úterý 1. května 2012

Mister Blister

Následující text může obsahovat informace, o něž jste nejspíš nikdy nestály.

Aneb jak zpívá Michal David v jedné ze svých hitovek, bude to čtení jen pro silné nervy.

Ano, řeč bude o puchýřích, mých nerozlučných přátelích posledních pár týdnů (kterýžto jsou tak trochu strýčkem Pepinem a já pevně doufám, že se nehodlají zdržet stejně dlouho jako on).

Jako by nestačilo, že se potím. Jistě, potíme se všichni, je to přirozené, prospěšně a vůbec. Jenže já se potím jako vrata vod chlíva. To myslím vážně. A při běhání se to jaksi projevuje s notně zvýšenou intenzitou. Takže se ke slovu dostal stoletý pirátský šátek z litexu, který záhy poté, co před milionem let dorazil, putoval na dno skříně, neb v něm vypadám jako korunovaný vůl. Jenže jakmile se korunovaný, leč zřící!, vůl ocitne na misce vah vedle potem oslepeného tápajícího vola, který se navíc snaží běžet a ještě u toho tlačí kočár, zvítězí na plné čáře. Pár dní nebo možná i týdnů (díky Madlenčině spacímu režim, který neexistuje, se mi jeden den slévá v druhý jak mlíko v kafi a já totálně ztrácím pojem o čase) to fungovalo docela dobře. Jenže s koncem dubna přišlo léto. Šátek objemy potu přestává zvládat pohlcovat a dnešní pokus s kšiltovkou skončil lehce katastrofálně. A nepotí se mi jen hlava, to dá rozum. Vypadám jak Polulinda Permanenta (a to s inkontinencí na mou duši na psí uši na kočičí svědomí problémy nemám!) a i funkčí triko bych mohla ždímat.
Teď mám navíc puchýře velikosti mexického tolaru. Jen co jsem se zbavila jednoho nehezkého, kterého jsem si pořídila v mladické nerozvážnosti v návalu nadšení z prvního teplejšího dne, kdy jsem vyrazila v balerínkých naboso do krámu, a který pak ve vibramech ještě nabobtnal, aby následně praskl, uschl a nechal po sobě vyprahlé dno...


...vyrazili jsme na neplánovaný pochoďák Jiřák-Letná. A já si ze sandálů, které jsem kupovala vloni v létě jako náhradu za do obuvnického nebe odputovavších botek samochodek (no, dobře, do nebe do nebylo, skončily v kontejneru káhirské ambasády) a neměla jsem možnost je otestovat, protože mi záhy natekly nohy a sněhule do sandálků prostě nenarvete, udělala na obou bříškách pod palcem ony zmiňované mexické tolary.



Aby toho nebylo málo, tak podle vzoru pták si postavil své bydlo na bidle a obě by/idla spadla jsem si je sobotním výběhem vyhnala na štok a tím dnešním (kdy jsem si podle rad Zkušených z Běhej pouchýře vydesinfikovala a přelepila) přistavila ještě jedno křídlo.
Tak proč na pár dní nevysadím? Protože si neumím představit, že bych ráno nešla. Protože za 24 dní se běží Poděbrady a já těch 55 prostě pokořím (a když ne, tak mi to bude asi docela líto). Protože mě přece nezastaví trocha nafouklý kůže. A protože mě živou nedostanou! (ale je to auau, to zas jo)

2 komentáře:

  1. Zkus to po rukách, třeba budeš rychlejší a puchýře se zatím zahojí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já furt po kom jsem tak vtipná ;-)

      Vymazat