Kam se ty dva měsíce poděly?

... aneb O klišé, že ten čas děsně letí

Madlenka roste jako z vody. Před pár (dobře, víc než pár) týdny jsem koupila v IKEe krabici, do který skládám věci, ze kterých už stihla vyrůst. Nejdřív jsem tam se slzou v oku uložila velikost 50, která jí byla akorát, když se narodila, možná o chlup větší. S postupujícím (dobrá, ne storpocentním) koloběhem šatstva v bytě (skříň-komoda-Madla-pračka-komoda-krabice...) nezbývá, než přiznat, že:

* naše křehká holčička má na čtyřech měsících 6480 g a měří 63 cm
* ma faldíky i na zápěstí (a moc jí sluší)
* pod lalůčkem vzadu na krku by mohla, kdyby byla hnusnej kriminální živel, pašovat nejen drogy, ale možná i nějakou tu zbraň a nikdo by si toho nevšiml
* má výrazně víc novýho oblečení, než zvládne kdy unosit (o tom poděděném radši ani nemluvím)
* a já se začla vyžívat v jejím strojení (oujé, už je to tady, anoano, spolu s mateřským plurálem, který jsem se dušovala, že NIKDY, ale vážně NIKDY, nebudu používat... takže - půjdeme se přebalit... napapáme se... už jsme se vyspinkali? ... jojo, oujé)
* nespí... teda, ona spí, my nespíme - totiž, z fáze, kdy usínala při houpání na ruce a zvládala pak hezky spinkat v posteli a posléze (když jsme ji s každým otočením budili) v postýlce a budila se jen na krmení (sice čtyřikrát až pětkrát za noc, ale JEN na krmení a já bláhová si tehdy myslela, že TOHLE je to nespaní) vystřídala etapa, kdy pořád ještě zvládla usnout při houpání na ruce, spát v postýlce, ale budila se naprosto vyspalá kolem třetí až čtvrté ráno, oči dokořán a chtěla vstávat. Když se nevstalo, začala plakat a nabírala tak, že nakonec jeden z nás kapituloval a vstal. Ona si hodinku a půl pohrála a odpadla. V té době jsem se považovala za krkavčí matku, neb jsem nebohé robě pravidelně kolem pátý ranní futrovala do kombinézy, fusaku a kočáru a hrkala ji v noční košili a zimní bundě na balkoně... Jenže pak uhodily mrazy a Madlenka ze dne na den přestala chtít houpat na ruce. Co teď? Ke slovu se dostala hacka, závěsná kolíbka... do tý doby nevyužitej kus, kterej jsme den předtím, než se z ní stal právoplatej člen domácnosti, sbalili. Takže teď houpeme.
A každej večer doufáme, že tentokrát už nebude chtít jíst co dvě hodiny a mezitím nebude potřebovat houpat... že nebude vzhůru uprostřed noci a nebude chtít vstávat (což znamená, že je třeba houpat ještě intenzivněji), že bezbolestně metamorfuje v Šípkovou Růženku a my se konečně vyspíme. Včera se to ještě nestalo... tak třeba dneska?
* objevila ručičky, objevila, že jsou dvě, že se dají chytit, dá se nich ledascos vzít a to něco je možný strčit do pusy
* tím pádem se se vším kamarádí zásadně přes pusinku
* a zvládá to už i na bříšku... občas je to trochu boj, ale ona se lehce nevzdává

Čokoládový dort

Na korpus potřebujete:

• 115 g čokolády na vaření nebo hořké čokolády, nasekané na malé kousky
• 175 g změklého másla
• 200 g jemného krupicového cukru
• 3 ušlehaná vejce
• 150 ml jogurtu
• 150 g mouky prosáté s práškem do pečiva (1/2 sáčku)
• vanilkový cukr

Na polevu a hoblinky:

• 200 g čokolády na vaření
• 75 ml smetany ke šlehání
• 25 g másla

Jak na věc

1. troubu předehřejte na 190° (elektrickou) nebo 170° (horkovzdušnou). Otevírací kulatou formu o průměru 23 cm vymastěte a vyložte papírem na pečení. Oddělte 100 g čokolády na hoblinky.

2. čokoládu na korpus rozpusťte. Máslo s cukrem a vanilkovým cukrem utřete dohladka. Postupně zapracujte vejce. Přidejte rozpuštěnou čokoládu a jogurt a kovovou lžící nebo stěrkou vmíchejte mouku. Vlijte do formy a pečte cca 25–30 minut, dokud není korpus na dotek pevný. Vyklopte z formy a nechte vychladnout na mřížce.

3. připravte polevu: 100 g čokolády nalámané na kousky spolu s ostatními přísadami rozpusťte.

4. vychladlý dort vyjměte z formy, překlopte jej a ze spodku odloupněte papír. Přelijte polevou a ozdobte.


Nebojte se hoblinek
Čokoládu rozpusťte a pak vlijte do plastové nádobky. Nechte vychladnout a ztuhnout, pak ji vyklopte a škrabkou na brambory loupejte efektní čokoládové hoblinky.

