Přes poslední pekelnou zkušenost se společností Metro jsem se rozhodla dám jim ještě jednou šanci - ne že by s mým návalem dobré vůle mělo něco společného to, že jsou asi jediná společnost, u který si můžete koupit místenky online, ale znáte to... :-) Zároveň jsem si našla nějaký cenově přijatelný hostel v lokalitě, která se dala dohledat na mapičce v LP, potvrdila rezervaci a byla připravená vyrazit. Respektive - nebyla, autobus odjížděl v jedenáct hodin v noci a vidina osmi hodin v sedě ve mě radostné emoce zrovna nevyvolávala. Měla jsem chuť zalízt do postele a nevylejzat... V tomhle směru jsou rezervace a zaplacené lístky k... no... nezaplacení. Vyrazit jsem musela, mé škrťounské já by se s propadlými 70 liráky nikdy nesmířilo.
Na autobusáku se to hemžilo lidma jak na Staromáku po příjezdu hokejistů - kvanta Turků s bágly, kufry, pytly a já nevím čím vším ještě - zjevně byla nějaká komplikace s odjezdem autobusů a várka v půl jedenáctý se o deset, patnáct minut zpozdila, na to konto koncentrace mumraja dosáhla dříve nevídané hustoty ró rovná se deset Turků na metr čtvereční. Za boha jsem nemohla najít, odkud jede můj autobus a začínala jsem z toho být trochu vyjukaná. Nakonec to byl menší problém, než jsem myslela, bus zastavil sice jinde, než měl, ale chlapík od Metra s jedákem sekutečných decibil vykřikoval "Antalya Antalya" tak intenzívně, že i Lazar by vstal a požádal ho, jestli se může krapet ztišit.
Doufala jsem (marně), že vedle mě nikdo nebude sedět. Místo toho se přede mnou na sedadlech vyloupl spolužák z Gruzie z jiný úrovně turečtiny ze školy s přítelkyní (pinda si později sklopila sedadlo tak, že mi div nezlomila nohy) a vedle mě se usadila tlustá postarší Turkyně. Nechtěla si, díky bohu, povídat, místo toho brzy usnula s otevřenou pusou a nestále se ke mně tiskla. Já jsem sice docela kontaktní člověk, ale tohle na mě bylo fakt dost silný kafe. Zhruba ve tři ráno jsem začala mít pocit, že jestli se ke mně bude dál takhle tulit, začnu křičet. Místo jsme na půl hodiny zastavili na parkovišti, po pauze jsem se snažila paní ignorovat a docela se mi dařilo.
V sedm ráno jsme konečně dorazili na autobusák v Antalyi.
První oříšek bylo najít bus - možná by nebylo od věci sepsat pro Turky manuál na používání turistů... jelikož jsem holka šikovná (to kdybyste o tom někdo do teď pochyboval), zvládla jsem to, stejně jako jsem se zvládla nechat odvézt ke Kaleiçi, kde se uvnitř starého města měl nacházet můj hostel. Město bylo kolem osmé ranní téměř liduprázdný, úzký uličky v Kaleici vypadaly naprostou kouzelně, a když se mi podařilo najít hostel a starý pán recepční o mně věděl, mohla jsem se začít spokojeně usmívat.
Měla jsem dvě hodiny počkat, než budu mít připravený pokoj, po dvou hodinách byl starý pán fuč a místo něj tam byl (asi) jeho syn (nebo vnuk) a ten mi řekl, že za další dvě hodiny... Asi jsem se tvářila dost zoufale a propoceně, protože mi nabídl, že můžu zatím být v jiným pokoji v přízemí. Tak jo. A co tam nenajdu?
(Pro nezasvěcené - tenhle borec hraje ve Stmívání, což je jakýsi soudobý neskutečný fenomén... můj osobní názor na první film je dost kritický - jak to říct kulantně, i při žehlení jsem se u toho dost pekelně nudila a pořád jsem čekala, kdy to teda začne být ta bomba, o které neustále všichni mluvili.)Nicméně posléze jsem vyrazila na pláž a jedna věc je jistá: tady by se dalo žít :-) Minimálně na letní byt by to tu bylo opravdu hodně příjemná záležitost. Na pláži jsem s sebou flákla na rozpálené oblázky a zaujatě sledovala postaršího chlápka kousek ode mě: kromě slunečníku měl s sebou asi šest velkých osušek. Nejdřív jsem myslela, že na někoho čeká, ale ukázalo se, že jsou všechno jeho. Pán mohl být zhruba stejně vysoký jako já, ale vážil odhadem padesát kilo i s železnou palandou. Když si s cigárem v puse začal dávat nohy za hlavu, měla jsem co dělat, abych se nezačala smát - jediný, co mě do teď mrzí, je nedostatek odvahu vytáhnout foťák a ty jogínský prostocviky si vyfotit.
Antalye je celkově turistický místo - všichni se vám snaží něco prodat, všichni na vás pokřikují, ale zároveň jsem tam až tolik koupáků - obzvláště těch českých - nepotkala.Za vidění rozhodně stojí místní muzeum. Je obrovský, vychlazený na dvacet pět stupňů a plný úžasných artefaktů.
Nedělní ranní cesta na autobusák byla taky zábavná: v Antalyi vybudovali zjevně novou tramvajovou linku z periferie do centra. Tramvaj se šine městem jako orgoj chorchoj, staví u novou zářících ostrůvků, na kterých pendlují místníst strážcí zákona a hlídají, aby každý prošel turniketem a nejezdil na černo (protože na ostrůvky se v okamžiku, kdy je jedinec schopný přelézt / podlézt / prolézt obyčejné zábadlí á la zábradlí v Praze (jen v chromované podobě), se dostane naprosto každý). Jenže - lístky se dají koupit jenom v trafice (vyprodány) anebo - jak jsem později zjistila - v budkách vedle nástupiště - které mají ovšem v neděli otevřeno až od 11:00! Policajti na zastávce, ze které jsem chtěla jet, mi sdělili, že ok, ať si teda nastoupím, ale ať si koupím potom lístek. Jednu stanici jsem projela na černo, a pak udělala zásadní chybu - vystoupila jsem. Proč? Protože jsem slušně vychovaná holka a ty přeci na černo nejezdí (díky mami, díky tati), abych zjistila, že prostě lístek není kde koupit a tamější policajt jen pokrčil rameny a řekl, ať jdu na autobus. Tak jo. Snažila jsem se zjisitit, který z busů jede na nádraží... Nakonec mě jeden odvezl kus od autobusáku, zbytek bylo potřeba dojít... Jojo, co si z toho odnáším? S poctivostí se člověk daleko nedostane... Jen dvě zastávky a zbytek je potřeba dojet dolmušem.
Celkově se víkend vydařil, jediným škraloupem byla osmihodinová cesta zpátky (opět si pán přede mnou sklopil sedadlo, aby si mohl spokojeně hajnout a já se nemohla další pět hodin ani pohnout), při který se mi vybil itouch, takže jsem strávila hodinu v tichu a Ankara mě přivítala do svoj vroucí náruče jako rána pěstí - je tu neskutečný vedro, vím, že to tváří v tvář českým povodním zní jako rouhání, ale 43 stupňů je fakt moc...
Žádné komentáře:
Okomentovat