úterý 8. června 2010

RETRO


Aby bylo jasno, dneska bude jasno - vzhledem k tomu, že se v českých luzích a hájích nic moc neděje, je na čase vytasit se s kvalitním příspěvkem v rámci osvětlování, co že je to to blízkovýchodní administrativní kolečko na příkladu ze života (hmyzu). Takže se, milé děti, pohodlně usaďte...

(Ammán, z deníku - nekráceno, neupravováno)
12. den, 35 do příjezdu T., úterý 19.6.2007

Dnešek byl teda super den. Juchú, doufám, že takových bude víc... Jsem MRTVÁ, VYČERPANÁ, VYSÁTÁ... Nevím, kolik podobných dní přežiju. Ráno Chálid diktoval slovíčka ke zločinu, zločincům, zatýkání a jednání před soudem. Pak jsme měli utvořit trojice z různých národnostní a mluvit o tom. Já byla s Ruskou a Italkou, takže pohoda, Helča za to vyfasovala Džamílu a Marjamu, dvě americký kyselý prdele. Chudák! No, pak byla pauza, na netu plno, tak jsme se rozhodly vyrazit prot jedno ze spousty nutných razítek ohledně prodloužení víza. Musely jsme nejdřív najít administrativní budovu - v dobré víře jsme vlezly tam, kde nám při registraci taky dávali nějaký razítka a ptali se tehdy na to náboženství. Tak tam jsme se dostaly až ke "včelí královně" - zababušená ženská u obrovskýho stolu, před sebou měla hromadu papírů, kterou nepřetržitě podepisovala. Z každé strany jí stál jeden chlap, kterej papíry odebíral. Helča jí arabsky řekla, co potřebujeme a ona na nás spustila děsnou arabskou palbu - jakože - jestli chceme studovat, musíme udělat to a to a to. Nakonec jsem jí skočila do řeči, že potřebujeme administrativní budovu - nakonec se ukázalo, že je to ta vedle -> a tam teprve začal pravej a nefalšovanej Kafkův Zámek! Druhé patro, třetí dveře - šedivá budova s šedivejma zdma, hnědej nábytek, všechno zaprášený a stará kopírka velikosti malý mašiny i počítač na jednou ze třech stolů špinavej, jako kdyby ho používali v dole. U třech stolů seděly tři ženský - dvě zababušený, jedna bez hadru na hlavě. Instinktivně jsme vyrazily k tý bez hadru - řekly jsme jí, co chceme a ona nám vytrhla kartičky a hodila je na stůl Dvojce, ci vypadala jako matka Marfušky z Mrazíka. Ta měla před sebou obrovskou, tlustou knihu plnou čísel, který po různu dopisovala a jinde odškrtávala. Na stole jí přistály naše bitáqy a ona nevzrušeně pokračovala v práci. Nevěděly jsme, jestli máme jít nebo co bude. babka nakonec usoudila, že se nác jinak nezbaví a vyplnila nám nějakej formulář a že s ním máme jít do kanceláře č.1. V kanceláři č.1 nám řekli, že máme jít do jiný kanceláře č.1, což se ukázalo být sklem rozdělená kukaň na dvě části. V každý byly dva stoly a dva chlapi. Chvíli jsme v první čekali, chlap se tam bavil s nějakejma holkama, pak nám hodil muří nohu na papír a poslal nás do vedlejší kukaně pro razítko. Tam už seděli dva kluci, zabrali jsme na výzvu dvě zbývající židle a podali formuláře chlápkovi s razítkem a šou začala: chlap měl před sebou hromady papírů. Tiskal na ně, pak si je založil tím mým formulářem a dal je na hromadu za sebe, potiskal Helčin, pak další papíry, pak se natáhl pro tu hromadu a dal razítko mně. Pak tiskal porůznu, jak ho asi napadlo, zepředu a zezadu další hromadu papírů. Pak sep odepsal a vzal jiný razítko a anabáze začala nanovo. Zase ze všech stran na přeskáčku různý papíry. Pak je dal těm klukům, ty odešli, my si musely poposednout, protože přišli další lidi a už jen dvě razítka a mohly jsme jít! Slabá půlhodinka, to je masakr, nechci vidět, jak to potom bude vypadat na policajtech! ...


