Jestli si dobře vzpomínáte (a já o tom nepochybuju), dostal ode mě tatínek k Vánocům startovné na 1/2PIM, abych v tom nebyla sama. Nakonec v tom zůstal sám on a popral se s tím opravdu ukázkově.
Ale nebudeme předbíhat událostem. Ve čtvrtek před závodem jsme se sešly s Aničkou a vyrazily vyzvednout startovní balíček s číslem, trikem, a jak se ukázalo taky hromadou létáků. Protlačila jsem se davem pro triko a nezbývalo než čekat na sobotu, až ráno náš rodinný Abebe Bikila dorazí. Už v metru jsme potkávali běžce a běžkyně - oblečené s přišpendleným číslem. Taťka se tvářil ledově klidně. Nechápala jsem. Já bych byla vyklepaná jak ratlík a natěšená jak harant na stromeček.
Kolem Rudolfína se houfovaly davy. Mysleli jsme, že budeme muset běžce před vstupem do zázemí opustit, ale ukázalo se (k nelibosti některých běžců - jak jsem se později dočetla na netu), že můžeme jakožto psychický doprovod všude a počkat s ním až do začátku závodu. Podařilo se mi spojit se i s Aničkou - byli s Honzou ještě na cestě a domluvili jsme se, že se před závodem sejdeme.
Taťka se převlíkl, uložil si pimácký (letos prý v porovnání s loňským ročníkem o poznání hezčí) batůžek do šatny a přesunuli jsme se k právnický fakultě a čekali. Na Aničku s Honzou a taky na začátek závodu. Bylo krásně, možná až moc velký teplo, běžci se houfovali a houfovali, nakonec se objevila i Anička s Honzou.
Před dvanáctou se odešli zařadit do koridorů a my se chystali na přejezd na Palačák, abychom je chytli, než přeběhnou přes Vltavu na Smíchov. Pohled na vlnící se dav v ulici 17. listopadu byl neskutečný - jak musí vypadat dav před startem Newyorskýho maratonu?!
A pak to šlo ráz naráz, ozvala se Vltava a my vyrazili na metro. Na Palačáku jsme taktak chytili Aničku s Honzou, taťka se držel statečně, všichni makali, okolo spousta diváků a všichni - mlčeli. Nikdo netleskal, nikdo nepovzbuzoval - chvíli jsme to zkusila a přišla si hloupě. Taťka proběhl a my vyrazili na druhou stranu řeky, abychom je chytli, až poběží po nábřeží a budou směřovat do Libně.
Anička s Honzou byli na nás moc rychlí, tak jsme viděli aspoň taťku. Tady už jsem se fanouškovsky trochu víc osmělila a aspoň celých patnáct minut, co jsme tam stáli, tleskala. Kolemstojící na mě koukali trochu nechápavě, někteří běžci kvitovali a já se nad nima všem dojímala jak stará bába.
Poslední přejezd směřoval na Invalidovnu, kde už ve fanouškovských řadách zabrali místo Alča s Honzou a Jolankou. Aničku s Honzou jsme chytli jen tak tak, makali neskutečně, vypadali, že mají sílu minimálně ještě na jeden půlmaraton :-).
Taťka makal jak blázen, všichni do toho dávali všechno a já se dál dojímala a začínalo mi být líto, že už vlastně přejedeme do cíle a bude po závodou (je mi jasný, že ne všichni na tom 17. kilometru sdíleli moje pocity ;-).
V cíli jsme chytli taťku, Anička s Honzou byli na nás moc rychlí.
Taťku jsme našli tam, kde jsme se rozloučili - s medailí, fólií a taštičkou s pitím a pomerančem. Podařil se nám sejít i s Andulkou a Honzou (taky omedailovanými s úžasnými časy pod 1:50 (omlouvám se, ale nevím jistě, jestli Honza běžel 1:48 nebo 1:49, tak se radši budu tvářit, že to nechci takhle do detailů ani v nejmenší rozebírat :-)).
Teplo si vybralo svoji daň - podle toho, co taťka říkal, by to chtělo ještě jedno občerstvovačku nebo osvěžovačky, teplo veliký, pití málo. Hodně lidí zkolabovalo, sanitky houkaly a z chudáka, kterýho pacifikovali saniťáci před fakultou úplně dezorientovanýho, běhal mráz po zádech...
Nicméně: závod byl i z pozice diváka nádhernej, všichni podali neskutečný výkon, klaním se před vámi až k zemi a doufám, že příští rok se k vám připojím ;-).
Žádné komentáře:
Okomentovat