Těšila jsem se jako malý děcko - až se vrátím domů, do klidu, do čistýho pražskýho ovzduší (ó ano, čtete správně) a konečně vyběhnu.
Jako správně ženskou motivaci jsem si před odjezdem objednala z Tchiba kompletní oblečení na zimu a nemohla se dočkat, až ho vyzkouším. (Když balík někdy v polovině října přišel, donutila jsem Toma, aby ho otevřel a aspoň mi popsal, jak ty jednotlivý věci vypadají, abych se s nimi mohla potěšit na dálku. Můj muž s až téměř absurdní hrdostí vykřikuje, že on vnímá šestnáct barev jako základní nastavení Windows, zpívá a tančí v sebeobraně a do kuchyně ho nikdo nedostane. Se svým lehce machistickým přístupem se vrhl i požadovaný popis nové běžecké výbavy: "Mikina. Modrá. Fleecová. Je... modrá a fleecová. Kulich, černej. Tepláky." "To nemaj bejt tepláky! Nekecej, že jsou v tom balíku tepláky!" "No tak to nejsou tepláky. Rukavice, černý, lesklý. Ty jsou pěkný. Budeš jako Daredevil!" ... Pro fantazii mi tedy ponechal štědrého prostoru.) Po příletu mrzlo. První výběh ještě v N. byl pekelný.
A to myslím vážně.
Píchalo mě v boku, nohy se nechtěly odlepovat od země, každý sval v těle mi - i na moje poměry - opravdu vulgárně nadával, cože jsem si to dovolila, tahat ho ráno z postele do té kosy a nutit se hýbat.
Po čtyřech kilometrech jsem myslela, že padnu. Tep kdesi v závratných výšinách, kam se snad nešplhal ani v úplných začátcích, já zralá na ručník do ringu.
Cesta z bodu B (z bodu A vybíhám a běhávám dva druhy tras - z bodu A do bodu B v bodě B otočka - tramtadadá - návrat do bodu A, no anebo hezky z A do A po nějakým elypsoidu) bývá obvykle lepší, než cesta do něj, omyl. Říkala jsem si, že jediná škoda, že jsem nezhebla už cestou tam. Poprvé po osmi měsících běhání jsem musela přecházet do chůze. Vědět, co mě uvnitř boku píchá, dokázala bych si to asi živě představit, jak se mi to snaží plastovým nožíkem z rychlýho občerstvení provrtat skrz břišní stěnu. Dopotácela jsem se domů. Zmrzlá, vyřízená, naštvaná.
Sakra.
Fakt že jo. Proto ale přece neběhám, běhám, abych se uklidnila, abych si odpočinula, ne abych se ještě víc vytočila.
Ale já se nevzdám, někde v zemi za duhou ta moje radost z běhání je, třeba jen musím počkat, než se dostane z bodu B zpátky do A. Zatím jí poběžím naproti, třeba se brzo potkáme :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat