů - omylem vedle mě prodali jízdenku zhruba patnáctiletýmu klukovi - když to stevard zjistil (po obligátním dotazu, zda cestujeme společně - asi jsme vypadali jako lehce nesourodý pár) chlapce vykázal na jediné zbývající volné místo vzadu v buse a já se tím pádem mohla vcelku pohodlně rozvalit. Slabší bylo, když si na jedné ze zastávek vedle mě přisedla tělnatá žena s taškou. Záhy mě ujistila, že ona anglicky teda fakt nemluví, a zjevně ji od následné neutuchající snahy zapříst hovor, neodradil ani fakt, že jí nerozumím, ani to, že jsem si četla. Nedělalo jí problém do mě neustále dloubat a něco mi vykládat, v horším případě se na něco ptát - to následovala jediná věc, kterou turecky umím prefektně - široce se usmát a s výrazem šťastného idiota poulit oči. Naštěstí asi po hodině vystupovala...
Amasra na první pohled vypadala moc hezky. Slabší bylo, že po třičtvrtě hodinovém bloudění jsem nenarazila na žádný hotel, kde by měli volný pokoj. Nakonec jsem zazvonila v jakémsi penzionu, kde mi otevřela stará bába, která sice taky neměla volný pokoj, ale tvrdila, že by mi mohla něco sehnat, kdyby mi nevadilo, že to bude drahý. Jak drahý? Šedesát až sedmdesát lir. Tak jo, dobře - nemít na neděli koupený lístek, jela jsem obratem domů... Ale takhle? Bába mě odvedla kamsi do hlubin citadely, v polorozpadlým, zatuchlým domku otevřela stará bába se zajímavými zuby - jeden žlutej, druhej zlatej, třetí žádnej... Vypadala dost nakrknutě, mluvila jen turecky a to ještě tak, že jsem jí fakt nic nerozuměla. Co jsem pochopila, že bude chtít šedesát... Jelikož jsem neměla desítku drobnou, dala jsem jí sedmdesát a babka-průvodkyně prohlásila ok, ať mi nevrací... kurvy - chápu, že rozumím málo, ale zas až tak málo (bohužel) ne.
Po půl hodině sezení v obýváku s bezzubou bábou, zlodějskou bábou-průvodkyní a (asi) vnučkou bezzubý báby mi došly nervy - venku bylo vedro a já potřebovala čůrat a chtěla se jít vykoupat. Kvůli tomu jsem se tam, koneckonců, vláčela šest hodin. První šok byl na záchodě - že tu mají turecký záchodky na parkovištích a autobusákách, jsem si už zvykla, že ho bude mít někdo doma, jsem nečekala. Pak jsem se pokusila co nejrychlejc vypařit.
Moře bylo krásný - studený, slaný tak akorát a celkově mi trochu zvedlo náladu. Obzvláště, když jsem viděla, v čemže se to ty muslimky v reálu koupou (fotka je půjčená z webu, žel bohu mi stud zabránil vyfotit si postarší, silně obézní paní v květovaných "plavkách" s dětskými nafukovacími rukávky s kachničkami):
V domku hrůzy (ó ano, až tak - skutečně mi intenzívně připomněl náš pobyt v UK) jsem poprosila bábu, jestli bych se mohla osprchovat... Pustila mi vodu a z koupelny jsem ji musela vyšoupnout. Po čůrkem jsem se namočila a v rámci šetření vodou jsem sprchu zavřela. V tu chvíli se rozletěly dvěře a v nich bába! Totálně ignorovala, že tam stojím nahá a začala řešit, co je s vodou?! Mé turecké vyjadřovací schopnosti nepojímají toliko osvětlení mých ekologických snah, takže jsem tam stála jako trubka a čekala, až se babka vyprdelí pryč.
Poté jsem měla tu čest seznámit se s jejím mužem, který nebyl schopný pochopit, proč když jsem z "Československa" (na Českou republiku tu ryby fakt neberou), nemluvím německy?! (Lepší než babka, ta si myslela celou dobu, že jsem Švýcarka (super, co víc si přát?), a když jsem jí sdělila, že ne, že jsem z Čech, tak se otázala, jestli je to u Japonska?) Rychle jsem si spakovala peníze, telefony, obušek a slzák a vyrazila do ulic.
Amasra je hezký město... kdyby se do něj nesjelo na víkend snad celý Turecko, bylo by ještě hezčí. Všude se poflakují kočičky a koťátka (bééé, mně chybí Čestík), ale žádný se nenechá pohladit - teda až výjimku, kterou jsem potkala v neděli ráno:
Nakonec jsem zamířila do jedný hospody, která vypadala dobře. Číšník mi ale s naprostým klidem oznámil, že když jsem sama, neusadí mě. Nechápala jsem. A zároveň se mě zmocnila ukrutná vlna sebelítosti - tak jsem tady, daleko od všech, kterým na mě záleží, bydlím za těžký prachy v domku na kuří nožce a v hospodě mě neobslouží... Zkusila jsem teda vedlejší hospodu - a tam to najednou šlo. Moc milá servírka mě usadila ke stolu s výhledem na moře poté, co se mi omluvila, že mě nemůžou posadit na molo, když nemám rezervaci... (kdyby věděla, že to nebude číst moje maminka, napsala bych, že jsem potom ronila chvíli krokodýlí slzy do piva, protože mi bylo děsně líto, že tam Tom nemůže být se mnou, že jsem sama a celkově se ten výlet vůbec nezdařil tak, jak jsem doufala, ale vzhledem k tomu, že to číst bude, to sem nenapíšu - jednak by jí mě bylo líto a druhak by mi vynadala, že porád musim chlastat to pivo!;-))
Jídlo bylo moc dobrý a ve výrazně pozitivnějším rozpoložení jsem se vrátila do čarodejnické sluje. Vyhla jsem se osazenstvu, vyčistila chrup a v naději, že zítra bude líp, jsem usla. Celou noc jsem se budila, takový vlhký dusno jsem v životě nezažila. Napadlo mě, že bych si mohla odtáhnout závěs, ale zjistila jsem, že za oknem je dost strašidelnej výhled - nad mořem se vznášela hustá mlha, že který místa zářily lampy... tak jsem radši rychle zatáhla a zkusila to velý zaspat.
Ráno jsem se snažila vypadnout tak rychle, jak jen to šlo. Netekla voda, takže ranní hyena proběhla za asistence flašky s pitnou vodou, a pak už jen říct nashle bábě a zmizet.
U moře kromě dovu postarších dam nikdo nebyl, voda byla ledová a úžasná. S vidinou odjezdu do čtyř hodin, mi najednou Amasra přišla mnohem hezčí :-).
Cesta domů byla delší a náročnější, než jsem čekala. Po přestupu v Bartinu následovalo pět a půl hodiny v autobuse s nefungující klimatizací. Teploměr ukazoval 36-38 stupňů a já se potila a těšila se domů do sprchy. Mezi dveřmi jsem se potkala s Aysun, která zrovna odcházela venčit Boncuk a dozvěděla jsem se, že stejně jako včera, ani dnes neteče voda! Zoufale jsem nacpala tři třentiky Plzně, co přivezl Honza (ještě jednou vřelé díky! :-)) do mrazáku, svlíkla propocený hadry a zopakovala si hereckou etudu ze včerejška - seděla jsem s pivem na posteli, zpocená jako myš, tak jak mě pánbů stvořil, upíjela plzničku a plakala a žehrala, proč mě celej svět nesnáší a proč zrovna dneska neteče voda? Pohled hodný bohů... :-)