Původní plán zněl: pokud bude ráno hezky, zůstane ještě další noc. Ráno bylo pod mrakem a poprchávalo... Zůstali jsme další noc. (Čert vem Sázavu, tady bych chtěla mít chatku... ;-))
V průvodci psali cosi o několika snadných turistických trasách, jednu jsme potkali cestou z kempu do Geirangeru, odkud jsme měli v plánu vyrazit na plavbu lodí po fjordu.
Cestička jako malovaná, není-liž pravda? Představila jsem se, jak se tam s břichem drápu mlázím a usoudila jsem, že norský snadný treky pro celou rodinu vzdávám, jsou věci mezi nebem a zemí, na který nemám a je na čase si to začít připouštět...
Cestou se rozpršelo o něco víc a v turistickým centru jsme se dozvěděli, že loď vypluje na vyhlídku jen co přibude aspoň ještě jeden člověk, že je nás (i s námi) zatím pět... Nakonec se připojil ještě rozhádaný pár a mohlo se vyrazit. Plavba byla krásná, jen lilo a lilo a přeci jen tmavě šedá voda na pozadí světle šedé oblohy tolik nevynikne... Nicméně jsme viděla věhlasný vodopád Sedm sester, ze skály na opačné straně se hrne Nápadník, který se podle legendy postupně dvořil všem sedmi sestrám, jedna za druhou mu daly košem a on se na to konto uchýlil z žalu na dno láhve, na důkaz čehož je ve vodopádu dodnes patrný její obrys.
Celá plavba trvala něco přes hodinu, kromě vodopádů jsme viděli i zrekonstruovaný původní usedlosti bláznivých rodin, které žili až do počátku minulýho století odříznutý od světa na loukách uprostřed skal nad fjordem (jedni měli deset dětí a druzí museli ty svoje uvazovat na provaz, aby jim nepřepadly z útesu...).
Opravdové krásy Geirangeru jsme obdivovali vlastně až další den poté, co jsme se vyšplhali po silnici vysoko nad něj, ale i zbytek dne strávený v mém případě téměř nicneděláním, byl vlastně prvním a posledním dovolenkovým dnem na cestě - Geiranger si tak vysloužil hned po Lofotách stříbrnou medaily za druhé nejkrásnější místo na cestě...
Žádné komentáře:
Okomentovat