... aneb horečka sobotní noci hadr.
M. výjimečně zabrala už v osm, v deset ji přetransportuju jak zkušený pyrotechnik hromadu trhaviny do postele, lehnu si k ní, že se konečně vyspím, jenže... V jedenáct koukám na telefon, nadávám si, že bych měla spát, když mám sakra tu možnost, že si budu zase v pět ráno drbat hlavu... O půlnoci přichází T. z práce, já jsem čerstvá jak rybička. T. se sprchuje, zalejzá do postele a během pěti minut chrápe. Já se dál převaluju z boku na bok...
... proč to? Jedna možnost je totálně rozhozenej rytmus, M. nám spurtuje, jí co dvě hodiny, nad ránem (tak od pěti) i co hodinu. Druhá je ta šestiproudá dálnice v hlavě, kterou ne a ne vypnout.
Jojo, je mi jasný, po kom je naše holčička těkavá a taky že na kojící demenci je toho ještě víc, než na tý těhotenský. Že se mi moje arabštinářský schopnosti smrskly na malou skomírající hnidu, to bych ještě (špatně, ale přeci) zkousla, že se mi podařilo poslat peníze za vánoční dárek na neexistující účet a bezdůvodně jsem tudíž prudila prodávajícího, je na pováženou, ale že jsem dneska nebyla schopná do telefonu ani říct "fakturační adresa", to už je fakt pecka.
Jelikož s mentálním stavem toho moc nenadělám (holt počkám, kam až to dojde, pak obhlídnu trosky a usoudím, co s tím), rozhodla jsem se, že je na čase začít něco dělat se stavem fyzickým.
Tréninkový plán je z už dřív zmiňovaný knížky Running and Pregnancy. Nejdřív jsem trochu netašťastně opisovala ty dlouhý chodecký "vložky" a říkala si, co na to asi Ego. No, Ego na gauči před telkou se může prsit jak chce, jakmile došlo na lámání chleba, zalezlo někam hodně hluboko, protože - první "výběh" ("východ"?) mu uštědřil solidní ťafku. Jak já byla vděčná, že jsou ty běžecký intervaly jenom minutový!
Nicméně popořádku - už když jsem vyndavala kecky ze skříně, přistihla jsem se, že se culím jak měsíček na pověstném hnojišti. Nasoukala jsem se oblečení, kritickým okem zhodnotila jezevčíka nad gumou kalhot a vyrazila. Celých předepsaných šestadvacet minut bylo naprosto úžasných. I když se nohám nechtělo těch pár desítek vteřin kmitat, svaly se vzpouzely, odmítaly se probudit z dlouhýho předlouhýho spánku, funěla jsem jak sentinel a tepovka šplhala do závratných výšin... bylo to prostě úžasný.
Druhej výběh bolel o něco míň, ale ve sprše jsem si pak říkala, jestli ještě budu vůbec někdy opravdu běhat? Totiž, i ty dvě minuty, co jsem měla běžet, mi přišly nekonečný. Na hodinky jsem se během nich podívala snad stokrát a modlila se, ať už je to u konce, jinak někde u tý cesty padnu.
A ten třetí dneska? Ten dokázal, že některý plány prostě fungujou - protože dvě minuty utekly neskutečně rychle a já chtěla běžet dál a dál a dál...
Tak proč nespím? Protože řeším, jak to udělám zítra, kdy T. musí nejpozději v devět odcházet, vrátí se v noci a já musím (prostě musím!) na tu půlhodinu ven... Tak mi holt nezbude, než vstát po krmení v sedm a vystrčit se za dveře. Bože, jsem já to ale masochistka. Už teď se těším!
Žádné komentáře:
Okomentovat