Ráno jsme vyrazili brzy na trajekt z Bognesu do Ledingenu. Odtamtud už to bylo co by kamenem dohodil a zbytek došel na Lofoty. A ty nezklamaly - nádherná krajina, mnohem menší provoz, bílý pláže, karibsky modrá voda a už jsem zmínila nádhernou krajinu?
Ubytovali jsme se ve Stamsundu, Tom zjistil, že je to stejný místo, kde bydleli před deseti lety, když tudy projížděli. Pan domácí vypadal jako echtovní vágus, ale byl neskutečně milej - večer, když jsme se vrátili z večeře, za námi dokonce přišel, že nachytali nějaký ryby, opékají je a jestli se k nim nechceme připojit. Vzhledem k tomu, že jsme se zrovna nacpali a já byla zralá akorát tak odpadnout, s díky jsme odmítli.
(půlnoční racek... foceno 0:12)
Den desátý-jedenáctý: neděle 29.5.-pondělí 30.5. Stamsund (NOR) - Uppsala (SWE), cca 1400 km - 21 hodin
Od začátku bylo jasné, že pokud se nám podaří na Lofoty dojet, budeme muset absolvovat šílený přejezd do Švédska. V původním plánu jsme měli jet severně přes Kirunu, přespat v Umeå a pokračovat další den do Uppsaly. Druhý plán hovořil o cestě trajektem do Bodo a následném přejezdu do Švédska s přespáním v Umeå, případně rovnou v cestě do Uppsaly (vzhledem k tomu, že plavba měla trvat pět hodin, počítali jsme s nějakým odpočinkem od řízení na lodi). Tom hledal trajkety už v Trondheimu, v hostelu visely na nástěnce úplně jiný časy. Potěš koště. Nicméně odpolední trajekt měl odplouvat ve čtyři hodiny, takže ráno jsme popakovali věci a vyrazili do místního vikingského muzea - Lofoteru.
V padesátých letech místní zemědělec při obdělávání půdy narazil na pozůstatky vikingského opevnění, protože byl nejspíš hlava osvícená a uměl si to spočítat, vyrostla na jeho pozemku replika vikingského náčelnického domu. Vevnitř si můžete vyzkoušet snad úplně všechno, co k běžnému vikingskému životu patřilo - od bot, přes rukavice, postele, nádobí, helmice až po zbraně. Je to krásný, je to zábavný a místní personál je neuvěřitelně vstřícný.
Prošli jsme se k jezeru, okoukli repliku kovárny a lodí kotvících poblíž a vyrazil na sever do Eggumu, kde začínala stezka vinoucí se dalších deset kilometrů podél pobřeží. Po fiasku s prvním trekem jsme neměli ani náhodou v plánu ji procházet, ale slibovala pozůstatky německého radaru z druhý světový, starý maják a mámo, panorámata.
Z Eggumu jsme vyrazili směrem na východní cíp Lofot, do vesnice s názvem Å. V ní Lofoty končí a dál už je jen moře... Měli jsme v plánu se tam porozhlídnout a vyrazit s dostatečnou časovou rezervou na trajekt.
(vpravo: sušící se tresky v Å)
Přijeli jsme k molu, odkud měl trajekt odplouvat, abychom zjistili, že tam visí úplně jiný jízdní řád a trajket před hodinou odplul bez nás! Bezvadný... Došli jsme se do místní hospodo-kavárno-cukrárny zeptat, jak je to s dalším trajketem, který měl odplouvat za další tři hodiny. Dozvěděli jsme se, že se plaví přes další část ostrovů, bývá hodně plný a ti, kteří nastupují na oněch ostrovech mají přednost před těmi, co nastupují v přístavu, kde jsme stáli... Ale máme prý zkusit štěstí. Ehm, plavba by trvala o tři hodiny dýl, tři hodiny bychom čekali, jestli nás vůbec vezmou - rozhodnutí bylo nasnadě.
