... aneb jak přede mnou vyrostl chodník a o den později i zeď.
Minulý týden v pondělí jsem završila duben třináctikilometrovým výběhem a zaokrouhlila tak kilometráž na rekordních 260 v pětadvaceti trénincích. Při lustrování Běhej jsem narazila na pár jedinců, kteří se z různých důvodů rozhodli prodat startovní číslo na PIM. Jak jsem si tak pročítala kdo co a za kolik, zaplavila mě nic-blahého-nevěštící nervozita a v krku vyrostl knedlík. Bylo jasný, že je zle. No, zle... Nebyla to předzkoušková nervozita, hnusný pocit, když vás zastaví revizor a vy jako na potvoru jedete bez lístku nebo uděláte botu a někdo, kdo na to nikdy přijít neměl, to samozřejmě zjistí. Spíš ten knedlík silně připomínal pocit před prvním rande s potenciálním Panem Dokonalým nebo chvíle, kdy člověk před odjezdem na vysněnou cestu sedí doma na kufrech a počítá minuty. Ano, představila jsem si, jaký by to asi bylo v neděli běžet. Na pár hodin být jen sama se sebou, běžet a běžet a běžet... Nadchla jsem se. A všichni kolem mě věděli, že je zle.
Totiž, jsem palice dubová, jakmile si něco vezmu do hlavy, těžko se mi to rozmlouvá. Ano, argumenty, že jsem nikdy víc jak půlmaraton neběžela, že běhám pořádně dva měsíce a že na to prostě nejsem připravená, by v jiný situaci asi ani nemusely zaznít. Protože já to vím. Jenže... Jedna věc je vědět a druhá je něco moc moc moc chtít. T. mi to rázně zatrhl, respektive mi sdělil, že jsem magor a jestli se chci odrovnat, ať klidně běžím, ale on mě v tom rozhodně podporovat nebude. Nakonec jsme uzavřeli dohodu - jestli o víkendu zvládnu v pohodovým tempu dvaatřicet, nechá mě běžet a nebude mi to mít za zlý.
Vyrazili jsme k našim, protože jinde prostor pro podobný podnik není. V sobotu ráno jsem se vybavila veškerými nezbytnostmi a vyrazila. Šlo to krásně, sluníčko sice docela peklo, ale i tak se běželo moc hezky. Podle plánu jsem chtěla držet čas pod šest třicet na kilometr, což se mi dařilo. Proběhla jsem Poděbrady a pokračovala dál na Soutok, do Libice, až k jakési vesnici na K, jejíž jméno jsem plynule zapomněla. Na šestnáctým kilometru jsem zblajzla první gel v životě, vyslopala flaštičku ionťáku a otočila se k domovu. Překvapilo mě, jak mě poslouchaly nohy, jak krásně se mi běželo, jakou jsem z toho měla radost. Na osmnýctým kilometru a tří stém metru jsem se otočila za postarší dvojicí, která si vzájemně snažila oblíznout krční mandle. Než jsem se stačila pohoršit, oblízla jsem chodník.
Flaška s vodou odlítla do kopřiv a já rozpláclá jak žába v octě, jsem se začala sbírat a kontrolovat škody. Ipad hrál, takže dobrý. Horší bylo sedřený lejtko a koleno, rozervaný, týden starý tříčtvrťáky, naražený druhý koleno a lehce ošmirglovaný dlaně. Opláchla jsem se zbytkem vody a zjistila, že běžet s tím dál nepůjde. Takže nezbylo, než poraženecky zavolat odtahovku.
(válečný zranění - stáří: čtyři dny... modřinu na druhým koleni jsem vám nefotila... tu si určitě zvládnete představit docela v pohodě sami)
Aby toho nebylo málo, v noci jsem vylítla k plačící Madlence a o práh, jejichž existenci jsem jaksi odvykla, jsem si brutálně zkopla levý malíček. Když píšu brutálně myslím tím opravdu brutálně. Plakala jsem, kvílela jak Banshee a vůbec nechápala, jak tak malá (a v mém případě opravdu hodně malá) část těla může způsobit tak děsivou bolest. Malíček se do rána zdvojnásobil, zmodral a mě se při lustrování věrného přítele Googlu zmocnila panika, že jsem si ho zlomila, budu muset do nemocnice, tam mi ho budou chtít rovnat a lepit k prsteničku a zakážou mi běhání a s Poděbrady bude ámen.
