Složení posádky: já, Tom a Houska
Doba: dva týdny
Den první: pátek 20.5.2011 Nymburk-Hirsthals, 1 195 km
Hurá, hurá - vyrážíme! Po pekelném květnu, který utekl ve znamení hasaní řeřavých uhlíků zbylých po termínech jednotlivých povinností přišla odměna v podobě, ehm, "odpočinkové" dovolené. Těšila jsem se jak harant na Ježíška, koneckonců jsem už půl roku doma... Spakovali jsme auto a po obědě vyrazili. Přes Prahu na Berlín, Vávro.
Vzdálenosti jsou opravdu relativní. Cesta na hranice mi přišla nekonečná, cesta z hranic o čtrnáct dní později uběhla jako nic.
Jaký jsou dálnice v Německu asi většina z vás ví, jaký jsou v Dánsku vám nepovím, protože jsem velkou část prospala. Probrala jsem se až těšně před přístavem v Hirsthalsu, kdy Tom stál na brzdách a uprostřed silnice se o druhé hodině ranní motala srnka jak při návratu z pohostinství, které navštívila pod heslem, které razily dvě zvířátka v jednom tříobrázkovém komiksu: "ať vypijeme kolik chceme, domů půjdeme beztak po čtyřech"...
Noční lodní terminály jsou přízračný místo, náš trajekt do norskýho Stavengeru měl odplouvat až v půl devátý ráno s tím, že check-in byl vypsaný na sedmou. Jediný, kdo se ve stejnou dobu jako my u terminálů zmateně přesouval, bylo auto slovenských braťou. Nakonec jsme nezávisle na sobě zaparkovali před (nejspíš) jediným hotelem, uvelebili se v autě, jak jen to prostor fabie dovoluje (vytáhnout si z kufru polštář - myslím tím normální polštář - je frajeřina, přidat k němu i čtyřiceti centimetrovou plyšovou ovci ve věku - kulantně řečeno - značně vyšším, než by se při takové akci očekávalo, to zvládnu nejspíš jenom já...) a pokusili se k rannímu check in prospat.
Den druhý: sobota 21.5.2011 Hirsthals - Stavanger, 384 km po vodě
Pluli jste někdy na lodi? Na velký lodi? Já do dneška ne. A po dnešku vím, že ze mě námořník fakticky nikdy nebude.
Vystáli jsme frontu, počkali, až vyvozí z lodi všechny návěsy, znovu si počkali na palubě, než nám připraví kajutu (ano, měli jsme vlastní kajutu... teda, ona to není žádná frajeřina vzhledem k tomu, že na takhle dlouhé plavbě vás bez kajuty plout nenechají) a pak konečně omrkli, jaký prostor nám byl přidělen. Upřímně mě to příjemně překvapilo, v kajutě byla dokonce vlastní koupelna a záchod - čistý, hezký, jen houpat by se to nemuselo... Jak moc mi bude po devíti hodinách vadit jsem ještě netušila, takže jsem se v klidu umyla, houpání mi zatím přišlo docela legrační a jelikož spaní v autě vedle možnosti vyspat se v posteli jaksi neobstojí, zalehli jsme na matrace s tím, že dospíme, co jsme v noci naspat nezvládli.
Po poledni jsme vyrazili ten náš Titanic obhlídnout. Z horních palub výhled na nekončný Severní moře, pod námi kromě dalších a dalších kajut taky nějaká ta hospoda, duty free shop, diskotéka... A venku zima, aspoň nepršelo - v tu chvíli jsme to dostatečně neoceňovala, zpětně po dalších x propršených norských dnech tenhle fakt kvituju v kombinaci s posledními dvěma hodinami plavby dvojnásobně...
Po odpoledním spánku, který nám měl dle filosofie Kocoura z Červenýho trpaslíka zajistit dostatek sil na hlavní spánek dne, jsem se vzbudila s tím, že mi není zrovna dvakrát do skoku. Vzhledem k tomu, že jsem byla v osmnáctým týdnu a dál jsem aspoň jednou denně blila, to nebyl tak neznámý stav, jako třeba ještě před půl rokem, jenže zcela mylně jsem ho identifikovala jako převlečený hlad (když už to pivo nemůžu, že) a sežrala jsem kus sekaný od maminky. Přátelé, kamarádi - poučte se z mých chyb - plavba na lodi + žaludek v krku + houpání = mořská nemoc - a ta fakt převlečený hlad není. Ušetřím vás nechutných detailů, jak rychle jsem sekanou sežrala, tak rychle jsem ji poslala dál do útrob lodní kanalizace, což vzbudilo Toma a protože je to můj milovaný muž v dobrém i zlém, rozhodl se nejspíš, že mě v tom nenechá samotnou (aspoň on má ve svém věku tolik rozumu, že sekanou pohrdl). Do přístavu zbývaly dvě hodiny a my se museli z kajuty přesunout se všema věcma na hlavní palubu. Tam už to nevydržel ani Tomův žaludek a pohled na naše zelené maličkosti zhroucené v zelených křesílkách musel být opravdu impozantní. Zbývající dvě hodiny jsem strávila v kleče před plastovým oltářem a takhle pomalu se čas vlekl naposledy při státnicích...
Nakonec přišlo vysvobození v podobě přístavu, nasedli jsme do auta a vyrazili do vyhlídnutého kempu. Nepršelo. Teplota: 8,5 stupňů Celsia. V kempu jsme postavili stan, zjistili, že mezitím zavřeli recepci a tudíž si nemáme kde koupit žeton na teplou vodu ve sprše (což se ale vyřešilo opravdu promptně - totiž: nevím, jestli to byla nějaká trapná forma mysoginní diskriminaci, každopádně v pánských sprchách byly dvě, které fungovaly i bez žetonu, takže mi Tom držel dveře a já se umyla tam, kam bych se normálně dobrovolně nijak extra nehrnula)... Okoukli jsme stezku kolem místního rybníka a empiricky zjistili, že jsme se opravdu o nějaký ten kousek k severu posunuli - ještě v půl jedenáctý by se dalo v pohodě bez baterky číst. Ještě ve spacáku jsem měla pocit, že se ta země pode mnou snad nikdy npeřestane houpat, ale nakonec asi přestala, protože se mi podařilo usnout a nebýt norských ožralů, kteří si v noci krátili cestu přes kemp a bavili se demolováním laviček (kreténi jsou všude stejní), možná bych se byla bývala i docela dobře vyspala.
Poznatek z prvních dvou dní: navzdory celoživotní lásce k vodě chápu boží záměr - k přesvědčení, že kdybychom měli létat, máme křídla se připojilo další: kdybychom se měli dlouhodobě pohybovat po vodě, měli bychom ploutve...
Žádné komentáře:
Okomentovat