Vyrazili jsme zpátky do Ledingenu, věděli jsme, že poslední trajekt do Bognes odjíždí před desátou. Tou dobou jsme už byli na pevnině a vyrazili na jih. Cestou jsme potkali našeho prvního losa. Před půlnoci nás zastavili silničáři před jedním z tunelů s tím, že musíme chvíli počkat - tunel se opravuje a musí projet technika. Silničář nejdřív nechápal, proč mu tvrdíme, že mu norsky fakt nerozumíme ani slovo, obešel auto, podíval se na značku a vrátil se s tím, že když máme vzadu nalepenýho losa, ať se jdeme podívat na jednoho skutečnýho - kousek od silnice se ve svahu u něčí zahrádky pásla obrovský tmavě šedivý zvíře na dlouhých hubených nohou. Nikdy jsem živýho losa v přírodě neviděla, ale z toho jedinýho pohledu mi bylo jasný, proč mají na severu na triku většinu automobilových smrťáků... Tohle když srazíte, skácí se vám tuna živý váhy přímo na kabinu...
Ve dvě ráno Tom zadupl brzy, těsně jsme minuli přebíhající srnu, já řvala, brzdy kvílely, srna brala kramle, co jí nohy stačily. Tak jo. Bylo rozhodnuto, Tom se musí prospat, budu řídit.
Jen co jsem usedla za volant, znovu se rozpršelo, jen co jsem se rozjela, Tom usnul a já minula párek losů. Pásli se vedle silnice a vzhledem k dešti, šeru a faktu, že všechno kolem bylo hnědo-šedý, jsem je zaregistrovala, až když jsem je míjela. Tu noc jsem potkala snad všechny představitele severský fauny - soby (stádo i osamělýho jedince), lišku, zajíce, jakýhosi myšo-rejska (pamětníci mého jordánského střevlíka berou mé zoologické znalosti dávno s nadhledem, vy ostatní se k nim, co se hlodavců týče, směle připojte) a v dálce nejspíš i vlka...
Švédský silnice jsou v porovnání s těmi norskými výrazně četnější a ve výrazně horším stavu - tedy alespoň ty, po kterých jsme jeli my. Vedli nás před hory a přes doly, navigace neustále přeprogramovávala na rychlejší a rychlejší cestu, což nás ve finále přivedlo do situaci, kdy (poté, co jsme se někdy po šestý ranní vystřídali za volantem) jsem se vzbudila a Tom už delší dobu zoufale hledala benzínku. Bylo ráno, občas nějaká vesnice, kde nikdo nepremával a v nádrži vír. Nakonec jsme dojeli s rezervou snad na dvacet kilometrů do městečka, kde pumpa byla a byla i otevřená.
Švédsko nás přivítalo krásným počasím. Po deseti propršených dnech pařilo sluníčko, modrý nebe se nám klenulo nad hlavou a já si po dalším střídáním kurvovala za volantem, protože Švédové jsou na silnicích národ zjevně krajně opatrný, takže na devadesátce jezdí pro sichr osmdesát a ve městě čtyřicet. Však ať si každý jezdí podle svýho, to je v pořádku, ale proboha -hlavní silnici mají krásný odhejbací pruhy prio předjíždění, jen místním asi nikdo nevysvětlil, že to není metr a půl široká krajnice...
Po úmorné, úmorné, úmorné cestě jsme konečně po jedné hodině dorazili do Uppsaly. Původně vybrané obytování bylo plně obsazený kvůli jakýsi konferenci, která tam probíhala, takže se celá cesta protáhla s hledáním místa, kde složíme hlavu, o další dvě hodiny.
Nakonec jsme ale zvítězili. Večer jsme se šli kousek projít, Tom mi ukázal, kde před deseti lety bydlel, kam chodil nakupovat, dali jsme si pizzu vedle koleje a musím naprosto nezaujatě uznat, že v porovnání Preston - Uppsala je naprosto zřejmé, kdo si na Erasmovi vybral líp... ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat