pátek 3.8. - Praha - Nymburk - Sankt Oswald, Rakousko 744 km, 7 h 26 minut
Tak jsem se dočkala a konečně vyrážíme na deset dní na dovolenou. Mám pocit, že jsem sbalila snad celej byt - počet tašek v předsíni by tomu docela odpovídal. Kdyby tohle náhodou nestačilo k tomu, abych se vzadu za žaludkem usídlil vtíravý pocit, že tohle narvat do auta bude asi trošku nadrozměrný puzzle bez záruky, že se vejdeme do okrajů, je tu Tom a jeho "no, tohle teda do fabie nenacpem" ... "no, to teda nevím, jak to do tý oktávky narvem" ..."bez rakve nebudeme mít totálně šanci"... (mimochodem, vědět, že se mamka sbalí do kufru a vezme s sebou stoletou chladící tašku, opouštěl by optimismus i mě a neměla bych daleko k tomu nás komplet přebalit a vybavit nás podobně, jako byli moji oblíbení vítězové devátý řady The Amazing Race, kteří dobíhali s malou variantou takovej těch pruhovanejch tašek od Ťongů, tam kde ostatní soutěžící nesli na zádech špičkový krosny...).
Madlenka zjevně čuje nějakou zradu (Česťa je v tomhle směru evidentně špičkový učitel) a probouzí se v pět ráno a odmítá znovu usnout. Venku leje. V půl sedmý jsme skoro připravený vyrazit. Jdu odnýst tříděnej odpad a dostanu pojeb od kohosi ve třetím patře, že ráno se sklo nevyhazuje. Žádám ho tedy, aby ho vyhodil za mě, což prý neudělá... Až pozdějc mě (jak to tak v podobných situacích bývá) napadlo, že jsem se měla omluvit, že jsem si nevšimla, že by na tom kontejneru byla otvírací doba.
Máďa to samozřejmě zalomí jen co najedeme na Průmyslovou, takže za čtyřicet minut u našich je vzhůru. Paráda. To nám to ale hezky začíná. Zbytek cesty probíhá ale překvapivě dobře. Na to, že se normálně snaží z vajca po deseti minutách vyvlíknout, kvílí v něm jak banshee a celkově projevuje notnou nevoli vůči tomuhle způsobu cestování, ji mamka zvládla zabavit na jedničku s hvězdičkou. Za hranicema těsně před nájezdem na dálnici začínám usínat. V tu chvíli se ozve Tom, že potřebuje střídat, neb se mu zavíraj oči a se zavřenejma očima se želbohu blbě řídí. Tak jo, jsem srdnatá a necelý dvě hodiny pevně svírám volant, snažím se stíhat auta kolem a navigaci, neodbočit kam nemám, nikoho nepřejet a v pořádku nás dovézt až do místa, kde budu moct účastníka silničního provozu předat zpátky. Tiše spílám Rakušákům, kteří na 130 jezdí 110, v kopci se 90 předjíždí a do toho se v nečekanou chvíli vždycky vyloupne nějakej vlčák, co to smaží pro změnu 160... Zlatá hradecká! Tam dělaj kokotiny aspoň všichni... Uleví se mi, když se kormidla chopí znovu Tom, ještě kdybych tak zvládla usnout. Jak jsem to jen v Norsku dělale? Když jsme konečně před šestou zaparkovali před naším novým přechodným bydlištěm, měli jsme toho všichni čtyři plný zuby.
Den první - sobota 4.8.
V sobotu ráno bere mamka Madlenku do kočárku a já vybíhám obhlídnout okolí (5,72 km; 47 min, převýšení 454 m). V prvním kopci předbíhám chlápka dupajícího na kole, o kousek výš na něj čekaj kamarádi, kecala bych, kdybych tvrdila, že mě to nepotěšilo. Odpoledne vyrážíme na první túru na hřeben nad St. Oswaldem, kam vede lanovka kousek od našeho baráku. Máďu zaparkujeme do z hudáče půjčenýho deutera (ještě jednou moc díky D. za tip!) a vzhůru do oblak. Naivně jsem si myslela, že bude v krosně spát podobně jako v becu, tak ani náhodou, šlofíka si dala, ale po dvaceti minutách už zase čumákovala. Navíc se jí v tom po dvou hodinách už tvrdě nelíbilo. Naštěstí byla cestou hospoda, kde jsme mohli na chvíli odložit znavený kosti, trochu je svlažit pivem, přehodit skoro-chodce do beca a nasadit tvrdý tempo, abychom chytli lanovku dolů, která podle český rodinky, co popíjela malinovku a jedla cosi, co vypadalo jako kombinace omelety a bábovky u vedlejšího stolu, končila v půl pátý. Protože jsme drsná parta, zvládli jsme to (3:34 - 15,57 km).