24. den, 23 dní do příjezdu T., neděle 1.7.2007

Máme prodloužený víza, ale stálo to za to! Školu jsme přežily dneska docela v pohodě. Opravdu otevřeli šestou úroveň - nakonec tam ale nikdo kromě Chadídži a Rumunky nechtěl! Ani Kolchoznice! Ta tam nakonec teda odešla. Tak snad všichni odpadnou. Po škole hurá na policajty a začal ten správnej hukot - na policajtech v Ar-Rašídě, kam nás poslal Tawfíq nám řekli, že tam nám to nezařídí, že musíme jinam. Byly tam dvě takový děsný můry - policajtky a chlapi byli taky pěkně protivný. Na, tak jsme chytly taxíka (vyzkoušel na nás nevynulovanej taxametr, ale nevyšlo mu to, šmejdovi, chachá... No, tak nás za to aspoň pořádně povozil) - byl trochu problém vysvětlit mu, kam chceme jet, protože jsme to sami okamžitě zapomněly. Nicméně nás teda odvezl k policejní stanici ve čtvrti Džabal Husajn (nutný zapamatovat! Je tam spousta krámů!) -> tam jsme se přes tři kanceláře dostaly do takovýho kamrlíku jak z válečnýho americkýho filmu z šedesátejch let o druhý světový v Indočíně. Po dvaceti minutách čekání, vysvětlování a tak nás poslali na stanici v Abdalí. Myslela jsem, že už mě fakt vomejou. Nicméně jsme teda zase chytly taxíka a vyrazily do Abdalí. Tam nám na vrátnici vzali telefony, hodili je někam do šuplíku, dali nám za ně nějakou plastovou kartičku, vysmáli se našemu pasu (to ve mně už začínala vařit krev, co si to dovolujou?) a pak nás tři policajtky - jedný z nich tekly linky po obličeji, vypadala úděsně - poslaly někam "tam". "Tam" bylo v zadním traktu (možná nebyl zadní, ale rozhodně to tam tak vypadalo) jednoho z baráků. Přes pultík a dvě kanceláře jsme se konečně dopracovaly do děsně sociálního kanclu, kde byl chlápek s děsně malou hlavou, kterej "vyšetřoval" nějakej kufr (ochutnával obsah a tak, fakt hustý) a druhej s děsně zkaženýma zubama, kterej se nás teda ujal - prohlídl si pasy - jako všichni se zasekl na mým americkým vízu - jestli jsme Američanky - snažily jsme se mu vysvětlit, že to teda nejsme. Tšík mu nic neříkalo, tak usoudil, že to má bejt Chile a hotovo. Pak vytáhl ze stolu prázdný A4 papír, přetrhl ho na půlku, na jednu napsal Helena wa Jitka něco, něco, něco, orazítkoval a podepsal, a pak vyndal karty na otisky prstů, co jsme s nima dělali na praktikách z kriminalistiky! Fakt HUKOT!!! Normálně nám vzali otisky prstů (když je bral Helče, proběhl kolem mě velkej brouk, myslela jsem, že to se mnou švihne o zem!). Karty pak hodil někam za skříň a že máme jet zpátky na tu předchozí stanici. Bylo skoro půl třetí, ve tři tu padne cihla a hotov, chalás, nazdar. Naštěstí nás taxikář odvezl fakt dost rychle. Zase jsme si počkaly v onom kanclu. Policajt jedním prstem vypisoval údaje. Na papír s adresou, kterej nám Rima podepsala, si napsal moje telefonní číslo, mezitím vlezlo dovnitř aspoň šest policajtů. Se všema se opusinkoval, pak že máme jít s ním - sbalila jsem teda všechny ty papíry, přede dveřma zavolal nějakýho jinýho troubu a s tím jsme se znovu vrátily do tohohle kanclu. Podepsal se pod razítko a hotovo! Po dvou hodinách!! No super, ne? Papíry (včetně toho od Rimy s mým číslem) jsem si vzala s sebou...

2 komentáře:

  1. Hele, to sis vymyslela!;))
    Tak to je hustý, ale už vím, co bude Kolouš dělat až bude velká a nedostane se na vešku- úředníka v Jordánsku! Razítkuje totiž podobně jako ten chlápek v prvním příběhu;))

    OdpovědětSmazat
  2. Tolik kreativity nemám... :-) a být Pánem Razítka kdekoliv na BV, je prostě TOP!

    OdpovědětSmazat