Už zase běhám přes psí louže...

... jak to vlastně s tím běháním v těhotenství je?

Jedni (většina) vás budou přesvědčovat, že je to špatné, rizikové, neprospěšné (a tak dále, doplňte tolik negativních adjektiv, kolik vás napadne), druhá skupina pokrčí rameny, případně si ťukne na čelo, ale dál nebude vaše odhodlání komentovat, no a osoby ze skupiny třetí (téměř neomylně z řad běžců) vám záměr schválí s tím, že super, pokud se dvojjedinec dostatečně přizpůsobí aktuálnímu stavu.

A tak se přizpůsobuju.

Už v době, kdy o nějaký Housce ještě nemohla být ani řeč, jsem řešila, že bych ráda, až jednou houskový období nastane, s běháním nepřestávala. Pročetla jsem na ne netu kde co a v kombinaci s informacemi z knihy Running and Pregnancy mi z toho v zásadě vyšel jednoduchý vzoreček: tepovka v aerobním pásu + zvýšený příjem tekutin při výkonu + dostatečné naslouchání vlastnímu tělu = bezproblémové běhání i s outěžkem.

No jo, jenže ono se to snadno řekne, ale praxe je (jako vždy?) někde úplně jinde.

Než jsem stihla doléčit koleno, začlo mi být někdy v sedmým týdnu pekelně blbě. Když píšu pekelně, myslím tím p*e*k*e*l*n*ě - tři týdny nejhorší kocoviny mýho života vystřídaly naprosto kontraproduktivní prozvracený dny, kdy mi představa jakýhokoliv pohybu dělala hodně zle. Skoro se slzama v očích jsem vyprala běžecký oblečení a uklidila ho do skříně s tím, že se uvidíme nejdřív za rok (jeden výběh jsem zkusila někdy v devátým týdnu, jen co jsem se začala hýbat, vylítla mi tepovka až do nebes, většinu z ucmrdaných čtyř kilometrů jsem ušla a místo radosti to celé bylo akorát k vzteku).

Jenže... pak tenhle stav začal pomalu povolovat a já vyrazila aspoň plavat. A stejně jako náš prapředek vylezl z vody na souš, vydrápala jsem se z ní i já a běhám. No, běhám... řekněme bez obalu že se závratným tempem km/12 a více minut ploužím v zajetí tepáku místním lesoparkem, ego řve jak na lesy, ale endorfiny se vyplavují a o co trapněji se cítím, když potkám nějaký óbéčko, o to zářivěji se na něj usmívám. Jako další obranný prvek jsem si koupila hezký hodně barevný kalhoty, do kterých se v pohodě vejdu a ještě barevnější nátělník (přičemž je na mě konečně vidět, že jsem těhotná a ne tlustá - aspoň doufám :-D), ignoruji našeptávající hlásek "přidej, přidej" a snažím si i to ploužení užívat. Zatím to jde - jen jsem fakt nečekala, že touhle dobou budu s během začínat, spíš jsem předpokládala, že budu pomalu končit.

No, takže v praxi se znovu ukázalo, že chci-li pánaboha pobavit, řeknu mu o svých plánech ;-).