(recept je převzatý z Apetitu 04/2004)

Žirafičí půrko

Nedávno jsem zjistila, že i můj švagr žil dlouhá léta v domnění, že žáci třetí Bé na sebe neberou podobu jen zajíce, ale i žirafičí krabice. Jak objekt, jehož přídomek je žirafičí vypadá, vám neřeknu, bylo to prostě jedno z mnoha matoucích slov, kterými se to (nejen) v lidovkách jen hemžilo.

Tak třeba ten dotyčný, co do lesa nepojede, ani tam nepůjde, protože vyhodnotil, že nebezpečí, že tam narazí na hajnýho, je moc vysoký a ten hajný, ten by mu vzal nejen tu sekyru, co stála dva zlatý, ale i půrko (při ceně tolar za kus se fakt nevyplatí riskovat).

O mikoňovi, kterého mi vyváďaju, případně synkovi-oráčkovi, jenž je domalý, asi ani psát nemusím. Vsadím se, že ti zmátli kdekoho.

No a pak tu jsou tradované historky o zmatení zraků i jazyků.

V rodině Toma je oblíbenou ta o ceduli u jakéhosi kiosku během jakéhosi výletu či cesty kamsi, kde stálo dou-zo-va-né klobásy. Co se pod tou dobrou skrývá si uvědomili až poté, co to můj bystrý muž přečetl tak, jak se mělo - do-u-zované klobásy. Záhada masného výrobku vyřešena!

U nás zase maminka vzpomíná na scénku, kdy přišla tehdy má snad desetiletá sestra ze školy a vyprávěla, že k nim chodí na základu pankáčka. Mamka anarchistického hnutí neznalá nedokázala pochopit, co chudák pan Káčka ve škole dělá.

A co vy, máte taky nějaké své domalé půrko?

Z pařanského doupěte

Ježíšek donesl T. TES: Skyrim. Těšil se na něj jako malej Jarda a už na jaře ztěží skrýval černočernou tmu, která zaplavovala jehho duši pokaždé, když si uvědomil, že vydání koliduje s vyloděním potomka, a ten v jeho vizích naprosto zněmožňoval jakékoliv hraní.

Madlenka sice spí v noci čím dál hůř a míň, ale večery (buším do dřeva jak hluchý dřevorubec) jsou zatím v klidu natolik, že T. by se jako Libuše prostě neuživil. Hraje si. Ehm, hrajeme si. Oba.

Dobře, veřejně se přiznám, že nebýt děsně dospělá a zodpovědná matka, umím si bez problémů představit, že bych u toho zvládla strávit pár dní (týdnů?) v kuse... Úplně nás vidím, jak ve dnech T. volna sedíme každej před svým monitorem a stříháme si, kdo se bude muset obětovat a sjede pro nějaký plastový jídlo do Mekáče.

Jelikož ale jeden musí být neustále na stráži a T. se navíc dušuje, že TOHLE ho konečně donutí udělat čistou instalaci, hrajeme Skyrim u mě. Večer, když Madluška usne, se moje potetovaná postava s obouručním kladivem vydává prolízat dungeony plný nemrtvých, hledat artefakty a prostě bojovat pro větší slávu Seveřanů a Skyrimu. Většinou docela udatně:

J.: "Já hořím! Já hořím!! ... Co to sakra je?! Drááák!!" ... (freneticky) "Co mám dělat? Co mám dělat?!?"
T.: "No já ho většinou rozstřílím z luku a sejmout ho pošlu parťáka..."
J.: "Ééé... Střílet neumím... Tak... Já mu zdrhnu!!"
T.: "A víš, že je to hra na hrdiny?!"

(vím, ale kdo uteče, vyhraje!)

Na autobusové zastávce...

...stojí tři tak deseti, jedenáctiletý slečny. Kriticky zkoumají vyvěšené plakáty. Ten, který poutá na letošní turné Red Hot Chilli Peppers je evidentně zaujal:

A: "No to je hrozný!"
B: "To teda!!"
C: "Děti v Africe nemají co jíst a oni si to hážou na hlavu!!"

Druhý měsíc za námi

Včera to byly dva přesně dva měsíce ode Dne D.

A co je nového?

* Madlenka překonala magickou hranici pěti kilo (kolik přesně naše křehká dívčinka váží, zjistíme jednadvacátýho na pravidelný kontrole u doktorky)
* o něco méně často to u nás doma vypadá takhle:

(jen teda nenosím ten šátek ;-)