Jelikož jsem z rodu, kde se na nějaký kňourání moc nehraje, rozsekla mou nerozhodnost, co teda s tím, maminka slovy: "Tak jdi běhat, buď to rozhýbeš nebo ne." (maminku před lety nutil tatínek rozchodit zlomenou kostrč... šlechtí ho jen to, že nemá rentgenový zrak a tudíž netušil, že si ten poslední obratel v páteři při pádu z kamenných schodů na chalupě ulomila... to jen aby bylo zřejmé, že tenhle postup není u nás v rodině nijak neobvyklý)
Nasoukala jsem nateklý malíček do vibramů a zjistila, že při běhu bolí výrazně méně než při chůzi. Na druhým kilometru jsem o něm už nevěděla. A běželo se krásně. Líp než v sobotu. Bylo chladnějc, sluníčko nepražilo, tempo jsem držela prvních pár kilometrů dokonce pod šesti a všechno bylo úžasný. Vydrželo to přes půlmaratonskou metu, kdy jsem si ještě nadšeně zrychlila. Na jednadvaceti kilometrech a sto metrech ukázaly hodinky čas 2:14:13, což vzhledem k tomu, že jsem cestou dvakrát stavěla (volání divočiny a občerstvení) a mohla v klidu pokračovat, považuju za úspěch. A šlo to docela parádně dál. Až do pětadvacátýho kilometru. Tam najednou začal bolet pravý kotník, vzápětí se přidalo pravý koleno, levý kotník a malíček a o pět set metrů dál bylo jasný, že je zle.
Někdo mi ukradl nohy a místo nich mi dal dvě neovladatelný dutý trubky. Voda došla už před pěti kilometry. Ionťák taktéž. Škrundalo mi v bříše a já se zoufale snažila dovlíct aspoň na kraj rodnýho města, zaokrouhlit to na třicet a opět poraženecky zavolat odtahovku. Za veslákem jsem se už jen plazila. Začalo foukat. A do mě se dala zima. Tom přijel docela rychle, naštěstí moje prohlášení, že měl pravdu, nijak zvlášť nekomentoval a odvezl mě domů.
Před vraty začala ta správná sranda. Vypadla jsem z auta, abych zjistila, že moje nohy jsou zpět a zatraceně bolí. Maminka se mě lehce zděšeně optala, jestli jsem cestou nechlastala inkoust - s modrou pusou a drkotajícíma zubama jsem vlezla do sprchy, která nijak extra nepomohla. Zabraly až teplý fusekle, polívka a odpolední dvouhodinový spánek.
Druhý den bolel kupodivu jen malíček a pravý kotník. V úterý jsem lehce popoběhla. Zatím bez pásu, neb se mi postaral o deseticentimetrový krvavý šrám, ze kterého je teda dneska strup, co už bolí, jen když mi do něj Majka při kojení zatíná drápky (což dělá podezřele ráda, sáďa můj mrňavej). Tak jo, je to oficiální - na maraton (zatím?) fakt zdaleka nemám. Dušička má pokoj. Na jak dlouho?
Minulý týden v pondělí jsem završila duben třináctikilometrovým výběhem a zaokrouhlila tak kilometráž na rekordních 260 v pětadvaceti trénincích. Při lustrování Běhej jsem narazila na pár jedinců, kteří se z různých důvodů rozhodli prodat startovní číslo na PIM. Jak jsem si tak pročítala kdo co a za kolik, zaplavila mě nic-blahého-nevěštící nervozita a v krku vyrostl knedlík. Bylo jasný, že je zle. No, zle... Nebyla to předzkoušková nervozita, hnusný pocit, když vás zastaví revizor a vy jako na potvoru jedete bez lístku nebo uděláte botu a někdo, kdo na to nikdy přijít neměl, to samozřejmě zjistí. Spíš ten knedlík silně připomínal pocit před prvním rande s potenciálním Panem Dokonalým nebo chvíle, kdy člověk před odjezdem na vysněnou cestu sedí doma na kufrech a počítá minuty. Ano, představila jsem si, jaký by to asi bylo v neděli běžet. Na pár hodin být jen sama se sebou, běžet a běžet a běžet... Nadchla jsem se. A všichni kolem mě věděli, že je zle.
Totiž, jsem palice dubová, jakmile si něco vezmu do hlavy, těžko se mi to rozmlouvá. Ano, argumenty, že jsem nikdy víc jak půlmaraton neběžela, že běhám pořádně dva měsíce a že na to prostě nejsem připravená, by v jiný situaci asi ani nemusely zaznít. Protože já to vím. Jenže... Jedna věc je vědět a druhá je něco moc moc moc chtít. T. mi to rázně zatrhl, respektive mi sdělil, že jsem magor a jestli se chci odrovnat, ať klidně běžím, ale on mě v tom rozhodně podporovat nebude. Nakonec jsme uzavřeli dohodu - jestli o víkendu zvládnu v pohodovým tempu dvaatřicet, nechá mě běžet a nebude mi to mít za zlý.
