Jedeme do Afriky, jedeme do Zimbabwe...

... anebo spíš chceme jet a ne do Afriky, ale do Evropy a ne do Zimbabwe, ale do Turecka. Proč? Protože my z boží vůle král se učíme turecky, ale jelikož nám Bůh dal tu královskou korunu, už mu nezbyl kov na tu prdel olověnou, a ačkoliv je turečtina úžasnej jazyk a moc moc ho chceme umět, nějak nám sám do tý naší palice dubový neleze.
Vzhledem k odsunutí plánování plánovanýho rodičovství na příští rok, zbylo od státnic (úspěšných státnic, třikrát hip hip hurá! A teď všichni - i zadní řady: hip hip hurááá!) do začátku příštího roku šest volných měsíců. Rozhodla jsem se, že nebudu srab a pojedu. Tři roky jsem se odhodlávala, a když jsem se konečně odhodlala tak... nic. Kdyby tomu nic nepředcházela běžecko-administrativní anabáze, bylo by to sice stejně na palici, ale alespoň bych neměla navíc vzteka kvůli penězům, které to zatím stihlo stát.
Tak hezky popořádku: o co vlastně jde? O letní jazykovou školu. Trvání: červenec, srpen. Kde? Jo, to bych taky ráda věděla - na výběr bylo osm destinací, zájemce měl napsat tři preferenční místa, tak jsme si s Aničkou, kamarádkou a spolužačkou, turkofilkou a spřízněnou duší, napsaly Istanbul, Anatalyi a Ankaru. Takže snad Istanbul. Ale to předbíhám - na začátku bylo rozhodnutí "pojedu". Po něm následovalo přesvědčování souputnice, ať mě v tom nenechává samotnou s heslem "Bude-li nás víc, nebudeme se bát Turka nic!". Nakonec jsem uspěla a ukázalo se, že máme na blízkovýchodně tolik oblíbené administrativní kolečko něco málo přes týden času. Vyplnit formulář a přiložit pasový fotky nebyl problém. Co se ukázalo být menší a následně stále narůstajícím kamínkem úrazu, bylo potvrzení od lékaře o zdravotní nezávadnosti, maturitní vysvědčení, potvrzení o studiu a oddací list úředně přeložený do turečtiny se superlegalizačním razítkem z místní turecké amasády. Haleluja. To aby to nebylo jednoduchý.
První, co vyplavalo na povrch, byl ztracený oficiální anglický přepis mýho bakalářskýho diplomu, ok, tak ten se zapřel (nejen přepis, ale celej titul :-), následovala výprava pro originál maturitního vysvědčení k rodičům a posléze k doktorovi pro potvrzení o tom, že netrpím dýmějovým morem ani ebolou. Začala jsem si připadat jako v nějaký hře, kde musíte splnit X úkolů, abyste mohli postoupit dál: takže s potvrzením od doktora a potvrzením o studiu jsem jela za naším panem učitelem turečtiny - tady se celý úkol o něče zjednoduššil, protože nejen že vlastní ono pověstné, všemi mastmi mazané, kulaté razítko, ale ještě nám slíbil, že nám všechny ty papíry přeloží.
Další den jsem poprvé v životě viděla, jak děsně náročnou práci mají notáři - buch jedno, buch druhý razítko, zkasírovat peníze a jde se. S úředně ověřenými kopiemi do školy, kde jsem strávila celej den v páně učitelově společnosti a sledovala, jak vypadá takový úřednický překládání v praxi. Ve chvíli rozhodující, kdy už zbývalo materiály jenom vytisknout se ukázalo, že místní tiskárna (v naší slovutné knihovně hostící některé z největších prachosaurů, kteří kdy obývali tuto planetu) nemá nainstalovanou tureckou jazykovou sadu a tudíž tiskne ztměť dadaistických symbolů, ve kterých by si možná početla místní arménská komunita... nakonec všechno dobře dopadlo, papíry se vytiskly na vedlejším abakusu (stařičké cosi, co na dálku smrdí 286 a T602, které se naši páni profesoři zatvrzele odmítají vzdát), svázat, zalepit, orazítkovat, podepsat, sbalit, poděkovat (a pak ještě třikrát) a hurá do dalšího kola.
Vyrazila jsem na ambasádu. Všechny ambasády se hezky tulí kousek od stadionu Sparty, jenom ta turecká, se kterou si asi nikdo nechce hrát, je kdesi v houroucí řiti (pardon, ale kdybyste tam museli jet, pochopili byste můj sentiment) - venku fičelo, sněžilo a jelikož jsem nahluchlá, přišlo mi, že zastávka Siberiova je totální nomen omen (ok, je to Sibeliova nebo tak nějak, ale věřte mi - Siberiova by se hodilo stokrát víc!). Následoval orientační běh mezi vilkama, díkybohu za rudou vlajku s bílým půlměsícem epilepticky se třepotající ve větru vysoko nad střechama - nebýt jí, běhám tam dodnes. Oddělení pasů a jim podobných kravin - ve sklepě. Po všech páně učitelových ujištěních, že to bude ok, že tam všichni mluví česky a všichni ví, oč jde, jsem tam napochodovala suverénně a v klidu. Jenže... paní za okýnkem neuměla česky... a totálně netušila, co po ní sakra chci... Nicméně nakonec jí prdly nervy, dveře s neprůstřelným sklem otevřela, vyrvala mi papíry a zabouchla. Odešla kamsi do útrob labyrintu a vrátila se s papírkem, na němž stála načmáraná částka, kterou jsem zkoprněle zaplatila, aniž bych vyfásla byť jediný doklad o tom, že se jistý nemalý obnos přesunula z bodu A (před okýnkem) do bodu B (za okýnkem) a oznámila mi, že papíry budou hotový v pondělí - že na to mají tři dny (potřebovala jsem šest blbých razítek!!) a že mám bejt ráda, že to v pondělí bude hotový. Zcepeněle jsem se vypotácela ven a volala Tomovi, ten mě sjel, že jsem kopyto a mám se tam vrátit pro nějaký doklad (což jsem neudělala).
V pondělí jsem se staženým žaludkem jela znovu na Sibiř pro orazítkovaný papíry. Byly tam! Chlapík za sklen přesně věděl, která bije - paráda! Aspoň něco šlo hladce. Takže: další level splněný, hurá na MŠMT, odevzdat do všechno paní M. Jenže, paní M. byla na služební cestě, nechala jsem to u kolegyně, která se dušovala, že předá. No a od tý doby čekáme. A čekáme. A čekáme. A nic se neděje. Už jsme jim napsali turecky, Aničky zavolala na ambasádu a nic. Tak nevím.
Španělé mají maňánu, Řekové avrio, Egypťané pět minut... co mají Turci netuším, ale obávám se, že to brzy zjistím a nebude to naposledy, co s tímhle pojmem setkám.