Následující text může obsahovat informace, o něž jste nejspíš nikdy nestály.
Aneb jak zpívá Michal David v jedné ze svých hitovek, bude to čtení jen pro silné nervy.
Ano, řeč bude o puchýřích, mých nerozlučných přátelích posledních pár týdnů (kterýžto jsou tak trochu strýčkem Pepinem a já pevně doufám, že se nehodlají zdržet stejně dlouho jako on).
Jako by nestačilo, že se potím. Jistě, potíme se všichni, je to přirozené, prospěšně a vůbec. Jenže já se potím jako vrata vod chlíva. To myslím vážně. A při běhání se to jaksi projevuje s notně zvýšenou intenzitou. Takže se ke slovu dostal stoletý pirátský šátek z litexu, který záhy poté, co před milionem let dorazil, putoval na dno skříně, neb v něm vypadám jako korunovaný vůl. Jenže jakmile se korunovaný, leč zřící!, vůl ocitne na misce vah vedle potem oslepeného tápajícího vola, který se navíc snaží běžet a ještě u toho tlačí kočár, zvítězí na plné čáře. Pár dní nebo možná i týdnů (díky Madlenčině spacímu režim, který neexistuje, se mi jeden den slévá v druhý jak mlíko v kafi a já totálně ztrácím pojem o čase) to fungovalo docela dobře. Jenže s koncem dubna přišlo léto. Šátek objemy potu přestává zvládat pohlcovat a dnešní pokus s kšiltovkou skončil lehce katastrofálně. A nepotí se mi jen hlava, to dá rozum. Vypadám jak Polulinda Permanenta (a to s inkontinencí na mou duši na psí uši na kočičí svědomí problémy nemám!) a i funkčí triko bych mohla ždímat.
Teď mám navíc puchýře velikosti mexického tolaru. Jen co jsem se zbavila jednoho nehezkého, kterého jsem si pořídila v mladické nerozvážnosti v návalu nadšení z prvního teplejšího dne, kdy jsem vyrazila v balerínkých naboso do krámu, a který pak ve vibramech ještě nabobtnal, aby následně praskl, uschl a nechal po sobě vyprahlé dno...
...vyrazili jsme na neplánovaný pochoďák Jiřák-Letná. A já si ze sandálů, které jsem kupovala vloni v létě jako náhradu za do obuvnického nebe odputovavších botek samochodek (no, dobře, do nebe do nebylo, skončily v kontejneru káhirské ambasády) a neměla jsem možnost je otestovat, protože mi záhy natekly nohy a sněhule do sandálků prostě nenarvete, udělala na obou bříškách pod palcem ony zmiňované mexické tolary.
Aby toho nebylo málo, tak podle vzoru pták si postavil své bydlo na bidle a obě by/idla spadla jsem si je sobotním výběhem vyhnala na štok a tím dnešním (kdy jsem si podle rad Zkušených z Běhej pouchýře vydesinfikovala a přelepila) přistavila ještě jedno křídlo.
Tak proč na pár dní nevysadím? Protože si neumím představit, že bych ráno nešla. Protože za 24 dní se běží Poděbrady a já těch 55 prostě pokořím (a když ne, tak mi to bude asi docela líto). Protože mě přece nezastaví trocha nafouklý kůže. A protože mě živou nedostanou! (ale je to auau, to zas jo)
Aneb jak zpívá Michal David v jedné ze svých hitovek, bude to čtení jen pro silné nervy.
Ano, řeč bude o puchýřích, mých nerozlučných přátelích posledních pár týdnů (kterýžto jsou tak trochu strýčkem Pepinem a já pevně doufám, že se nehodlají zdržet stejně dlouho jako on).
Jako by nestačilo, že se potím. Jistě, potíme se všichni, je to přirozené, prospěšně a vůbec. Jenže já se potím jako vrata vod chlíva. To myslím vážně. A při běhání se to jaksi projevuje s notně zvýšenou intenzitou. Takže se ke slovu dostal stoletý pirátský šátek z litexu, který záhy poté, co před milionem let dorazil, putoval na dno skříně, neb v něm vypadám jako korunovaný vůl. Jenže jakmile se korunovaný, leč zřící!, vůl ocitne na misce vah vedle potem oslepeného tápajícího vola, který se navíc snaží běžet a ještě u toho tlačí kočár, zvítězí na plné čáře. Pár dní nebo možná i týdnů (díky Madlenčině spacímu režim, který neexistuje, se mi jeden den slévá v druhý jak mlíko v kafi a já totálně ztrácím pojem o čase) to fungovalo docela dobře. Jenže s koncem dubna přišlo léto. Šátek objemy potu přestává zvládat pohlcovat a dnešní pokus s kšiltovkou skončil lehce katastrofálně. A nepotí se mi jen hlava, to dá rozum. Vypadám jak Polulinda Permanenta (a to s inkontinencí na mou duši na psí uši na kočičí svědomí problémy nemám!) a i funkčí triko bych mohla ždímat.
Teď mám navíc puchýře velikosti mexického tolaru. Jen co jsem se zbavila jednoho nehezkého, kterého jsem si pořídila v mladické nerozvážnosti v návalu nadšení z prvního teplejšího dne, kdy jsem vyrazila v balerínkých naboso do krámu, a který pak ve vibramech ještě nabobtnal, aby následně praskl, uschl a nechal po sobě vyprahlé dno...
...vyrazili jsme na neplánovaný pochoďák Jiřák-Letná. A já si ze sandálů, které jsem kupovala vloni v létě jako náhradu za do obuvnického nebe odputovavších botek samochodek (no, dobře, do nebe do nebylo, skončily v kontejneru káhirské ambasády) a neměla jsem možnost je otestovat, protože mi záhy natekly nohy a sněhule do sandálků prostě nenarvete, udělala na obou bříškách pod palcem ony zmiňované mexické tolary.
Tak proč na pár dní nevysadím? Protože si neumím představit, že bych ráno nešla. Protože za 24 dní se běží Poděbrady a já těch 55 prostě pokořím (a když ne, tak mi to bude asi docela líto). Protože mě přece nezastaví trocha nafouklý kůže. A protože mě živou nedostanou! (ale je to auau, to zas jo)
Zkus to po rukách, třeba budeš rychlejší a puchýře se zatím zahojí.
OdpovědětVymazatA já furt po kom jsem tak vtipná ;-)
Vymazat