* je z ní čím dál zdatnější konipaska
* za její úsměv bych šla světa kraj, naštěstí jím nešetří a nejčastěji se úsmívá na svoje milovaný točící se hrbatý krávy, co má přidělaný na poličce nad přebalovákem v koupelně
* trhly jsme spací rekord - nejdelší zaznamenaná doba aktuálně činí šest hodin :-) (škoda, že je to od osmi večer, tudíž já z nich urvala jen tři, ale nevadí, rozhodně si nestěžuju!)
* naučili jsme se dostatečně energicky houpat a zároveň jí nepřivodit otřes mozku, ideální frekvenci houpání zajišťuje běh s vřešťanem v náručí - zajímalo by mě, jak velkou "kročejovou hlučnost" (to je termín, co?), by pří mým pobíhání od dveří na balkón k oknu do ložnice někdo naměřil...
* když je vzhůru, nevydrží jen tak zírat - teda kromě velbloudů, ty jsou výjimkou, ale musí být neustále v pohybu (což znamená, že se zvesela hrbíme půl dne nad pračkou a šťoucháme do kolotoče), když nejsou, nastává znovu případ:

* motor v autě musí řádně brumlat, takže po městě jezdíme za tři, otáčkoměr ignorujem, Fabulka je holka srdnatá, ona to zvládne
* nosítko se musí, stejně jako kočárek hýbat, kdo stojí, nejede, kdo nejede, je nudný, kdo je nudný, na toho je potřeba řádně zakřičet
* je bytostí společenskou a to do té míry, že ná návštěvy se křičí jen výjimečně, většina odchází s pocitem, že si její občasné hysteráčky, až slzičky lítají, vymýšlím a nechápou, na co si můžu stěžovat, když máme přeci tak hodný dítě! (já v tu chvíli taky ne)
* je oficiálně přivítanou občankou naší městské části, i když si zjevně o celým obřadu myslela svoje

Už v tom zase lítám...

... aneb horečka sobotní noci hadr.

M. výjimečně zabrala už v osm, v deset ji přetransportuju jak zkušený pyrotechnik hromadu trhaviny do postele, lehnu si k ní, že se konečně vyspím, jenže... V jedenáct koukám na telefon, nadávám si, že bych měla spát, když mám sakra tu možnost, že si budu zase v pět ráno drbat hlavu... O půlnoci přichází T. z práce, já jsem čerstvá jak rybička. T. se sprchuje, zalejzá do postele a během pěti minut chrápe. Já se dál převaluju z boku na bok...
... proč to? Jedna možnost je totálně rozhozenej rytmus, M. nám spurtuje, jí co dvě hodiny, nad ránem (tak od pěti) i co hodinu. Druhá je ta šestiproudá dálnice v hlavě, kterou ne a ne vypnout.
Jojo, je mi jasný, po kom je naše holčička těkavá a taky že na kojící demenci je toho ještě víc, než na tý těhotenský. Že se mi moje arabštinářský schopnosti smrskly na malou skomírající hnidu, to bych ještě (špatně, ale přeci) zkousla, že se mi podařilo poslat peníze za vánoční dárek na neexistující účet a bezdůvodně jsem tudíž prudila prodávajícího, je na pováženou, ale že jsem dneska nebyla schopná do telefonu ani říct "fakturační adresa", to už je fakt pecka.
Jelikož s mentálním stavem toho moc nenadělám (holt počkám, kam až to dojde, pak obhlídnu trosky a usoudím, co s tím), rozhodla jsem se, že je na čase začít něco dělat se stavem fyzickým.

Tréninkový plán je z už dřív zmiňovaný knížky Running and Pregnancy. Nejdřív jsem trochu netašťastně opisovala ty dlouhý chodecký "vložky" a říkala si, co na to asi Ego. No, Ego na gauči před telkou se může prsit jak chce, jakmile došlo na lámání chleba, zalezlo někam hodně hluboko, protože - první "výběh" ("východ"?) mu uštědřil solidní ťafku. Jak já byla vděčná, že jsou ty běžecký intervaly jenom minutový!
Nicméně popořádku - už když jsem vyndavala kecky ze skříně, přistihla jsem se, že se culím jak měsíček na pověstném hnojišti. Nasoukala jsem se oblečení, kritickým okem zhodnotila jezevčíka nad gumou kalhot a vyrazila. Celých předepsaných šestadvacet minut bylo naprosto úžasných. I když se nohám nechtělo těch pár desítek vteřin kmitat, svaly se vzpouzely, odmítaly se probudit z dlouhýho předlouhýho spánku, funěla jsem jak sentinel a tepovka šplhala do závratných výšin... bylo to prostě úžasný.
Druhej výběh bolel o něco míň, ale ve sprše jsem si pak říkala, jestli ještě budu vůbec někdy opravdu běhat? Totiž, i ty dvě minuty, co jsem měla běžet, mi přišly nekonečný. Na hodinky jsem se během nich podívala snad stokrát a modlila se, ať už je to u konce, jinak někde u tý cesty padnu.
A ten třetí dneska? Ten dokázal, že některý plány prostě fungujou - protože dvě minuty utekly neskutečně rychle a já chtěla běžet dál a dál a dál...
Tak proč nespím? Protože řeším, jak to udělám zítra, kdy T. musí nejpozději v devět odcházet, vrátí se v noci a já musím (prostě musím!) na tu půlhodinu ven... Tak mi holt nezbude, než vstát po krmení v sedm a vystrčit se za dveře. Bože, jsem já to ale masochistka. Už teď se těším!