Vyrazili jsme k našim, protože jinde prostor pro podobný podnik není. V sobotu ráno jsem se vybavila veškerými nezbytnostmi a vyrazila. Šlo to krásně, sluníčko sice docela peklo, ale i tak se běželo moc hezky. Podle plánu jsem chtěla držet čas pod šest třicet na kilometr, což se mi dařilo. Proběhla jsem Poděbrady a pokračovala dál na Soutok, do Libice, až k jakési vesnici na K, jejíž jméno jsem plynule zapomněla. Na šestnáctým kilometru jsem zblajzla první gel v životě, vyslopala flaštičku ionťáku a otočila se k domovu. Překvapilo mě, jak mě poslouchaly nohy, jak krásně se mi běželo, jakou jsem z toho měla radost. Na osmnýctým kilometru a tří stém metru jsem se otočila za postarší dvojicí, která si vzájemně snažila oblíznout krční mandle. Než jsem se stačila pohoršit, oblízla jsem chodník.
Flaška s vodou odlítla do kopřiv a já rozpláclá jak žába v octě, jsem se začala sbírat a kontrolovat škody. Ipad hrál, takže dobrý. Horší bylo sedřený lejtko a koleno, rozervaný, týden starý tříčtvrťáky, naražený druhý koleno a lehce ošmirglovaný dlaně. Opláchla jsem se zbytkem vody a zjistila, že běžet s tím dál nepůjde. Takže nezbylo, než poraženecky zavolat odtahovku.
Aby toho nebylo málo, v noci jsem vylítla k plačící Madlence a o práh, jejichž existenci jsem jaksi odvykla, jsem si brutálně zkopla levý malíček. Když píšu brutálně myslím tím opravdu brutálně. Plakala jsem, kvílela jak Banshee a vůbec nechápala, jak tak malá (a v mém případě opravdu hodně malá) část těla může způsobit tak děsivou bolest. Malíček se do rána zdvojnásobil, zmodral a mě se při lustrování věrného přítele Googlu zmocnila panika, že jsem si ho zlomila, budu muset do nemocnice, tam mi ho budou chtít rovnat a lepit k prsteničku a zakážou mi běhání a s Poděbrady bude ámen.
Jelikož jsem z rodu, kde se na nějaký kňourání moc nehraje, rozsekla mou nerozhodnost, co teda s tím, maminka slovy: "Tak jdi běhat, buď to rozhýbeš nebo ne." (maminku před lety nutil tatínek rozchodit zlomenou kostrč... šlechtí ho jen to, že nemá rentgenový zrak a tudíž netušil, že si ten poslední obratel v páteři při pádu z kamenných schodů na chalupě ulomila... to jen aby bylo zřejmé, že tenhle postup není u nás v rodině nijak neobvyklý)
Nasoukala jsem nateklý malíček do vibramů a zjistila, že při běhu bolí výrazně méně než při chůzi. Na druhým kilometru jsem o něm už nevěděla. A běželo se krásně. Líp než v sobotu. Bylo chladnějc, sluníčko nepražilo, tempo jsem držela prvních pár kilometrů dokonce pod šesti a všechno bylo úžasný. Vydrželo to přes půlmaratonskou metu, kdy jsem si ještě nadšeně zrychlila. Na jednadvaceti kilometrech a sto metrech ukázaly hodinky čas 2:14:13, což vzhledem k tomu, že jsem cestou dvakrát stavěla (volání divočiny a občerstvení) a mohla v klidu pokračovat, považuju za úspěch. A šlo to docela parádně dál. Až do pětadvacátýho kilometru. Tam najednou začal bolet pravý kotník, vzápětí se přidalo pravý koleno, levý kotník a malíček a o pět set metrů dál bylo jasný, že je zle.
Někdo mi ukradl nohy a místo nich mi dal dvě neovladatelný dutý trubky. Voda došla už před pěti kilometry. Ionťák taktéž. Škrundalo mi v bříše a já se zoufale snažila dovlíct aspoň na kraj rodnýho města, zaokrouhlit to na třicet a opět poraženecky zavolat odtahovku. Za veslákem jsem se už jen plazila. Začalo foukat. A do mě se dala zima. Tom přijel docela rychle, naštěstí moje prohlášení, že měl pravdu, nijak zvlášť nekomentoval a odvezl mě domů.
Před vraty začala ta správná sranda. Vypadla jsem z auta, abych zjistila, že moje nohy jsou zpět a zatraceně bolí. Maminka se mě lehce zděšeně optala, jestli jsem cestou nechlastala inkoust - s modrou pusou a drkotajícíma zubama jsem vlezla do sprchy, která nijak extra nepomohla. Zabraly až teplý fusekle, polívka a odpolední dvouhodinový spánek.
Druhý den bolel kupodivu jen malíček a pravý kotník. V úterý jsem lehce popoběhla. Zatím bez pásu, neb se mi postaral o deseticentimetrový krvavý šrám, ze kterého je teda dneska strup, co už bolí, jen když mi do něj Majka při kojení zatíná drápky (což dělá podezřele ráda, sáďa můj mrňavej). Tak jo, je to oficiální - na maraton (zatím?) fakt zdaleka nemám. Dušička má pokoj. Na jak dlouho?
