Termínovka

abych neběhala jen proto, že běhám (na čemž není vůbec nic špatnýho, jen ja jsem ten typ, co si potrpí na úhledné komínky, pravé úhly, zajícovo rozložení stolu a taky tréninkové deníky, tepy, naběhané kilometry a pečlivě vedené záznamy...), padla na letošní rok dvě běžecká předsevzetí: desítka pod 55 minut a půlmaraton pod 2:10.

Tak, aktuálně nejlepší čas na desítku mam 57:16, půlmaraton jsem uběhla (kdyby byla mocí mermo dotázka po tom, jak rychle, tak vězte, že za 2:22:14, jedním dechem ovšem musím dodat, že s kočárkem a několika zastávkami navíc na srovnání deky, podání dudlíku atd. ... podle garminu jsem v pohybu strávila o tři minuty méně), ke konci už se mi solidně pletly nohy, ale k tak jsem v zásadě celou dobu běžela v klidu, na krev to skutečně nebylo... Co teď s tím?

Ach ano, jak známo, dobří holubi se vracejí a já se rozhodla, že místo mé někdejší potupy se stane místem vítězství (ehm) - takže šestadvacátého května se pro velký úspěch znovu postavím na start Běhu krále Jiřího z Poděbrad (blahé paměti za hodinu šestnáct nebo kolik to zvěrstvo bylo to nepůjdu i kdybych to šla... s kočárem na pohodu momentálně desítku běhám kolem hodiny pěti)...

Na konci června nás čeká Běh pro život v pražské Stromovce s celorodinnou účastí (a tím myslím opravdu celorodinnou včetně babičky, dědy, tety, strejdy, bratrance, sestřenice a snad i pár osob mé duši blízkých ;-)). 4400 m bych ráda uběhla s Tomem a Madlenkou a snad svou trochou pomůžeme těm dětem, kterým jejich hvězda do kolébky nezářila zrovna šťastně.

V září mě Anička s Honzou lákají na desítku We Run Prague, ani se nemuseli moc snažit, abych souhlasila.

A v říjnu, deset dní před Madlenčinými narozeninami nás (mě a taťku) čeká grandiózní finále - plzeňský půlmaraton. Jelikož slabost pro pravé úhly a včasné příchody koluje naší rodinou (do erbu bychom si mohli vepsat nápis z čokolády Ritter Sport - Kvadrtische Praktische Gut), už máme zaplacené startovné a v říjnu budeme bojovat hlavně sami se senou pod čísly 48 a 49.

Jediné, co v posledních dnech hodně řeším, je moje běhání se sluchátky (bez kterých jsem výrazně oomalejší - a to mluvím i o půl minutě na km) a jak hlouoě to bude vypadat, až si v Pdy zacpu na startu jako jediná uši a budu chrtům´ jistit záda... Snad to nebude až takové faux-pas, jak mi to teď přijde...

Hádanka

Co mají tyhle obrázky společného a co mají společného s námi?

Ano ano, už i my je máme. Náušnice. Madlence je v pondělí nastřelila na pěti a půl měsíční kontrole paní doktorka. Zjistila jsme mimo jiné, že naše drobná holčička zvládla za měsíc a půl přibrat tři čtvrtě kila a váží tím pádem už 7210 g (pak se nemá pronýst), podle jejich měřáku se vytáhla jen zlehka na 64 cm (ale oblečení velikost 68 už jí není ani náhodou) a jak mi názorně předvedla, dočůrá hodně daleko... Ale zpátky k tématu. Už kreslení teček se neobešlo bez poměrně hlasitých protestů, samotnou akci jsem pak zbaběle poslouchala z vedlejší místnosti. Majku držel tatínek a mně se z jejího křiku dělalo mdlo a ze zvuku nastřelovací pistole na zvracení. Ehm. Jo, vím, že jsem to nemusela dělat. Že to byla moje volba. Že bez dírek v uších může klidně žít. Že si je mohla nechat nastřelit až by byla větší a měla z toho rozum. No jo no.

Utěšuje mě, že chvilku poté, co mi ji plačící otec předal (otec neplakal, aby nedošlo k mýlce), se uklidnila, v čekárně se napila a všechno bylo zase v pohodě (takže to zatím na žádný trauma nevypadá, uf).

Takže máme náušničky a Majkilka je oficiálně na první pokuk holčička. Tak proč jí ten pán v Albertu (který si nutně chtěl ve frontě povídat), i přes ty náušnice a bílou háčkovanou čepičku s kytičkou, říkal "chlapečku?!"

(mimochodem, zasloužilí rodičové, co děláte s cizími lidmi, kteří se podobně jako albertový pán chtějí děsně kamarádit a na vašeho nebohého potomka chmatají? Ježí se mi z toho chlupy na zádech, ale nějak nemám sílu je okřiknout... nebyla by po ruce nějaká slušná leč jasná formulka, která by jim v dalším ošahávání zabránila?)

Pimp my ride!

Část z vás asi osvětový pořad Mtv nikdy neviděla. O co v něm jde? Parta automechanikerů Láďů kolem jakéhosi (asi známého) rappera předělává americkým dítkám jejich vraky a tvoří z nich super nadupaný káry s televizema, sound systémama, fontánama na čokoládu nebo třeba promítacím plátnem na vnitřní straně kapoty...

