Žirafičí půrko

Nedávno jsem zjistila, že i můj švagr žil dlouhá léta v domnění, že žáci třetí Bé na sebe neberou podobu jen zajíce, ale i žirafičí krabice. Jak objekt, jehož přídomek je žirafičí vypadá, vám neřeknu, bylo to prostě jedno z mnoha matoucích slov, kterými se to (nejen) v lidovkách jen hemžilo.

Tak třeba ten dotyčný, co do lesa nepojede, ani tam nepůjde, protože vyhodnotil, že nebezpečí, že tam narazí na hajnýho, je moc vysoký a ten hajný, ten by mu vzal nejen tu sekyru, co stála dva zlatý, ale i půrko (při ceně tolar za kus se fakt nevyplatí riskovat).

O mikoňovi, kterého mi vyváďaju, případně synkovi-oráčkovi, jenž je domalý, asi ani psát nemusím. Vsadím se, že ti zmátli kdekoho.

No a pak tu jsou tradované historky o zmatení zraků i jazyků.

V rodině Toma je oblíbenou ta o ceduli u jakéhosi kiosku během jakéhosi výletu či cesty kamsi, kde stálo dou-zo-va-né klobásy. Co se pod tou dobrou skrývá si uvědomili až poté, co to můj bystrý muž přečetl tak, jak se mělo - do-u-zované klobásy. Záhada masného výrobku vyřešena!

U nás zase maminka vzpomíná na scénku, kdy přišla tehdy má snad desetiletá sestra ze školy a vyprávěla, že k nim chodí na základu pankáčka. Mamka anarchistického hnutí neznalá nedokázala pochopit, co chudák pan Káčka ve škole dělá.

A co vy, máte taky nějaké své domalé půrko?