Tak jsem se dočkala a konečně vyrážíme na deset dní na dovolenou. Mám pocit, že jsem sbalila snad celej byt - počet tašek v předsíni by tomu docela odpovídal. Kdyby tohle náhodou nestačilo k tomu, abych se vzadu za žaludkem usídlil vtíravý pocit, že tohle narvat do auta bude asi trošku nadrozměrný puzzle bez záruky, že se vejdeme do okrajů, je tu Tom a jeho "no, tohle teda do fabie nenacpem" ... "no, to teda nevím, jak to do tý oktávky narvem" ..."bez rakve nebudeme mít totálně šanci"... (mimochodem, vědět, že se mamka sbalí do kufru a vezme s sebou stoletou chladící tašku, opouštěl by optimismus i mě a neměla bych daleko k tomu nás komplet přebalit a vybavit nás podobně, jako byli moji oblíbení vítězové devátý řady The Amazing Race, kteří dobíhali s malou variantou takovej těch pruhovanejch tašek od Ťongů, tam kde ostatní soutěžící nesli na zádech špičkový krosny...).
Madlenka zjevně čuje nějakou zradu (Česťa je v tomhle směru evidentně špičkový učitel) a probouzí se v pět ráno a odmítá znovu usnout. Venku leje. V půl sedmý jsme skoro připravený vyrazit. Jdu odnýst tříděnej odpad a dostanu pojeb od kohosi ve třetím patře, že ráno se sklo nevyhazuje. Žádám ho tedy, aby ho vyhodil za mě, což prý neudělá... Až pozdějc mě (jak to tak v podobných situacích bývá) napadlo, že jsem se měla omluvit, že jsem si nevšimla, že by na tom kontejneru byla otvírací doba.
Máďa to samozřejmě zalomí jen co najedeme na Průmyslovou, takže za čtyřicet minut u našich je vzhůru. Paráda. To nám to ale hezky začíná. Zbytek cesty probíhá ale překvapivě dobře. Na to, že se normálně snaží z vajca po deseti minutách vyvlíknout, kvílí v něm jak banshee a celkově projevuje notnou nevoli vůči tomuhle způsobu cestování, ji mamka zvládla zabavit na jedničku s hvězdičkou. Za hranicema těsně před nájezdem na dálnici začínám usínat. V tu chvíli se ozve Tom, že potřebuje střídat, neb se mu zavíraj oči a se zavřenejma očima se želbohu blbě řídí. Tak jo, jsem srdnatá a necelý dvě hodiny pevně svírám volant, snažím se stíhat auta kolem a navigaci, neodbočit kam nemám, nikoho nepřejet a v pořádku nás dovézt až do místa, kde budu moct účastníka silničního provozu předat zpátky. Tiše spílám Rakušákům, kteří na 130 jezdí 110, v kopci se 90 předjíždí a do toho se v nečekanou chvíli vždycky vyloupne nějakej vlčák, co to smaží pro změnu 160... Zlatá hradecká! Tam dělaj kokotiny aspoň všichni... Uleví se mi, když se kormidla chopí znovu Tom, ještě kdybych tak zvládla usnout. Jak jsem to jen v Norsku dělale? Když jsme konečně před šestou zaparkovali před naším novým přechodným bydlištěm, měli jsme toho všichni čtyři plný zuby.
Den první - sobota 4.8.
V sobotu ráno bere mamka Madlenku do kočárku a já vybíhám obhlídnout okolí (5,72 km; 47 min, převýšení 454 m). V prvním kopci předbíhám chlápka dupajícího na kole, o kousek výš na něj čekaj kamarádi, kecala bych, kdybych tvrdila, že mě to nepotěšilo. Odpoledne vyrážíme na první túru na hřeben nad St. Oswaldem, kam vede lanovka kousek od našeho baráku. Máďu zaparkujeme do z hudáče půjčenýho deutera (ještě jednou moc díky D. za tip!) a vzhůru do oblak. Naivně jsem si myslela, že bude v krosně spát podobně jako v becu, tak ani náhodou, šlofíka si dala, ale po dvaceti minutách už zase čumákovala. Navíc se jí v tom po dvou hodinách už tvrdě nelíbilo. Naštěstí byla cestou hospoda, kde jsme mohli na chvíli odložit znavený kosti, trochu je svlažit pivem, přehodit skoro-chodce do beca a nasadit tvrdý tempo, abychom chytli lanovku dolů, která podle český rodinky, co popíjela malinovku a jedla cosi, co vypadalo jako kombinace omelety a bábovky u vedlejšího stolu, končila v půl pátý. Protože jsme drsná parta, zvládli jsme to (3:34 - 15,57 km).
Žádné komentáře:
Okomentovat