A jelikož Madlenka je vlastně taky takový americký dítko, jejíž kára potřebovala tak trochu vylepšit (neb hloupí rodiče si mysleli, že vybraný kočárek je v zásadě ten nejlepší, aby záhy přišli na to, jak už to tak chodívá, že... ehm... není)... akorát nám chyběl ten černoch a schopnosti a vůbec, takže naše proměna proběhla poněkud méně akčně. Jednoduše jsme starou káru naložili do auta a odvezli k babičce a dědovi a téměř-lehce-z-druhé-ruky-novou káru přivezli domů.


Tak to je on, mého srdce šampion - Red Castle Sport. Na rozdíl od většiny běhacích kočárů, které jsem našla, má tenhle kromě sportovní verze (lidi, je na patentky a když ji sundáte, je to placička placatá snad kilová!) i hlubokou korbu. Oh yes! Ta je jednak o dobrých patnáct čísel delší než xlandeří a druhak sedí na konstrukci čistě kovové. Na rozdíl od zmiňovanýho xlanderu nejsou ty nejnamáhanější součástky (čili packy, na který se korba nacvakává a ty, jimiž se konstrukce skládá) plastový, ale z poctivýho kovu. Velký kola hezky s pláštěm krásně sedí i na panelovce, která vede k přehradě (je teda fakt, že na tom hrozným tankodromu při sbíhání ke koupališti se Majka klepe i v něm, ale aspoň se už nebojím, že by z toho mohla mít otřes mozku), jen je potřeba ohlídat přední kolo. Jakmile není hezky uprostřed, kočár nemilosrdně zanáší, což je na už ta dost klikatým chodníčku hodně nepříjemný.

Běhá se s ním krásně, oproti xlanderu je jako peříčko a to je ještě korba dost těžká v porovnání s už zmiňováným (navíc krásně červeným) sporťákem. Zatím jsem s ním uběhla necelých sto kilometrů a už teď je jasný, že tohle je jadna z těch povedených investic.

Škoda jen, že u nás není možnost si sportovní kočárky s výjimkou cyklovozíků, otestovat. Zajímalo by mě, jak by proti sobě obstál třeba můj někdejší favorit InStep Ultra Runner nebo téměř nesehnatelný Jeep Jogging Stroller...

Něco na té Mary je...

Pět ran do klobouku

Už i pátý měsíc se překulil a Madlenka je čím dál míň placatý miminko miminkovatý a čím dál víc miminko-holčička, co se snaži plazit a krásně se zvedá na ručičkách a dál v noci nespí... a já si občas, když moje mantra "tohlejejenobdobí-tohlejejenobdobí-tohlejejenobdobí..." tak docela nezabírá, říkám, jestli je to fakt jen období a jestli z toho někdy (a kdy?) vyroste... budu pak vůbec umět ještě spát?

Totiž, dneska jsem spala necelých šest hodin (nemusím asi podotýkat, že rozhodně ne v kuse) a poté, co jsem ji v sedm ráno (vzbudila se v pět) znovu uložila do kočáru na balkon, jsem reálně zvažovala, jestli půjdu běhat nebo spíš péct dort pro zítřejší návštěvu nebo možná uklízet? Nakonec jsem teda, přiznám se, usnula (a to tak tvrdě, že jsme skoro zaspali odjezd na letošní Hervis 1/2 PIM, kde si taťka jakožto opět jediný zástupce našeho klanu, snažil zuby nehty v děsným větru zlepšit osobák... povedlo se mu to! ale to předbíhám událostem), ale jak mě mohlo vůbec napadnout, že budu dělat něco jinýho?

Nicméně zpět k onomu kulatému číslu, které rodičovstvo v žákovských knížkách zas až tak moc neocení... V březnu jsme vyrazili na hory. Vzali jsme si s sebou mamku, protože lepší au-pair prostě na světě není, a Madlenka byla celou cestu do Rakouska vzorný miminko. Většinu času spala a na místě to zvládala stejně, jako doma - takže jsme nespali, ona dospávala prohoupaný noci přes den v kočárku, který naštěstí tlačila mamka a my se tudíž mohli aspoň na pár hodin věnovat tomu, kvůli čemu jsme tam přijeli.

Schladming se chystal na finále světovýho poháru, takže postupně bylo zavřeno víc a víc sjezdovek navíc v údolí šplhal teploměr vysoko přes deset stupňů a těžkej technickej sníh nebyl zrovna pošušňání. Druhý den odpoledne ale něco málo připadlo a jen škoda, že jsem se do toho pořádně dostala až třetí den a ten čtvrtý byl poslední...

Křemílek zvládl krásně i cestu domů, od Prahy už sice trochu kňourala a pak už i plakala, ale mě někdo přikurtovat zády ke směru jízdy do autosedačky, budu řvát mnohem víc a mnohem dřív.

A máme za sebou první kaši a první mrkev. Apetit měla po kom dědit a evidentně podědila.

Tak uvidíme, jestli nás jednou sní i s dvoukolákem...

