neděle 29. srpna 2010

Cesta do Indie...

... a musí to být zrovna Indie?

... nemusí! Může to být třeba... Kurdistán...

Na knihu Williama Sutcliffeho jsem si vzpomněla během našeho týdenního cestování po Kurdistánu hned několikrát - zdá se, že by ji skutečně mohl zasadit snad téměř kamkoliv.

Den První - neděle 21.8.2010 - Ankara-Diyarbakır (945 km; 665 400 obyvatel, 660 m n.m.)

Ráno nekřesťanská vstávačka před půl sedmou, dopakovat pár zbývajících věcí, bez kterých bychom se obcházeli trochu hůř (kartáček na zuby, whisky, ručník, meloun...) a vyrazili na autobus na letiště. Všechno probíhalo naprosto hladce a na půl dvanáctou jsme přistáli v Diyarbakiru.
Diyarbakirské letiště hostí jak civilní, tak vojenské letouny - nikde jinde se mi zatím nestalo, abych po vystoupení na přistávací plochu míjela ozbrojené vojáky a musela projít plotem z pletiva obehnaným ostnatým drátem. Stejně tak jsem nikde jinde neviděla vedle pásu s kufry přepážku, kde si cestující vyzvedávají své zbraně, které museli na dobu letu odložit.
Bez větších problémů se nám podařilo najít městský bus, který nás za dvě liry na hlavu odvezl k Dağkapı - místu, kde se podle eLPéčka, měly na jedné hromadě povalovat všechny místní hotely. Vybrali jsme jeden, který nám přišel podle popisu i uvedené ceny zajímací - jak už se při tomhle (už víc jak dvouměsíčním) výletu ukázalo, LP je "trochu" mimo. Ceny jsou v podstatě o sto procent vyšší a Hotel Kaplan (nenechte se zmýlit, s křesťasnkou misií to tam fakt nemá nic společného - kaplan znamená v turečtině tygr), který najdete ve smrduté boční uličce, vás na noc vyjde na 100 YTL (1 jetel je 14 korun, kdybyste měl někdo chuť si to přepočíst). Kdo z vás by byl ochotný za dvoulůžák v komančské stavbě v Diyarbakiru zaplatit 1400,-?! ... Za rohem tváří v tvář stojí další dva hotely - mají jako kovbojové na divokým západě vstupy proti sobě a v obou si můžete zastřelit dvoulůžák za 80 lir - než se pustíte do handlování :-). Nakonec jsme se ubytovali v pátém patře v Hotelu Kristal za 65 lir na noc se snídaní. Pokoj byl sice malý, ale čistý, koupelna sice trochu ošuntělá, ale pořád opravdu průchozí (v porovnání s tím, co bylo před námi, to bylo opravdu hodně hodně průchozí).
Venku pařilo sluníčko, jak správný paka jsme ve dvě vyrazili do muzea - miluju eLPéčko! Muzeum je, vážení a milí, DVA roky zavřené! Vrátná na nás koukala jako na paka +2 (upgradovaná blbost). Nebyly památky, byl Migros a Burger King. Junk food chutná obzvláště vypečeně po delší pauze. Po chrámu konzumu jsme se vydali hledat starý muslimský chrámy - ulice praskaly ve švech, všude nagelovaný borci v košilích a kalhotech od obleku a dědci v šalvar kamísech s čepičkama na šošoli a prastarýma ukrajinama. Hlavní mešita je pod lešením, takže jsme se nakonec ocitli v největším pařáku na městských hradbách. Neustále jsem čekala, kdy na nás vybafne nějaká hadice, ale zjevně se mě (naštěstí) bojí stejně jako já jich, takže kromě malých ještěrek jsme jiné živoučichy nepotkali.
Podívali jsme se ke kostelu syrských monofyzitů a propletli se smrdutými uličkami plnými žebrajících dětí zpátky k hotelu. Zbytek dne byl ve znamení anglických tureckých kanálů, spánku a nezbytného společníka na cestách...
... příště? Jak jsme jeli do Mardinu, města kravských hlav a výhledů do Sýrie...

Žádné komentáře:

Okomentovat