Kam se ty dva měsíce poděly?

... aneb O klišé, že ten čas děsně letí

Madlenka roste jako z vody. Před pár (dobře, víc než pár) týdny jsem koupila v IKEe krabici, do který skládám věci, ze kterých už stihla vyrůst. Nejdřív jsem tam se slzou v oku uložila velikost 50, která jí byla akorát, když se narodila, možná o chlup větší. S postupujícím (dobrá, ne storpocentním) koloběhem šatstva v bytě (skříň-komoda-Madla-pračka-komoda-krabice...) nezbývá, než přiznat, že:

* naše křehká holčička má na čtyřech měsících 6480 g a měří 63 cm
* ma faldíky i na zápěstí (a moc jí sluší)
* pod lalůčkem vzadu na krku by mohla, kdyby byla hnusnej kriminální živel, pašovat nejen drogy, ale možná i nějakou tu zbraň a nikdo by si toho nevšiml
* má výrazně víc novýho oblečení, než zvládne kdy unosit (o tom poděděném radši ani nemluvím)
* a já se začla vyžívat v jejím strojení (oujé, už je to tady, anoano, spolu s mateřským plurálem, který jsem se dušovala, že NIKDY, ale vážně NIKDY, nebudu používat... takže - půjdeme se přebalit... napapáme se... už jsme se vyspinkali? ... jojo, oujé)
* nespí... teda, ona spí, my nespíme - totiž, z fáze, kdy usínala při houpání na ruce a zvládala pak hezky spinkat v posteli a posléze (když jsme ji s každým otočením budili) v postýlce a budila se jen na krmení (sice čtyřikrát až pětkrát za noc, ale JEN na krmení a já bláhová si tehdy myslela, že TOHLE je to nespaní) vystřídala etapa, kdy pořád ještě zvládla usnout při houpání na ruce, spát v postýlce, ale budila se naprosto vyspalá kolem třetí až čtvrté ráno, oči dokořán a chtěla vstávat. Když se nevstalo, začala plakat a nabírala tak, že nakonec jeden z nás kapituloval a vstal. Ona si hodinku a půl pohrála a odpadla. V té době jsem se považovala za krkavčí matku, neb jsem nebohé robě pravidelně kolem pátý ranní futrovala do kombinézy, fusaku a kočáru a hrkala ji v noční košili a zimní bundě na balkoně... Jenže pak uhodily mrazy a Madlenka ze dne na den přestala chtít houpat na ruce. Co teď? Ke slovu se dostala hacka, závěsná kolíbka... do tý doby nevyužitej kus, kterej jsme den předtím, než se z ní stal právoplatej člen domácnosti, sbalili. Takže teď houpeme.
A každej večer doufáme, že tentokrát už nebude chtít jíst co dvě hodiny a mezitím nebude potřebovat houpat... že nebude vzhůru uprostřed noci a nebude chtít vstávat (což znamená, že je třeba houpat ještě intenzivněji), že bezbolestně metamorfuje v Šípkovou Růženku a my se konečně vyspíme. Včera se to ještě nestalo... tak třeba dneska?
* objevila ručičky, objevila, že jsou dvě, že se dají chytit, dá se nich ledascos vzít a to něco je možný strčit do pusy
* tím pádem se se vším kamarádí zásadně přes pusinku
* a zvládá to už i na bříšku... občas je to trochu boj, ale ona se lehce nevzdává

Čokoládový dort

Na korpus potřebujete:

• 115 g čokolády na vaření nebo hořké čokolády, nasekané na malé kousky
• 175 g změklého másla
• 200 g jemného krupicového cukru
• 3 ušlehaná vejce
• 150 ml jogurtu
• 150 g mouky prosáté s práškem do pečiva (1/2 sáčku)
• vanilkový cukr

Na polevu a hoblinky:

• 200 g čokolády na vaření
• 75 ml smetany ke šlehání
• 25 g másla

Jak na věc

1. troubu předehřejte na 190° (elektrickou) nebo 170° (horkovzdušnou). Otevírací kulatou formu o průměru 23 cm vymastěte a vyložte papírem na pečení. Oddělte 100 g čokolády na hoblinky.

2. čokoládu na korpus rozpusťte. Máslo s cukrem a vanilkovým cukrem utřete dohladka. Postupně zapracujte vejce. Přidejte rozpuštěnou čokoládu a jogurt a kovovou lžící nebo stěrkou vmíchejte mouku. Vlijte do formy a pečte cca 25–30 minut, dokud není korpus na dotek pevný. Vyklopte z formy a nechte vychladnout na mřížce.

3. připravte polevu: 100 g čokolády nalámané na kousky spolu s ostatními přísadami rozpusťte.

4. vychladlý dort vyjměte z formy, překlopte jej a ze spodku odloupněte papír. Přelijte polevou a ozdobte.


Nebojte se hoblinek
Čokoládu rozpusťte a pak vlijte do plastové nádobky. Nechte vychladnout a ztuhnout, pak ji vyklopte a škrabkou na brambory loupejte efektní čokoládové hoblinky.

(recept je převzatý z Apetitu 04/2004)